Všichni na něco čekáme (rozhovor s režisérkou Angelou Schanelec) | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Všichni na něco čekáme (rozhovor s režisérkou Angelou Schanelec)

ROZHOVOR | Šárka Nováková | 4.9.2013

Tvorba německé režisérky Angely Schanelec vyžaduje pozornost vnímavého diváka, jenž si z útržků všední reality poskládá prchavý obraz životů hlavních protagonistů. Její snímky u nás byly k vidění převážně v rámci nejrůznějších filmových přehlídek; naposledy částečnou retrospektivu uvedl právě skončený Fresh Film Fest, v jehož porotě zasedala.

 

Angela Schanelec
Angela Schanelec bývá zařazována do kontextu tzv. Berlínské školy, s níž se však dle vlastních slov necítí být spjatá jinak než generačně a lokálně. S tvorbou vždy začíná po malých krůčcích: „Nejprve si načrtnu příběh – ale ne v klasickém slova smyslu. Nejdřív prostě píšu text, který je spíš literární a soustředím se na vyznění každé věty. Teprve pak, když se mi to líbí, začnu na motivy příběhu vymýšlet scénář. A jak se tím zabývám už podruhé, vím toho daleko víc o postavách,“ prozradila režisérka na své Masterclass, která proběhla v rámci Fresh Film Festu 2013.

 

 

Všechny snímky Angely Schanelec spojuje civilní herectví, diegetický zvuk, na první pohled nezřetelná narativita, která se nenápadně vynořuje ze změti každodennosti, a prostory zobrazené v dlouhých záběrech komponovaných jako přirozená zátiší, jež oko kamery vytrhuje všednosti. Právě na specifický přístup k vyprávění, existenciální atmosféru jejích příběhů i zobrazování reality jsme se Angely Schanelec zeptali v průběhu jejího pražského působení na 10. ročníku Fresh Film Festu.

 

Vaše filmy působí na diváka, jako by vstupoval do soukromého až intimního prostoru postav. Je pro vás některý z nich osobnější než ostatní?

Pokud bych měla vybrat jeden z nich, pak by to bylo asi Odpoledne. Ten film je mi hodně blízký, protože při jeho natáčení panovala velice důvěrná atmosféra. Je to rodinný příběh, který se skoro celý natáčel v jednom domě, a neúčinkovalo tam příliš mnoho herců. V jistém slova smyslu jsme ve štábu prožívali totéž, co jsme natáčeli. Bylo to krásné, ale zároveň těžko přenositelné. Z různých důvodů velmi ráda vzpomínám i na své první dva filmy (Štěstí mé sestry a Místa ve městech). Třeba do toho druhého jsem obsadila devatenáctiletou dívku, která do té doby ještě v ničem nehrála a spolupráce s ní byla úžasnou zkušeností.

 

Jste původně divadelní herečka a zmínila jste svůj snímek Odpoledne, který má silné vazby na Čechova, na jehož dílo odkazujete i v dalších filmech. Vaše snímky navíc působí podobně jako Čechovovy hry – i v nich lidé často jen tak sedí, pijí a povídají, přičemž drama se odehrává jakoby „za slovy“. Jak důležité je pro vás dílo Antona Pavloviče Čechova a jaký k němu máte vztah?

Poprvé jsem Čechova četla, až když jsem měla hrát v Rackovi. To je už celkem dlouho – byla jsem hodně mladá a hrála jsem Ninu Zarečnou. Ve stejném období jsem četla i Čechovův životopis od Natalie Ginzburg. Tahle kombinace způsobila, že se pro mě oba stali v podstatě nejdůležitějšími autory. V té biografii se propojili takovým způsobem, že mě to dodnes ovlivňuje – při psaní i přemýšlení. Postava matky, která nezaujatě sleduje synovo směřování ke smrti, mě fascinovala už v devadesátém, kdy jsem v Rackovi vystupovala. Nějakou dobu mi však trvalo, než jsem byla připravená se toho tématu zhostit, pracovat s ním a pokusit se vyjádřit, co si o něm myslím. Proto jsou stopy Čechova rozesety skoro ve všech mých filmech až po Marseille, kdy jsem začala psát scénář pro Odpoledne. Nezazní v něm sice jediná konkrétní věta z té hry, ale je jasné, že se jedná o Racka.

 

A jak ovlivnilo vaši tvorbu divadlo jako takové?

Když jsem přestala hrát divadlo, měla jsem pocit, že jsem obrátila o 180 stupňů. Už jen to, že jsem trávila hodně času mezi kulisami, ve mně vyvolalo touhu natáčet v reálných lokacích – vyrazit ven, na ulici. A zaznamenávat věci takové jaké jsou, místo abych je postavila ve studiu. Na druhou stranu můj způsob střihu a mé dlouhé záběry samozřejmě vycházejí z divadla, protože nechci záběr utnout, dokud vyloženě nemusím.

 

Angela Schanelec
„Při natáčení filmu jde o nalezení správného obrazu. Vybíráte z prostoru výřez, kterým konstruujete realitu. Co je ve výřezu, to do ní patří. Každý můj film je výsledkem intenzivní spolupráce s kameramanem.“ (foto z filmu Mein langsames Leben)

 

 

I některé vaše scény a jejich rámování občas působí jako „malá jeviště“. Herci přicházejí a odcházejí, ale záběr zůstává stejný…

To vychází spíše z mojí intuice, než že by se jednalo o nějaký koncept. Prostě mám pocit, že to tak má být. Na mých scénách je „divadelní“ právě zvolený odstup a doba, kterou s daným záběrem strávím. Líbí se mi, jak postavy v plynoucím čase do prostoru před kamerou vcházejí a zase z něj odcházejí.

 

Z divadla jste chtěla vyrazit do reálných lokací venku na ulici. Ale i interiérové scény jste natáčela raději ve skutečných bytech svých známých než ve studiu…

Zpočátku jsem natáčela ve vlastním bytě nebo doma u kamarádů. Dneska už si prostředí klidně přizpůsobím nebo postavím, když se mi určitou lokaci nepodaří najít. Tehdy mi to pomáhalo věřit, že to co dělám, v sobě má něco pravdivého. Ze stejného důvodu při natáčení exteriérů neblokuji ulice, aby do nich mohli běžní chodci. Natáčím ty ulice i s lidmi, kteří v nich jsou, protože mě zajímají a chci je vidět. A chci vidět, jestli postavy, které se pokouším stvořit, mohou s touto realitou koexistovat.

 

Pokoušíte se zachytit život či tep místa, kde se děj odehrává?

Nezajímá mě ani tak společenský život, jako spíš pohyb, tváře a rytmus. Když se alespoň s malým odstupem podíváte na ulici, uvidíte rytmus toho, jak lidé přicházejí a odcházejí, jak při tom vypadají. A to je krása…

 

Proč je pro vás tahle „realita“ ve filmu důležitá?

Vím, že během natáčení je všechno umělé, že je to fikce. Snaha ukázat něco pravdivého neznamená, že zapnu kameru a točím, co vidím. Nemůžu si říct: tohle je realita, takže je to opravdové. Snažím se ztvárnit, najít nebo zahlédnout něco skutečného, co se těžko popisuje. A k tomu je potřeba spousta věcí: herci, prostor, čas, práce, tým… I s tím vším ale riskujete, protože nevíte, co z toho nakonec bude. Ale když máte štěstí, vznikne něco velice jednoduchého a pravdivého. Postupy jako natáčení v exteriérech mezi chodci jsou jenom jedním z aspektů, který mi pomáhá lépe vystihnout, co chci říci. Když tyhle metody používám, mám pocit, že se k tomu blížím, a doufám, že filmu něco dají, že z těch scén bude evidentní cosi, co nemohu vyjádřit jinak. 

 

Angela Schanelec
Mé rozhodnutí stát se herečkou vycházelo napůl z lenosti a napůl z hlouposti. Byla jsem naivní holka z malého města a chtěla jsem dělat něco zajímavého. Navíc mi připadalo, že naučit se texty divadelních her a pak je říkat na jevišti je náramně jednoduché.“ (Angela Schanelec jako postava Ireny ve filmu Odpoledne)


 

Kromě domácího zázemí často natáčíte v neutrálním prostředí, jako jsou kavárny, parky, ulice.

Nechci postavy charakterizovat příliš jednoznačně. Když se divák seznamuje s protagonistou, všechno je pro něj důležité a každou informaci vnímá jako znamení. Jestli nosí tenhle typ bot, jaké obrazy mu visí doma na zdi… Takže se snažím být v tomto směru opatrná a spíš se držet neutrality než abych to přehnala. Nebojím se, že postavy dost nepopíšu, to snad ani nejde. Často bohatě stačí i něco velice prostého.

 

Proto se postavy ve vašem posledním filmu nacházejí v neutrálním prostředí letiště, tedy na přechodném místě?

Určitě je to jeden z důvodů. Při natáčení Orly jsem byla letištěm úplně uchvácena. Náročné pro mě bylo spíš rozhodování, jestli na začátku ukážu dům páru protagonistů. Tam už totiž divák uvidí vystavené jejich fotky z mládí a to mi připadalo poněkud problematické. Všechna ta rozhodnutí o tom, co je nutné, co bude hezké, co říká až moc a co naopak ne dost. Ale na letišti jsem se nebála, že udělám něco špatně, protože tam všechno bylo už předtím.

 

Co bylo nejsložitější při natáčení v tak velkém veřejném prostoru plném lidí?

Nejtěžší bylo poznat přímo na place, zda je potřeba sjet nějaký záběr znovu nebo ne. Kvůli všemu tomu pohybu bylo velmi obtížné zjistit, jak se to přesně povedlo. Jestli se kolem herců neděje příliš mnoho dalších věcí, takže se divák nebude soustředit na to, co dělají. Nejnáročnější bylo odhadnout správnou míru. Točili jsme hodně dlouhé záběry a v tom ruchu jsem neměla šanci všechno kontrolovat, to prostě nešlo. Výsledek jsem mohla zhodnotit až pak ve střižně. Největší problém tedy byl, jestli nakonec budeme mít dost použitelného materiálu.

 

(foto z filmu Marseille)
„Moje divadelní zkušenost mě naučila psát dialogy tak, aby se dobře říkaly. Když dialog někam vede, herci stačí, aby ho následoval. Nemusí to nijak zvlášť promýšlet.“ (foto z filmu Marseille)


 

Film Orly se odehrává na letišti, ale i ve vašich ostatních filmech hraje výraznou roli motiv cestování. Cestování umožňuje postavám změnu hlediska, protože jsou při něm vytrženi ze své téměř nereflektované každodennosti. Snažíte se tenhle úhel pohledu přenést na diváka?

Přesně o to mi jde. Ale snažím se dotýkat čehosi mezi tím. Mé postavy se často rozhodnou cestovat, ale nedokážou s ničím začít. Jsou v očekávání; v bodě nula. Mám ráda chvíle, kdy sedím na letišti a nezbývá mi než čekat. Nemohu ovlivnit, kdy letadlo odletí, kdo mě bude mít na starosti – musím se tomu zcela poddat. I tohle umožňuje změnu pohledu, kterou si lze uvědomit. Osvobodit se.

 

Právě čekání mi připadá ve vašich filmech klíčové. Postavy jakoby pořád na něco čekaly. Když se vydají na cesty, očekávají, že se jim něco přihodí…

Tak to je, všichni na něco čekáme. Proto mám ráda ty chvíle na letišti, kde se kvůli očekávání nemusíme cítit provinile. Nezbývá nám nic jiného, než vyčkat. Za jiných okolností si nejspíš uvědomujeme, jak je ten pocit očekávání nesmyslný. Ale čekáme. Něco očekáváme; po něčem toužíme. Doufáme, že se něco stane…

 

(foto z filmu Orly)
Nedělám storyboardy. Jdu s kamerou tak daleko, jak to je jen možné… což může znamenat, že jsem pořád dost blízko. Vzniklý odstup není prostorem pro postavy, ale prostorem pro diváka a jeho imaginaci.“ (foto z filmu Orly)

 

 

Vy ale neprozrazujete všechno, co se stane. V příběhu máte vždycky jakési pauzy, bílá místa, která si divák doplňuje sám.

Připadá mi zajímavější ukázat něčí reakci na událost, než událost samotnou. Nejlepším příkladem je asi závěr mého snímku Marseille. Když je na konci hlavní postava přepadena, přijde o všechny věci a je pod pohrůžkou zbraní donucena vyměnit si s lupičem oblečení. Otázkou bylo, jak to ztvárnit. Ukázat celý proces, nebo ne? Po vnitřním zápasu jsem si musela poctivě přiznat, že to inscenovat nechci. Kdybych se to pokusila natočit, musela bych ukázat, jak postava vychází z obchodu, někdo za ní vyběhne, ona se rozeběhne, on utíká za ní a pak ji chytí… Něco podobného už jsem viděla tisíckrát, ale pouze ve filmu, nikdy ve skutečnosti. A nenašla jsem způsob, jak se s tím vypořádat, protože jsem pro to neměla žádnou vlastní vizi. Všechny moje představy o tom, jak takové přepadení vypadá, pocházejí z filmů. A jsem si jistá, že to není jen můj problém. Všichni jsme viděli podobné scény už mockrát, ale nesrovnáváme je s vlastním prožíváním, nýbrž s jinými filmy. Přijde mi zajímavější, když to budu jenom vyprávět, aby si to divák musel představit sám. Ve své představě možná najde něco nového, co by mu konkrétní zobrazení neposkytlo. Takže jsem se to rozhodla raději vylíčit slovy. Postavy při tom navíc potřebují překladatele, takže divák má na svou vizi o to více času, protože popis události poslouchá dvakrát – francouzsky a německy.

 

Váš filmový jazyk je velice specifický – máte pocit, že se od doby vašich začátků nějak změnil nebo někam posunul, vyvinul?

Nevím. Je to otázka, kterou si často sama kladu, takže mohu zodpovědně přiznat, že to prostě nevím. Občas reaguji na nejrůznější dotazy, a když se nad svými odpověďmi později více zamyslím, říkám si: Je to vůbec pravda? Dělám všechno naprosto intuitivně. Není to žádný koncept, nikdy to nebyl koncept a nemyslím, že kdy bude. To můžu klidně prohlásit.

AUTOR
Šárka Nováková

Šárka Nováková

Nezávislá publicistka s permisivním přístupem ke všem žánrům i stylům; čtenářka světa jako textu a textu jako světa.

>>> další články autora
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...