Rozhovor se spisovatelkou Åsou Larssonovou: Pořád se neumím chovat | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Ostatní

Rozhovor se spisovatelkou Åsou Larssonovou: Pořád se neumím chovat

ROZHOVOR | Šárka Nováková | 24.5.2012

Švédská autorka detektivní série s hlavní hrdinkou Rebeckou Martinssonovou přijela do Prahy na letošní veletrh Svět knihy, aby podpořila české vydání svého třetího románu Temná stezka. V rozsáhlém rozhovoru jsme se jí zeptali, jak se v jejích textech projevují severské kořeny, povídali jsme si o silných ženách v žánrové literatuře, o „vraždění kněží“ a jejím vztahu k víře, o pojetí dobra a zla i o jejích spisovatelských začátcích.



Je těžké věnovat se detektivnímu žánru se stejným příjmením jako Stieg Larsson, jehož knihy vyvolaly celosvětové znovuzrození zájmu o severský krimi román?

Můžeme mu být jen vděční, že pomohl prorazit mnoha autorům skandinávské krimi. Nejsem si jistá, kdy jeho první kniha vyšla ve Švédsku (Muži, kteří nenávidí ženy, 2005), ale řekla bych, že jsem začala psát ještě předtím (Sluneční bouře, 2003), takže jsem tu shodu jmen nejprve nijak nepociťovala. Ale v mnoha evropských zemích a samozřejmě v Americe jeho knihy pomohly otevřít spoustu dveří. To, že mám stejné příjmení, pro mě bylo spíš pozitivní. Nejsme ovšem nijak spříznění.

 

Asa Larssonová promítá do svého psaní atmosféru rodné Kiruny, která její knihy ovlivňuje ještě víc, než by se na první i na druhý pohled mohlo zdát. Foto: Orlando G. Bostrm
Asa Larssonová promítá do svého psaní atmosféru
rodné Kiruny, která její knihy ovlivňuje ještě víc,
než by se na první i na druhý pohled mohlo zdát.
Foto: Orlando G. Bostrm

 

Vzpomněla jsem si na něj také proto, že první kniha trilogie Milénium mi připadá nejsilnější právě oním izolovaným, mrazivým prostředím, kde se všichni znají, ale pod povrchem číhá cosi temného. Velmi podobnou atmosféru jsem vnímala i ve všech třech vašich česky vydaných knihách, které se odehrávají v odlehlých vesnicích za polárním kruhem.
 
Je zajímavé, že to říkáte, protože Stieg Larsson sice psal o jižní a střední části Švédska, ale pocházel ze severu, ze stejné části země a podobného kulturního zázemí jako já. Nikdy jsem se s ním nepotkala, ale přátelím se s jeho partnerkou Evou Gabrielssonovou, a v severním Švédsku jsme měli další společné známé. Myslím, že máte pravdu, do své první knihy určitě vnesl své kořeny i atmosféru severní části Švédska, kde jsme se oba narodili a kde žil, než se přestěhoval do Stockholmu.

A proč jste se rozhodla do této oblasti své příběhy situovat vy?

Vyrostla jsem tam, tudíž pro mě bylo přirozené umístit děj do známého kraje. Původně, když se mi román teprve vynořoval v hlavě, jsem si říkala, že by se mohl odehrávat v jižním Švédsku, ale příběh se tomu vzpouzel. Připomínalo to situaci, když nutíte psa jít k veterináři a on nechce dovnitř. Nakonec jsem to vzdala a řekla jsem si: Dobrá, tak ať tedy hlavní postava pochází z Kiruny, ze severu… A příběh zase začal fungovat. Já zkrátka musím vyprávět o severu Švédska. Neumím si představit, že bych psala knihu, která by se odehrávala někde jinde. Rozhodně ne teď nebo v blízké budoucnosti.

Takže všech šest knih se bude odehrávat v Kiruně?

Série je plánovaná na šest knih, ve Švédsku mi právě vyšla pátá. Ale ano, všechny se pravděpodobně budou odehrávat ve stejné části země.

 

Nejnovější česky vydaný román
Nejnovější česky vydaný román "Temná stezka"
neobsahuje žádného mrtvého kněze, ale zato se
až z mrazivého severu dotýká problémů zemí třetího světa.

 

Máte pocit, že lidé, kteří vyrostli na venkově a teprve pak se přestěhovali do metropolí, jsou jiní než ti, kteří měli zázemí velkého města od malička?

Rozhodně. Mezi lidmi ze severu a jihu Švédska jsou obrovské kulturní rozdíly. Já sama se někdy cítím blíž obyvatelům Finska nebo dokonce Ruska. Ženy ze severu jsou otevřenější, potřebují více osobního prostoru, jsou to silné individuality. Lidé jsou tam k sobě – ne snad přímo přátelštější – ale ochotnější, jsou si více nápomocní. Snad za to může historická zkušenost. Podmínky byly dříve drsnější, mrazivější, a když jste si navzájem nepomáhali, tak jste zkrátka nepřežili. Vzájemná výpomoc je tu vlastně sociální nutností. Když se seznámíte s někým ze severu, máte velkou šanci, že se stanete dobrými přáteli.

Zmínila jste silné ženy. Ty jsou nepřehlédnutelné i ve vašich knihách. Rebecka Martinssonová je taková bojovná osamělá vlčice, zatímco Anna-Maria Mellaová je policistkou a zároveň až archetypální mateřskou postavou se čtyřmi dětmi. Vnějškově je sice obě popisujete jako takové štíhlé, drobné typy, ale uvnitř skrývají velkou sílu.

Kiruna je pouze 100 let staré město. V místě, kde bylo založeno, se našla a začala těžit železná ruda, lidé ze všech koutů země se tam sjížděli za prací. Ženy, které se tam přistěhovaly, nemohly být slabé. Život byl těžký, klima nepřátelské a všechny, kdo se tam přesunuli, místní podmínky zocelily. Je to poznat i o několik generací později – jsou to naše matky a babičky, tyhle ženy nás vychovaly. Všechny ženy v naší rodině byly velice silné osobnosti. Určitě se mohu částečně ztotožnit s Rebeckou, i když je taková samotářka. Nejprve se odstěhuje pryč z Kiruny, stane se právničkou, a když se vrátí zpět, už do rodného města nezapadá. Zároveň si však připadá ztraceně i v právnickém světě Stockholmu. A stejně tak se mohu identifikovat s Annou-Mariou. Mám děti, vím jaké je být matkou, když se člověk snaží zvládat práci i rodinu. Pro Annu-Mariu je rovněž charakteristické, že udržuje přátelské vztahy se svými mužskými kolegy, nemá s nimi žádné konflikty. To se mi na ní líbí. Je to takové dědictví minulosti, muži v Kiruně jsou zvyklí na silné ženy. Já vždycky říkám, že dobrý manžel dokáže zvládnout život s nezávislou ženou.

Krimi žánr vychází z kořenů, které se dají považovat za mužské. V detektivkách „drsné školy“ se žena vyskytuje pouze jako femme fatale, která svádí hlavního hrdinu. Pro současnou detektivku je naopak typická aktivní hlavní ženská hrdinka. Co se podle Vás změnilo?

Je to následek celospolečenské proměny. V generaci mých rodičů člověk – alespoň ve Švédsku – nenarazil na lékařky, policistky, nebo farářky. V detektivkách ženy vystupovaly téměř výhradně jako matky, milenky a dcery. Zatímco teď jsou hlavními hrdinkami. Vezměte si třeba Stiega Larssona, v jehož trilogii je Mikael Blomkvist jen takový sekundant Lisbeth Salanderové, to ona je ústřední postavou. Krimi literatura podle mého odjakživa odrážela situaci ve společnosti.

A vnímáte to i v jiných literárních žánrech?

Ideálním příkladem je například série knížek pro mládež Hunger Games. V takovém Stmívání hlavní hrdinku stále opatrují dva nebezpeční chlapíci, ale hrdinku Hunger Games nikdo zachraňovat nemusí, ta se o sebe dokáže postarat sama. A myslím, že takových příkladů bude v budoucnu víc a víc. Vítám to jako vzor pro svoji dceru, ale i syna – takhle by mohla a měla vypadat opravdová žena. Jako rovnocenný partner.

 

Švédský obal její čtvrté detektivky (nazvané biblickým citátem
Švédský obal její čtvrté detektivky (nazvané biblickým
citátem "Než pomine tvůj hněv"), kterou sama autorka
považuje za svou nejlepší.

 

Vaše hrdinky ale nejsou žádné superženy, jsou sice silné, avšak v jistých situacích velmi zranitelné. Často mají problematickou rodinnou minulost. Hodně vašich ženských postav uteče od rodiny, nebo se zblázní.

Není to prostě život? Když člověk mluví s lidmi, zjistí, že každá rodina má nějakého kostlivce ve skříni, šíleného příbuzného. Hrozně mě rozčiluje literární iluze „dokonalé matky“, ve Švédsku by to skoro vydalo na samostatný žánr. Muži u nás hrozně rádi píší jakési semi-autobiografie o těžce pracujících, milujících, idealizovaných matkách, které je vychovaly. Dlouho dobu bylo tabu ukázat v knize matku, která nezvládá mít ráda své děti tak, jak by si zasloužily, a neznamená to, že by byla zlá, je prostě jenom člověk. Je rozdíl, co snese společnost od muže a co od ženy. Když si vezmeme za příklad žánr krimi, nemáme problém oblíbit si detektiva, který je alkoholik, neumí navázat vztah se svou dospívající dcerou a jeho manželství se hroutí, protože není schopen projevit své ženě jakékoli city. Stejně ho máme rádi, nejraději bychom ho objali a ukonejšili. Pokud by se obdobně chovala žena, opíjela se místo péče o děti a podváděla svého manžela, nikdo by ji nemohl vystát, takový román by se neprodával. Ještě pořád máme před sebou dlouhou cestu.

Detektivky jsou obvykle přísně logické, všechny záhady se racionálně vysvětlí. Ale vy do svých románů neváháte zařadit ani nadpřirozené jevy, třeba postava Ester v Temné stezce dokáže předvídat budoucnost…


Na severu jsme hodně blízko sámské kultuře. Sámové jsou takoví naši švédští indiáni. Žili na tom území předtím, než Švédové zabrali jejich půdu a potlačili jejich nomádský způsob života. Mají blízko ke spirituálnímu světu, hovoří se svými mrtvými předky. Jako místní rodák nemám pocit, že by na tom bylo něco neobvyklého. V sámské kultuře jsou určité části lesa posvátné, protože v nich dlí předkové – nesmí se tam běhat, ani mluvit příliš nahlas, duchům je třeba projevit respekt. I tohle je součástí mojí kultury a proto mi na tom nepřijde nic nepřirozeného či nadpřirozeného.

Postava Ester je rovněž velice výtvarně nadaná, ale její adoptivní matka ji varuje, aby se nehlásila k sámské kultuře, jinak nebude nikdy považována za skutečnou umělkyni, ale vždy jenom za folklorní tvůrkyni.

Tak to bohužel stále chodí. Většina se často staví k menšině stylem: hm, to je ale zajímavé, tak pěkně exotické. Ale nepovažuje to za nic, co by mohlo mít skutečný vliv.

Ve vašich knihách je zajímavá i hloubka reakce hrdinů. V typické detektivní sérii obvykle vystupuje detektiv nebo policista, zkrátka osoba, pro niž je normální, že její život lemují vraždy. Anebo se jedná o postavu – řekněme jako slečna Marplová – kolem které neustále někdo umírá a ona to řeší. Obvykle ji to ale nijak zvlášť nevykolejí. Vaši hrdinku Rebecku však každé setkání se smrtí jistým způsobem poznamená, na konci druhé knihy se dokonce psychicky zhroutí.

Po dokončení knihy Prolitá krev se moje redaktorka ptala: A co teď? Bude řešit zločiny zavřená v sanatoriu? Jak moc se ještě může sesypat, až se jí něco stane příště? Tak jsem slíbila, že ji „vyléčím“, aby mohla odejít a pokračovat.

Neuvažovala jste o vraždách v blázinci?

Popravdě řečeno mě to napadlo, ale… ne. Mám ráda Agathu Christie, ale v rámci žánru je to trochu jiný typ detektivky. Moje knihy nejsou zrovna přehnaně realistické, ani nemohou být - kolik brutálních vražd se může odehrát v malém městě jako Kiruna? Ale chtěla jsem, aby moje postavy nepřestávaly reagovat opravdově. Ne jako Nancy Drewová, která si jenom opráší rukavičky a vyrazí za dalším případem.

 


"Snažím se zkrátka přijít na to, co dokáže člověka,
který není psychopat, přimět k tomu, aby se dopustil
zločinu," vysvětluje Asa Larssonová své literární pohnutky.

 

Zmínila jste problém umístění příběhu do lokality s nižším počtem obyvatel. Připomíná mi to TV seriál Vraždy v Midsomeru. Při jeho sledování si divák říká, jestli už to v dané obci není jako po vymření.

Přesně! Zbyli v té Kiruně ještě vůbec nějací lidé? Ale v literatuře uzavírá autor se čtenářem už na prvních stránkách knihy jakousi úmluvu: když mi zbaštíš, že se to odehrává v roce 2030 a že existují roboti k nerozeznání podobní lidem, Slunce vyhaslo a místo něj se používá umělé osvětlení, všechno ostatní bude v rámci daného fikčního světa konzistentní a věrohodné. Takže když mi budete věřit, že se v Kiruně hodně vraždí, ale že se nejedná jen o typické delikty, jako že muž umlátí svou ženu a děti, nebo že se opilci nechtěně pozabíjejí během sobotní noci; když mi tohle všechno zbaštíte, pokusím se, aby ten zbytek byl uvěřitelný.

Když jsme se bavily o závěru druhé knihy, uvědomila jsem si, že všechny vaše romány končí poměrně melancholicky. Dokonce i ten třetí, který obsahuje milostný příběh s „happy endem“, v sobě nese jakýsi smutek či předzvěst, že ten vztah nemůže fungovat.

Možná taková prostě jsem. Tak to přece s láskou bývá, ne? Člověk chce, aby vztah co nejlépe fungoval, ale v reálném životě to není vždycky jednoduché. Tak to prostě chodí.

V prvních dvou knihách umírají samí kazatelé, ale v doslovu Prolité krve slibujete, že už s vražděním kněží končíte.

Ó bože ano, můj strýček mi tenkrát volal, ať už toho zabíjení duchovních nechám. Málem bych zapomněla. Je to už tak dávno, skoro deset let.

Připomnělo mi to, jak v Poznámkách ke Jménu růže Umberto Eco píše: „Dostal jsem chuť zabít nějakého mnicha.“ Co vy, měla jste chuť zavraždit nějakého kněze?

V mládí jsem byla členkou Svobodné církve a pocházím z nábožensky založené rodiny. Moji rodiče to moc neřešili, byli to takoví levicoví liberálové. Ale moji prarodiče byli v otázkách náboženství velice přísní a striktní. A možná mě provokuje církev jako skupina lidí, kteří o sobě prohlašují: my jsme ti dobří, máme pravdu, jste mezi námi vítáni, až už jste kdokoli, ale musíte se přizpůsobit a být jako my. Rozčiluje mě ta povýšenost a arogance, ale zároveň je to pro mě zajímavé z autorského hlediska. Když se takový člověk zachová špatně, co se pak stane s jeho farností, s jeho „ovečkami“?

A jaký je váš současný postoj k církvi?


Nechodím do kostela, už nejsem věřící. Alespoň ne tímhle způsobem. Ale pořád čtu Bibli. Je to skvělá kniha, napsaná úžasným jazykem a všechny ty příběhy jsou naprosto fantastické.

Kdy se změnil váš postoj k víře?

Myslím, že jsem z toho prostě vyrostla. Říkám si, že pokud existuje Bůh, tak rozhodně přesahuje jedno konkrétní náboženství.

Česko je poměrně ateistická země, ale jak na vaše knihy reagují třeba v Polsku?

V Polsku jsem zatím nebyla, takže nemám ponětí, jak to tam berou. Ale když koupili práva, přemýšlela jsem o tom. Přijmou to vůbec? Jak budou reagovat na postavu farářky, když katolická církev ženám nedovoluje stát se církevními hodnostáři? A podobně je to samozřejmě i v Itálii. I když se všemi těmi skandály týkajícími se katolické církve bych řekla, že obyvatelé z těchto zemí v sobě určitě potlačují spoustu vzteku. A nejhorší na těch skandálech není to, co třeba nějaký kněz provedl, ale nevšímavost jejich představených k podobným přečinům. Tím největším zlem je podle mě rozhodnutí okolí dělat, že nic nevidí, že se nic nestalo.

 

Švédská spisovatelka se španělským vydáním své druhé knihy
Švédská spisovatelka se španělským vydáním své druhé knihy "Prolitá krev".

 

Spousta lidí se cítí lépe, když mohou zlo externalizovat. Ukázat na někoho a říci: udělal takové hrozné věci, to není člověk, to je monstrum. Ale zlo není abstraktní kategorie, jedná se o činy „normálních“ jedinců, kteří se vědomě rozhodli jednat způsobem, jenž si nepřipouští morální zásady. Což podnětně reflektuje i detektivní žánr.

A dotýkají se toho i knihy pojednávající o 2. světové válce. Uvažovala jsem o množství knih, které byly na toto téma napsány. Někteří moji kamarádi mají knihovničky plné svazků jen o druhé světové. Myslím, že na téhle válce lidi tolik přitahuje fakt, že ze zpětného pohledu jsou obě strany jasně rozdělené na tu správnou a špatnou, na ty hodné a na ty zlé. Hraniční čára oddělující dobro a zlo nevede mezi lidmi, ale přímo naším srdcem. Máme v sobě potenciál obojího. Nejen detektivky, ale i Bible nebo spíš literatura vůbec se tématem dobra a zla tolik zabývají, protože je pro nás důležité snažit se mu porozumět a nějak se s ním vyrovnat.

Nacisti jsou v literatuře i ve filmu jasně ultimativní „záporáci“…

Každý se na to dnes může podívat z bezpečného odstupu a říci si: to bych nikdy neudělal! Já bych byl ten hodný. Na světlé straně síly.

Ale i vy se ve své čtvrté knize vracíte k druhé světové válce.

Myslím, že čtvrtá kniha se mi povedla nejvíc. Nesmím to říkat, protože už jsem napsala pět knih, takže bych měla tvrdit, že nejlepší je ta poslední.

U nás to říkat můžete, nakladatelství Host právě vydalo vaši třetí detektivku Temná stezka a vaše čtvrtá kniha Než pomine tvůj hněv by měla vyjít na podzim.

Psaní čtvrté knihy jsem si skutečně užila i proto, že její součástí je právě vyrovnání se se švédskou vinou z 2. světové války. Ve Švédsku vám každý řekne: my nic, my jsme byli neutrální. Ale to je nesmysl. Nechali jsme po našem území projíždět říšskou dopravu, takže Němci nemuseli přes vodu, kde by je ohrožovali Britové. Měli u nás velké zásobovací sklady, spousta Švédských společností jim na východní frontě poskytovala zbraně, jídlo i materiál. Nedá se tedy říci, že bychom byli zrovna nezúčastnění. Ale přesto učíme děti ve škole, že jsme zůstali neutrální. Byli tam ti hodní, ti zlí a my jsme byli neutrální.

Odhalení „toho zlého“ – osoby vraha mi ve vašich knihách nepřipadá jako to nejpodstatnější. Jde spíš o to, proč a jak byl zločin spáchán.

Snažím se zkrátka přijít na to, co dokáže člověka, který není psychopat, přimět k tomu, aby se dopustil tak hrozného činu.

Napětí tvoří nejen to, co čtenářům prozradíte, ale zejména to, co se jim rozhodnete neříkat.


V první knize jsem se snažila neříkat o postavách nic objektivního jako: byl to muž zhruba padesátiletý a už dlouho trpěl depresí. Pokoušela jsem se postavy popsat a představit očima jiné postavy. Takže ačkoli nechávám čtenáře proniknout do mysli hrdinů, nepřevtěluji se do zcela vševědoucího vypravěče. Ve své třetí knize jsem ale trošku podváděla, protože jsem využila postavu mladé umělkyně Ester, která má vize ohledně budoucnosti, a tak jsem mohla zařadit anticipace, které jinak patří spíš mezi „vševědoucí“ prostředky.

A jak jste se rozhodla právě pro tuto perspektivu – podávat příběh v mozaice pohledů zúčastněných postav?

Vždycky jsem si říkala, že bych chtěla napsat sérii šesti knih, které budou taková moje spisovatelská škola. Takže první lekce v prvním románu byla zkusit psát pouze v první osobě.

Tou dobou jste pracovala jako daňová poradkyně. Jak jste začala se psaním? Kdy jste si řekla: končím s daňovým poradenstvím, budu spisovatelka?

Nikomu jsem to neřekla, kdybych svým kolegům-právníkům prozradila, že chci být spisovatelkou, připadala bych si hrozně trapně. Bylo by to jako jim říkat, že chci být rocková hvězda. Takže jsem první knihu psala tajně. Jen moje matka, můj partner a jeden z mých přátel věděli, že zkouším napsat román. Když se nacházíte na začátku své kariéry, lidé kolem vás si kupují svůj první dům, baví se o tom, co si vystaví na poličku, v jaké firmě se jim podařilo získat práci… Je to hrozně materialistický svět. Tou dobou mi život začal připadat příšerně prázdný. Skoro nic jsem nečetla, jen jsem pracovala a přitom jsem toužila po možnosti kreativního projevu. A pak jsem jela do Kiruny navštívit jednu starou kamarádku, která mi celou dobu ukazovala fotky svého syna. Než jsem se z Kiruny odstěhovala, byl to ještě malý kluk a najednou jsem zírala na fotku toho mladíka a říkala si, jak ten čas letí a jak vyrostl. Měl takové dlouhé plavé vlasy. Věděla jsem, že se věnuje hře na housle a říkala jsem si: vypadá úplně andělsky jako nějaký svatý, je tak krásný. A pak mě napadlo, že by z něj byla nádherná mrtvola, kdyby ležel ve sněhu s těmi dlouhými vlasy promočenými krví rozprostřenými kolem hlavy, až by vypadaly jako svatozář. A do paměti se mi vryl obraz mladého muže, který vykrvácel na zádech s očima upřenýma k polární záři na pozadí černého zimního nebe. Tenhle obraz se mě pak držel a já nějak věděla, že to je začátek mého románu. Už jsem jen musela přijít na to, kdo to je, kdo ho zabil a proč. A tak to všechno začalo.

 

Asa Larssonová v
Asa Larssonová v "plné polní" připravená na drsnou severskou zimu.
Foto: Elena Blanco.


 

Psala jste knihu po večerech při práci?

Vlastně jsem ji začala psát na mateřské dovolené se svou dcerou a dokončila jsem ji, když jsem byla na mateřské s mladším synem. Moje první mateřská dovolená trvala 7 měsíců a přiváděla mě k šílenství, jelikož nejsem stavěná na to, abych jen seděla doma. Má to ovšem i svá pozitiva. Člověk získá spoustu času na přemýšlení, protože dělá mnoho věcí, při kterých nemusí nutně zapojovat mozek. Vyndat nádobí z myčky, jít na procházku s kočárkem… Když máte zaměstnání, jako jsem měla já, váš nadřízený vyžaduje plné nasazení a chce, aby veškerá vaše mentální i duševní energie byla nasměrovaná pouze k práci. Ale když jste doma, máte fůru času na fantazírování.

Jak pro své knihy vymýšlíte jména? Působí náhodně, ale nakonec se vždycky propojí s nějakým atributem příběhu.

Popravdě řečeno jsou výsledkem boje s mojí redaktorkou. Pořád naléhá, abych použila něco z Bible, takže názvy mé druhé, čtvrté a páté knihy jsou biblické citáty. Ona je spokojená, ale knihkupci to nesnášejí, protože si je ve švédštině nikdo nepamatuje. Zákazníci pak chodí a ptají se na knihy podle pořadí. Vybaví si Sluneční bouři a někdy i Temnou stezku, ale jinak požadují tu druhou, tu čtvrtou nebo pátou detektivku od Larssonové. Někdy pro ně během psaní vymýšlím pracovní názvy, ale ty to nikdy nedotáhnou až na obálku. Už si ani nemůžu vzpomenout, jak zněly.

Ve vašich příbězích hrají výraznou roli sociální rozdíly mezi životem ve Stockholmu a v Kiruně. Podrobně popisujete designové detaily zbohatlických sídel. Vaše hlavní hrdinka Rebecka, která se pohybovala na právnické špičce a pak se vrátila na sever, si zase všímá nekvalitních materiálů a nevkusu u místních obyvatel.

Pronikání různými společenskými vrstvami je mi rozhodně blízké. Oba moji rodiče byli ve svém okolí první, kdo šel studovat na univerzitu. Pro mě už to bylo normální, ale oni se celý život chovali, jako by pořád patřili k dělnické třídě. Nikdy mě nevzali na jídlo do restaurace. Když jsme cestovali, nepřespávali jsme v hotelech. Ne proto, že by si to nemohli dovolit, ale zdálo se jim to zbytečně přepychové a nepřipadali si v takovém prostředí uvolněně. Můj otec je dodneška nervózní, když ho pozvu na večeři, takže je pro mě důležité, aby nás obklopoval přívětivý personál, díky němuž se bude cítit dobře. Takže je to určitě mou výchovou, ale i místem, odkud pocházím. Zbytek Švédska se na obyvatele severu kouká trochu skrz prsty. Podle nich nemáme žádné způsoby, moc pijeme, mluvíme sprostě a k tomu moc nahlas. Já dokonce prošla kurzem, který mě měl odnaučit hlasitému hovoru, abych nezněla vulgárně. A teď sedím tady v Praze a dávám rozhovor jako spisovatelka, jejíž romány se prodávají ve třiceti zemích světa. Připadá mi to poněkud absurdní, takže je logické, že mám stále menší problém s vlastní identitou, který se holt musí někde projevit. Popravdě, kdyby se na mě teď Rebecka podívala, řekla by si: možná už vydělává dost peněz, ale pořád jí chybí šmrnc. Pořád se neumí chovat.

Otec vám prý v dětství zakazoval číst „pokleslou literaturu“?

To je pravda. Detektivky pro mě byly tabu. Táta byl velice roztržitý rodič, ale zajímaly ho mé tvůrčí počiny. Takže jedním z důvodů, proč jsem začala psát, byla snaha o získání jeho pozornosti. Navíc nás to stmeluje, protože mi pomáhá s rešeršemi. Hledáme spolu ta správná místa v přírodě, cestujeme po okolních vesnicích a vybíráme, co bych mohla použít. Vždycky žertujeme, že jsem ho sice potěšila, když jsem se stala spisovatelkou, ale zároveň jsem ho otrávila, protože píšu detektivky. Ale i on se snaží rozšiřovat své obzory a otevírá se novým věcem. Onehdy mi dokonce vyprávěl, že byl na rybách s nějakým známým, který volí pravici. A takovým překvapeným tónem k tomu dodával: „Víš, sice má úplně špatné politické přesvědčení, ale jinak je to docela milý člověk.“

AUTOR
Šárka Nováková

Šárka Nováková

Nezávislá publicistka s permisivním přístupem ke všem žánrům i stylům; čtenářka světa jako textu a textu jako světa.

>>> další články autora
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...