Caesar musí zemřít: Inscenovat inscenace jedině v kriminálu | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Caesar musí zemřít: Inscenovat inscenace jedině v kriminálu

75% Recenze | Daniel Storch | 27.9.2012

Pro návštěvníky klubových kin a festivalů jsou Vittorio a Paolo Tavianiové dobří známí, střednímu proudu naopak jejich jména neřeknou v podstatě nic. Ale ani fakt, že se u filmů páru režírujících bratří většinou nechroustá popcorn, nijak nebrání v tom, aby mohli být považování za dvě z největších žijících ikon současného italského filmu. Alespoň na poli autorské kinematografie. A stejně jako se i v minulosti jejich tvorba často ubírala cestou osobitých originálních adaptací významných klasických autorů, počínaje Tolstojem a konče třeba Dumasem, kráčí tímto směrem i jejich nejnovější snímek Caesar musí zemřít, pozlacený letošním berlínským Medvědem. A opět se svým způsobem jedná o další ušklíbnutí se směrem k materialistické společnosti, zavírající oči před věcmi, které jí nejsou po chuti. Forma je ovšem tentokrát jiná, radikálně, a už samotný nápad natočit něco podobného lze vyvažovat zlatem.

 

Caesar musí zemřít

 

Po šest měsíců docházeli oba tvůrci do římského vězení Rebibbia, které se krom vybraného osazenstva téměř dvou tisíc vězňů, mezi nimiž nechybějí ani doživotně odsouzení, může pyšnit i svým divadelním souborem, který nyní Tavianiové proslavili po celém světě. Docházeli do cel proto, aby zdejší „herce“ pozorovali kamerou a byli přítomni jejich nastudování Shakespearovy hry Julius Caesar. Nikoli ovšem v pasivní roli. Vstoupili do tohoto procesu naopak coby dirigenti, tvůrci, pozoruhodně žonglující s realitou a fikcí v místě, které i přes svoji depresivnost evidentně dokáže vytvářet a plodit hodnotné skutky. 

 

 

Byť mají bratři Tavianiové, křepce tvořící i přes více než osm křížků na krku, za sebou i pár dokumentárních snímků, není ale jejich Caesar dokumentem, za nějž bývá občas vydáván. A dokonce je sporné i jeho označení za pomezní dokudrama. Výpovědní hodnotu má totiž tento film jen minimální a skutečnost zobrazuje upravenou, úmyslně řízenou optikou. Respektive nehraná opravdovost je zde přítomna pravděpodobně právě pouze v hereckých výkonech jednotlivých protagonistů, jimž bylo umožněno alespoň na chvíli opustit zaběhnutí koloběh vězeňského života a narušit každodenní rutinu vcítěním se do kůží římského tyrana, Bruta, Cassia, Marcuse Antonia, Octavia nebo Brutova smrtonoše Strata.

 

Caesar musí zemřít

 

Nejsnazší by asi bylo nazvat tento počin „inscenací inscenace“. Hrou ve hře a s hrou. Od počátku je totiž inscenovaný a veškeré jeho dění měli italští tvůrci plně pod kontrolou. Repliky jsou secvičené, situace uměle vytvořené. Jinak řečeno zde ztělesňují jednotliví vězni s tvrdými flastry sami sebe a některé momenty v tomto ohledu působí až dojmem výstelky. Jako by ony chvíle měly pouze vyplnit prostor mezi hlavním děním, kterým je zde vtělení se do kůží Shakespearových hrdinů během zkoušek i na jevišti. Ale na druhé straně tak zase vzniká zajímavé jiskření, zapadající zcela do tematického trojúhelníku nesvoboda ve vězení versus osvobození se skrze umění versus samotné drama o zločinu, které se v mnoha případech až nepříjemně podobá opravdové existenci většiny zúčastněných. A právě tento vynalézavý ideový triangl je také hlavní oporou celého snímku a jeho nejzajímavějším fundamentem. Tedy alespoň pomineme-li slova samotného Williama Shakespeara, bez jejichž síly by podobný projekt asi nešlo realizovat – ani přes mrazivé kvality nečekaného ansámblu či hutnost betonového prostoru s mřížemi, za nimiž se celý příběh Caesara a zrádného Bruta odehrává a se kterým dělají Tavianiové velké divy. A věta ze samotného konce, v níž se jeden z vězňů vyznává z vědomí, že až poté, co ochutnal sladkost herectví, poznal děsivost svého trestu, je jen dalším příjemným dílkem do mozaiky protikladů, již se podařilo bratří Tavianiovým seskládat. Protikladů těžících jak z nesmrtelného dramatu, tak z tíživé současnosti. A ano, ani při tomto experimentálním zachycení inscenace, jež se stává pro mnohé celým životem, se sály nebude linout vůně pražené kukuřice a kina na existenci filmu nevydělají žádný balík. Respektive budou ráda, pokud do nich na Caesar musí zemřít vůbec někdo dorazí. Ale na druhé straně, proč by to mělo být vždycky stejné. Důležité je jen to, že si Tavianiovi jdou stále vlastní pěšinou a s každým dalším kusem prokazují, jak moc umí být jejich pohled na svět kolem obohacující a svým způsobem i okouzlující. Třebaže si lze jejich snímek představit vylepšený na tisíc způsobů, a že by mu určitě čistě dokumentaristická forma slušela, už tak je neomšelým příspěvkem doslova provokujícím k zamyšlení.

 

Caesar musí zemřít

 

Caesar musí zemřít

 

Foto: Artcam      

AUTOR
Daniel Storch

Daniel Storch

…s hlubokou úklonou báječným lidem s klikou a jejich zázračným pohyblivým obrázkům…

>>> další články autora

Termín konání: od 27.9.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...