Cesta do lesa: Romeo, Julie a mech | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Cesta do lesa: Romeo, Julie a mech

75% Recenze | Daniel Storch | 4.10.2012

Od momentu, kdy bývalý ajťák Honza Marák zahodil notebook a jeho divoženkovitá rusovlasá láska Markétka převzala od „babočky“ Houskové bylinkářskou moudrost, uplynulo dvanáct let. Tedy alespoň v reálném světě, kde měla Cesta z města režiséra Tomáše Vorla premiéru v roce 2000. Ale i v malebném okolí řeky Střely, kam tehdy Tomáš Hanák a ještě neprovdaná Bára Nimcová utekli před světem paneláků a odcizením městské společnosti, běžel čas. Alespoň dost na to, aby zde vyrostla nová generace, schopná prožít i odvyprávět, že obyčejným únikem od hluku a zplodin ona pomyslná štrapáce za osobní svobodou zdaleka nekončí. Jak už nám totiž napověděl alergenní plyšák Kuky, opravdovou volnost může jeden poznat, až když ho obklopí les a jeho zelené kouzlo.

 

Cesta do lesa

 

Onou novou generací kupodivu ovšem v nové Cestě do lesa není Honzův syn, který po boku svého otce strávil celý první film, nýbrž postava, jež byla v Cestě z města víceméně okrajová. Jestli si nepamatujete syna bodrého zemědělce Papoše (Boleslav Polívka) Ludvu, byl to ten kluk, kterému jeho otec hodil při zabijačce na hlavu vepřová střeva. Už tehdy ho hrál režisérův potomek Tomáš Vorel mladší. A právě tenhle utřinos dospěl z puberťáka s mobilním telefonem v lesnického adjunkta, který pod vedením lesníka Cvrka (Jiří Schmitzer) a hlavně na vlastní pěst poznává svůj nový hvozdnatý domov a každé jeho křoví. Už brzy na to ale nebude sám. Ve volnomyšlenkářské domácnosti Marákových, ověšené snopky marihuany a osázené sklenicemi se sušenými lysohlávkami, totiž dorůstá další oheň na hlavě i v hlavě, dosud nezletilá dcera Anyna v podání Anny Linhartové. A třebaže ze srdce nenávidí každého, kdo škodí zvířatům, a její proekologická letora pomalu hraničí se sklony k terorismu, bude to právě ona, kdo se stane nosičem Vorlovy zprávy o tom, že hlavním motorem rovnováhy světa není nic menšího než věčné střety protikladů.

 

 

Kontradikce, podobně jako v prvním filmu, zde ovšem nezastupuje pouze ústřední pár a jeho putování k nevyhnutelným kompromisům. Stejně tak Cestu do lesa lemují i mnohem více nečekané motivy, díky nimž by za určitých okolností šlo tvrdit, že režisér Vorel v tomto svém nejnovějším počinu vyrostl. Likviduje zde mýtus českého hospodáře, který pevně věří ve svoji úlohu na světě, a přitom má žaludek na to, aby práskal policii. Zobrazuje neohebnost byrokratického systému tváří v tvář alternativnímu způsobu života. Nevyhýbá se ani pokrytectví svátečních věřících, ani rigiditě společnosti v kontaktu s cizími kulturami. Stejně tak míří i na věčné mezigenerační rozbroje, na nepřekonatelnou propast mezi levicovým a pravicovým viděním světa a dokonce se otře také o bezradnost rodičů, přenášenou na jejich děti. To všechno jsou obrovská témata, s nimiž v Cestě z města šetřil, protože na podobně lyricky laděná díla jsou příliš hutná a odvádějí pozornost od obrazu. A zde je naopak rozdává plnými hrstmi. Jenže právě v souvislosti s nimi bohužel musí přijít výtka, které se zkrátka nelze vyhnout a symbolicky je navázána právě na protiklady, které tento film utvářejí i nevědomky. Místo aby se těmto velkým tématům postavil režisér konečně čelem, jen je společně se spoluscenáristkou Bárou Nimcovou – Schlesingerovou vrší na hromadu a odpovídá na ně svým tradičním, trochu dětinským způsobem – úsměvem, který se občas přemění na zlomyslný škleb.

 

Cesta do lesa

 

Přesto ale jde v případě tohoto snímku přeci jen o nějakém dospění hovořit. Třebaže je na podobný formát 110 minut pořád ještě příliš dlouhá stopáž, přinejmenším se v nich Tomáš Vorel do značné míry zbavil svých sklepáckých happeningových sklonů a Cesta do lesa je víceméně prosta zbytečně laciného humoru i avantgardních úletů. Byť se mu i tentokrát do filmu vloudilo pár záběrů, kde chybí k dokreslení kýčovité marnosti už jen sádrový trpaslík, co do technického zpracování je jeho nový počin o tisíc procent výš, než byl jeho předchůdce. Početné panoramatické celky do krajiny ani digitální jeleni nebo halucinogenní koláže po pozření kouzelných hub zde nevzbouzejí shovívavý úsměv, ale jsou estetickým zážitkem, a práce s obrazem umí chvílemi doslova nadchnout. Vždyť Vorel dokáže jen pohled do škvířící pánve podat jako báseň. A dokonce i v hereckém výkonu jde snímek dál, třebaže Tomáš Hanák i nadále po boku své filmové partnerky vypadá stále stejně neherecky, a zprvu otravné opakované repliky jednotlivých postav nejsou pronášeny náhodně a mají svůj dopředu promyšlený účel. V tomto ohledu je Cesta do lesa kompaktní, kompletní a řemeslně na jedničku. Ale jen prostě nemá odvahu roztáhnout křídla a odmítá opustit pozici zamilované pohádky z mechu a kapradí. A proto i nadále ve vzduchu visí otázka, jak by si dnes Tomáš Vorel starší poradil s nekomediálním tvarem a čistokrevným dramatem. Protože v Kamenném mostu, ať to byla jeho sebevíc osobní záležitost, rozhodně dokázal, že umí být hodný pozoru i bez legrácek a úsměšků. Že umí být vážný. A s natolik výrazným vizuálním dozráním? Máte-li někdo šanci přemluvit ho, aby alespoň na chvíli pověsil komedie na hřebík, zkuste to. Mohli bychom se pak dočkat něčeho opravdu výjimečného.

 

Cesta do lesa

 

Cesta do lesa

 

Foto: Aerofilms

AUTOR
Daniel Storch

Daniel Storch

…s hlubokou úklonou báječným lidem s klikou a jejich zázračným pohyblivým obrázkům…

>>> další články autora

Termín konání: od 4.10.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...