Colette: Česká Osvětim na evropské úrovni | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Colette: Česká Osvětim na evropské úrovni

75% Recenze | Daniel Storch | 9.9.2013

Při soubojích Milana Cieslara se stříbrným plátnem je tipovačka na vítěze vždycky tak trochu lotynka a tahání karet. Nic divákovi neporadí, co se bude dít, jistoty apriorně kvalitního prožitku nejsou na skladě. Od samotného počátku režisérovy kariéry.

Cieslarovu předrevoluční dostihovku Dynamit si už nikdo ani nevybaví, stejně jako jeho následující snímky Někde je možná hezky a Jak chutná smrt. To se pohybujeme v první polovině devadesátých let. Oproti tomu na Pramen života, poutavou historickou pohlednici z nacistického eugenického programu Lebensborn, se vzpomíná dodnes víc než příjemně, na rozdíl od průměrné generační vztahovky Duše jako kaviár. A Krev zmizelého podle literárního scénáře Vladimíra Körnera? Na televizní obrazovce sympatický počin, rozdávající ve čtyřech hodinách stejně dobře medicínu naší národní minulosti jako ostře vykreslené charaktery. Ovšem v kině jen lopotně seřezané a vymyškované torzo. Nic co by dělalo původní minisérii čest. Takhle se to zkrátka s jeho kinematografickými zářezy je. Sinusoida, lemovaná spoustou méně či více výrazných televizních jednohubek.

I přes pomyslné nezdary ovšem Milanu Cieslarovi nechybí sebevědomí a tváří v tvář jeho novince Colette má toto konstatování víc než pozitivní nádech. Už jen postavit se dílu Arnošta Lustiga vyžadovalo hodně kuráže a natož pak krásce z Antverp, která se rozhodně automaticky nenarodila pro film.

 

Colette

 

 

Colette, dívka z Antverp je společně s Leou z Leeuwardenu a s Tangou z Hamburku součástí "ženské trilogie", spadající do Lustigovy celoživotní snahy zmapovat život židovského národa za druhé světové války a uchovat traumatické vzpomínky na pobyt v koncentračních táborech, kde zahynula většina jeho rodiny. Samotnou Colette pak vydal v roce 1992. A ona předešlá zmínka o její zdánlivé nesouvislosti s filmovým světem se váže především na fakt, že tato novela nestaví na epické síle, nýbrž na emocích.

V uzavřeném světě několika osvětimských bloků a třídírny zvané Kanada představuje desítky odstínů citů a myšlenek dvou zamilovaných lidí na místě, kde je i láska, třebaže ryzí, pokřivená a vlastně odstrašující tak jako všechno ostatní kolem. Je to mrazivá a niterná výpověď o tom, jak zloba nedokázala, a přesto dokázala znetvořit všechny lidské city.

Nový dějový rámec, kterým Cieslar svoje vyprávění uvozuje, proto může znalce předlohy svým způsobem i trochu vyděsit. Ačkoli, jak se ukáže ve finále, možná vlastně jenom výslednou vizuální podobou a formou, která opět chvílemi tak trochu zavání televizí, což se ostatně týká celého filmu. V kontextu tohoto filmového díla, v mnoha ohledech nadstandardního, jde ale pravděpodobně hlavně o možnost srovnávání se Schindlerovým seznamem, které je zkrátka ošidné. Tolik peněz na vyladění obrazu, aby dosahoval spielbergovského levelu, v téhle zemi prostě nebude nikdy, a to Colette spolykala solidní čtyři miliony eur a rozhodně ji lze nazvat velkofilmem.

 

Colette

 

 

Zatímco Lustigova novela vstupuje mezi hlavní hrdiny, belgickou Židovku Colette Cohenovou a českého židovského mladíka Viliho Felda, bez okolků, dlouhých předmluv a končí se stejnou úsporností a strohostí, v Colette je jejich příběh zarámován do jednoho velkého setkání, které Lustig dovyprávěl až pro účely filmu. Setkání v Americe 70. let, v zemi tak trochu papundeklové, úsměvné, křikavé a značně neamerické.

Skrze mladší generaci, již nezasaženou holocaustem, zde na sebe narážejí žena a muž a po nenápadné večeři začíná dospělý spisovatel vzpomínat na svůj pobyt ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau, na ženu, do níž se zamiloval a jejímuž hledání pak zasvětil zbytek života. A těch změn je zde ve výsledku mnohem víc, přičemž nejde ani tak o maličkost, že původní Colette má být jen devatenáct let a že si diamant, podstatný v předloze a o něco méně důležitý ve filmu, přinesla ze selekce oblečení z přicházejících transportů. Cieslar zkrátka a jednoduše udělal z myšlenkových pochodů a niterných pocitů pouze jednu kolej, zatímco s pomocí druhé dodal děj. A třebaže je to v nesouladu s předlohou, udělal dobře. Víc než dobře a žádný div, že mu dal Arnošt Lustig svoje požehnání.

 

Colette

 

 

Skrze epiku totiž přichází nejen "pohyb", ale hlavně možnost lpět na detailech a především pak na vizi každodenního života v koncentračním táboře, jež je v případě Colette tím bezesporu nejzajímavějším, co snímek nabízí. Tedy kromě výkonu Jiřího Mádla. Jeho Vili sice není kdovíjaký výkvět charismatu, ovšem do Cieslarových představ se hodí naprosto dokonale a je pro mladého herce snad konečně onou rolí, která zboří komediální bublinu, v níž se už roky pohybuje. Je výborný stejně jako jeho protějšek, francouzská herečka Clémence Thiolyová, krasavice s hlubokýma očima a s křivkami, které jako by na dané místo ani nepatřily.

Jenže i ty jsou součástí Cieslarova plánu vybudovat a představit Osvětim jako opravdové místo. Jako místo, jehož jedna tvář jsou ponuré komíny se šlehajícími plameny, ovšem tu druhou, snad ještě hrozivější, představují přítomní jednotlivci a jejich boj o život. Jako vesmír, kde může existovat i plnější postava, protože, drsně řečeno, v Březince měl jen málokdo dost času přeměnit se v kostnaté stíny známé z děsivých dokumentárních obrázků. Jako místo, kde je možné, aby se všude kolem válely hromady mrtvých těl, aniž by se nad nimi ostatní vězni zastavili. A po chvíli divák vycítí, že už vlastně jede na stejné kataklyzmatické vlně.

Cieslarova Osvětim je prostor, kde se neustále běhá, protože vykonávání činnosti zde znamenalo alespoň pár promilí navíc v šanci na přežití. Je to mikrosvět, kde je všechno zvrácené, a přitom samozřejmé, a kde existuje běžný život i mezilidské vztahy, byť v neběžné, absolutně zdeformované a přeražené podobě, kterou ovšem Cieslar uměle nedémonizuje, ale nechá ji mluvit za sebe samotnou.

 

Colette

 

 

Ono to totiž ve výsledku stačí. Občas až moc. Pozorovat nohy mizející přímo ve spalovací peci skoro až fyzicky bolí. A právě dojem, který pohled na ono trudné a děsivé hemžení hlavních hrdinů i ostatních vyvolává, nakonec dokáže překrýt i těch pár "nešvarů", které se do snímku vloudily, většinou aby mu dodaly na stravitelnosti a plynulosti. Občas dialogy trochu šustí papírem, občas by větší radikalita byla plusem, třebaže se Cieslar naturalismu opravdu nebojí.

Postava hlavního "antagonisty" velitele Weissackera naopak představuje skrze své šílenství příliš jednoznačný výsledek honby za lidskou zrůdností a z jinak velmi životného okolí se spíše vymyká nepatřičností a touhou jasně označit zlo. A stejně tak působí i jeho ze scenáristického hlediska pochopitelný, ovšem jinak zbytečně šablonovitý "vztah" ke Colette, zdánlivě připomínající rozdvojenost Spielbergova Amona Goethe v podání Ralpha Fiennese. Zatímco ten byl velmi rozporuplnou a těžko pochopitelnou figurou, utajeným děsem, je ovšem Weissacker s tváří německého herce Erika Bouwera spíše zbytečně čitelným archetypem.

Drtivé většiny dalších postav se ale nic podobného netýká. Spíše naopak. Vyhraněné charaktery jsou spíše výjimkou, protože nic podobného nebylo na podobných místech zvykem, a když nastává jejich čas, tak většinou čelem k smrti. A i přes svoji temnost je Cieslarovo lidské mraveniště stejně přitažlivé skrze jednotlivce jako zásluhou své stavby. Je hrozivé, komplexní, bohaté v maličkostech a svou pestrostí i dynamikou si získává pozornost možná víc než samotná trpká love story zakázaných milenců s Davidovou hvězdou na mundůrech. Umírá se v něm a žije a rozhodně skrze něj ožívá jedno z vrcholných evropských traumat do přesvědčivých a významných rozměrů, a to pokud ne v kontextu celosvětové, pak přinejmenším evropské  filmové tvorby. Colette není dokonalá, ale ani Milan Cieslar, ani česká kinematografie rozhodně nemají důvod se za ni stydět.    

 

Colette

Colette
Foto: Bioscop   
 

AUTOR
Daniel Storch

Daniel Storch

…s hlubokou úklonou báječným lidem s klikou a jejich zázračným pohyblivým obrázkům…

>>> další články autora

Termín konání: od 12.9.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...