Daniel Petr: Psát o sobě by mě nebavilo | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Knihy

Daniel Petr: Psát o sobě by mě nebavilo

ROZHOVOR | Marek Jančík | 24.2.2016

daniel-petr-1
Daniel Petr má za sebou coby spisovatel dva vydané romány – Díru a Straku na šibenici. Mimo to vydal také krátké prózy Příběh z české mládeže (CKK sv. Vojtěcha) a Kurt (edice Tvary), je spoluautor divadelní hry Unser Zimmer/Náš pokoj, a publikoval v revue Pandora či Psím víně.

 

 

Straka na šibenici je po Díře tvůj druhý vydaný román. Vnímáš jako autor mezi oběma díly nějaký tvůrčí posun?

Posun tam určitě je. Díru jsem psal osm let a je to na ní znát. Po Strace jsem našel určitý styl, kterého se budu držet a nějak jej rozvíjet. Dosáhl jsem jej snad také proto, že jsem se mezitím snažil hodně psát a ani jsem se to nepokoušel někde publikovat. K tomu jsem vždycky hodně četl.

 

 

daniel-petr-2
Straka na šibenici, již loni vydalo nakladatelství Host, zachycuje konflikt vůle s osudovou předurčeností v životě nadaného hrdiny. Recenzi na knihu si můžete přečíst zde.

 

 

Čteš i během psaní a nebojíš se při tom cizích vlivů?

Pro mě je čtení nutnost. Pokud ale právě dělám na rukopisu, snažím se vyhýbat některým autorům. Například u Franze Kafky jsem si všiml, že je velice nakažlivý. Je to stejné, jako když v tramvaji uvidíš někoho zívat – za chvíli zíváš taky. Tím nechci říct, že by byl Kafka nudný, což se nedá říct o Peteru Terrinovi, který si v románu Hlídač z Kafky půjčoval.

 

Psaní pro tebe představuje pravidelný režim, nebo návaly inspirace?

Na návaly inspirace moc nevěřím. Mám svůj režim, který mi už připadá přirozený: večer přijdu domů z práce, navečeřím se a alespoň hodinu se snažím pracovat na knize. Někdy to moc nejde, jelikož je člověk utahaný. To se nedá nic dělat. Všichni – nebo naprostá většina českých autorů – jsou na tom stejně. U mě funguje to, že si přečtu, co jsem napsal den předtím. Tím se nějak chytím a můžu na tom pracovat dál.

 

Ve Strace je centrálním prvkem stejnojmenný obraz Pietera Brueghela. Proč právě Brueghel? Odráží se v tom nějak tvůj zájem o výtvarné umění?

Výtvarné umění mě vždycky zajímalo. Už od střední jsem byl blázen do renesančního malířství, později jsem objevil umění 19. století a zamiloval si třeba Van Gogha – k němu jsou ve Strace také nějaké narážky. Už nevím, kdy jsem viděl Brueghelovu Straku na šibenici poprvé, ale teprve mnohem později mě napadlo, že dítě a dospělý ten obraz vnímají jinak.

 

 

daniel-petr-3
Obraz Pietera Brueghela staršího Straka na šibenici hraje v životě hrdiny roli jakéhosi tajemného klíče, v němž se skrývá šifra existenciálního labyrintu. Opakované setkání s tímto klasickým dílem v různých etapách jeho života, jenž jej nutí k sebereflexi, se totiž nezdá být bez významu.

 

 

Na obálce předchozího románu Díra je vyobrazení Prague Apocalypse od dánského grafika Rasmuse Berggreena. Vybral sis jej sám?

Hledal jsem tehdy něco, co by odpovídalo tématu a našel na internetu tuhle grafiku. Berggreen dělá grafiky do počítačových her. Tuhle věc vytvořil, když byl v Praze; je to takový ten klasický pohled na Prahu, ale po výbuchu jaderné bomby. Tak jsem tomu člověku napsal a on souhlasil, abych to použil na obálku. Což se pak ukázalo jako ne zrovna šťastná volba.

 

Proč?

Protože lidé na obálku hodně dají a knihkupci nejsou výjimka. Knížku dávali do police vedle Jiřího Kulhánka – prostě ji řadili někam, kam vůbec nepatří. Tomu jsem se chtěl vyhnout u Straky, protože původní návrh Martina Peciny byl Brueghelův obraz. Namítal jsem, že to vypadá jako historický román. Ze současné podoby obálky jsem byl nejprve trošku na rozpacích, protože mi zpočátku připomínala učebnici přírodovědy. Důvod byl ten, že jsem si neuměl knížku představit vytištěnou a svázanou. Později, když jsem ji viděl hotovou, jsem si uvědomil, že je opravdu povedená. I typografické zpracování je skvělé. Host má štěstí na šikovné lidi.

 

Ve Strace o sobě protagonista tvrdí, že má hyperthymésii, čili hyperthymestický syndrom. To je velmi specifická a vzácná záležitost autobiografické paměti týkající se lidí, kteří si svůj život vybavují s téměř dokonalou přesností, jako kdyby jej pozpátku odvíjeli na pásce. Chtěl jsi tím poukázat na tuhle konkrétní diagnózu?

To je záležitost vzniku románu. Hlavní hrdina v něm vystupuje jako médium, na kterém je do posledního detailu zaznamenaný jeho život.  Dá se tedy říci, že tím, jak postupně objevuje sám sebe, se z románu stává jakési „found footage“.

 

To je zajímavý autorský trik – hrdina vystupuje jako nevěrohodný vypravěč, který o sobě tvrdí, že má absolutní paměť, takže mu má čtenář uvěřit, že mu všechno předkládá naprosto věrohodně a dokonale…

Líp bych to sám neřekl.

 

V obou zmiňovaných románech jsou silně tematizovány problematické rodinné vztahy, krize identity a je v nich kladen důraz na určité psychoanalytické prvky. Například v Díře je podzemní protiatomový kryt a ve Strace opuštěný vojenský bunkr, do něhož se hrdina noří, což v příběhu působí jako zvěcněné podvědomí.

To je spíše otázka pro kamarádku psychoanalytičku, která tvrdí, že bych se měl svěřit odborníkovi – určitě by to byl zajímavý rozhovor, ale moc se mi do toho nechce. Dávám přednost psaní.

Máš tedy jako autor nějaká zásadní témata z vlastního života, která chceš prostřednictvím literatury zpracovávat, nebo jsi spíše tvůrce, autor-demiurg, který vytváří více autonomní rozmanité světy, jež těží z široké fantazie?

Určitě to druhé. Je takové klišé, že prvotiny jsou téměř vždycky autobiografické. Tomu jsem se chtěl jak v Díře, tak ve Strace vyhnout. Psát o sobě by mě nebavilo a ani bych tím nechtěl trápit čtenáře. Myslím si, že právě to se české literatuře často vyčítá. Čeští autoři se bojí příběhu a silných postav. Místo toho jejich hrdinové nechtějí nebo ani nejsou schopni ovládat svůj život a podle toho pak také vypadá čtenářský zájem. Čtenáři mají svoje potíže, takže proč by je měly zajímat problémy člověka, kterého ani neznají? Pro mě je zkrátka důležitý příběh a ten člověk nemůže stále čerpat sám ze sebe. I když byli autoři, kteří to dokázali – třeba Philip Roth.

 

Myslíš si, že u Straky je to jinak? A proč je důležité témata podávat příběhem, a ne spíše lyricky? Netkví důvod částečně i v tom, že člověk potřebuje mít věci naservírované v již utvořených příběhových kauzalitách, aby se nemusel tolik namáhat s jejich interpretací?

Tomáš Obolecký (hlavní hrdina Straky na šibenici – pozn. redakce) působí zdánlivě také jako jedna z postav vydaných napospas osudu, avšak Straka je ve skutečnosti příběh vzpoury. Tomu koneckonců odpovídá ústřední motiv – tanec pod šibenicí má vyjadřovat vzpouru vůči moci, která jeho protagonisty dalece přesahuje. To, že se jedná o vzpouru, která musí nutně skončit prohrou, je jiná věc. O příběhu už bylo řečeno mnohé. Literární teoretik Jiří Koten s oblibou zdůrazňuje, že čtenář čte příběh vždy jako skutečné vyprávění, přestože se nikdy neudál. Hrát se čtenářem hru, s jejímiž pravidly souhlasí, a tím s ním navázat vztah, je právě to, co mě na příběhu přitahuje.

 

Máš nějaké výrazné literární vzory, které bys chtěl uvést?

Netajím se tím, že mám z české literatury rád Emila Hakla. Líbí se mi jeho schopnost sebeironie, která je tady poměrně vzácná. Mám ale také rád třeba Josefa Škvoreckého. A ze zahraničních spisovatelů na mě asi nejvíc zapůsobil Michel Houellebecq. Dále například právě Philip Roth nebo Cormac McCarthy.

Takže autory, kteří mají silný příběh…

Silný příběh a také způsob, jakým ho vyprávějí. Když člověk čte Houellebecqa, tak jej to strhne.

A co žánrová literatura v tomhle kontextu? Je pro tebe vůbec smysluplné rozdělovat knihy na žánrové a nějaké jiné?

Snad z historického hlediska, ale dnes se to vzájemně prostupuje. Teď pracuji na knížce, která bude vlastně žánrová. Host je známý tím, že vydává severské detektivky, a já jsem byl pobídnut, zda bych nechtěl něco takového zkusit. Něco podobného mě do té doby nenapadlo a ani jsem tu literaturu moc neznal, abych pravdu řekl. Pak se mi to rozleželo, zkusil jsem si přečíst nějaké věci – Stiega Larssona, Johana Theorina, Jo Nesbøho, z „neseverských“ Bernada Miniera. Řekl jsem si, proč se do toho nepustit, protože on to tady vlastně nikdo ani nevyzkoušel. Přitom je to škoda, protože žánr lze použít jako nádobu, do které se dá vložit v podstatě cokoli. Má sice svoje pravidla, která je potřeba dodržet, ale lze jej pojmout hodně široce. Je to také výzva, zda to člověk vůbec dokáže.

 

Takže píšeš detektivku?

Už mám část hotovou, ale zjistil jsem, že to není právě jednoduché, protože člověk musí vědět hodně věcí z prostředí vyšetřování a tak dále. Tyhle záležitosti se neustále vyvíjejí. Nelze je odkoukat ze skandinávských seriálů, protože u nás je to úplně jinak.

 

Podnikáš tedy nějaký výzkum? Mluvil si s vyšetřovateli?

Dělám si rešerše. Například jsem si přečetl Kriminalistu o legendě českých vyšetřovatelů Jiřím Markovičovi – ta knížka snad neviděla redaktora, ale poznatky v ní jsou velmi cenné. Mám kamaráda policajta, se kterým jsem to probíral, ale problém je, že on o tom nechce moc mluvit. Ale snad se mi ho podaří přimět, aby dal rukopis přečíst někomu z kriminálky.

 

Vraťme se ještě k literatuře obecně. Myslíš si, že může větší otevřeností a důrazem na příběh oslovovat široké vrstvy čtenářů a že by to měla dělat? Měla by vstupovat více do veřejného prostoru, přinášet aktuální názory, splývat částečně s publicistikou?

Já jsem přesvědčený, že určitě, už jen proto, že je to v zájmu autorů. Nevěřím tomu, že zlepšení podmínek autorů, jak o ni usiluje Asociace spisovatelů, bude mít za následek nový zlatý věk literatury. Je to přesně naopak – nejprve musejí vzniknout knihy schopné vnášet do veřejného prostoru témata, která budou mít nějaký ohlas, a teprve pak bude jejich autory někdo brát vážně.

 

Co tedy říkáš na Asociaci spisovatelů?

Bojují za to, aby měli autoři silnější pozici ve společnosti, ale jak toho dosáhnout? Protože zlepšením finančních podmínek to asi moc nejde – to by bylo na dohadování s knihkupci, nakladateli a s těmi se v tomto směru moc hýbat nedá. Trend je takový, že knižní trh se atomizuje, náklady se snižují. Vydává se víc knížek, ale v nižších nákladech. My autoři se s tím budeme muset smířit.

 

Myslíš si, že by spisovatel ideálně měl být placený profesionál, nebo naopak někdo, kdo je zcela svobodný, nezávislý na penězích, jelikož si píše víceméně ve volném čase?

Ideální pozice neexistuje. Když se člověk psaním živí, tak je pod nějakým tlakem. To je třeba problém Michala Viewegha – musí psát, aby měl na hypotéku. Bylo to teď vidět v rozhovorech, které poskytl, když mu praskla aorta a on nebyl schopen psát – opravdu se bál, že když nenapíše knížku, čeká ho exekutor. Na druhou stranu, když člověk chodí do práce, tak si může sice tvořit, co chce, ale zase na to nemá dostatečný prostor. Není to jednoduché, ale stížnosti nejsou k ničemu.

 

Když mluvíme o tom, že by měla být literatura otevřená a angažovaná, co si myslíš o autorech jako je James Joyce, kteří píší velké, geniální romány, které ale jistě nejsou čitelné pro širší vrstvy čtenářů?

Tihle autoři literaturu někam posouvají. I když nemají zástupy čtenářů a v podstatě ty knížky ani nejdou číst. To je teď třeba případ poslední knížky Václava Kahudy Vítr, tma, přítomnost. Když jsem četl různé diskuse, lidé se v nich přiznávali, že tu knihu nedočetli nebo že ani dočíst nelze.

 

Vnímáš nějaké specifické rozdíly mezi tuzemskou a zahraniční beletrií?

Česká beletrie je specifická tím, že té zahraniční vůbec nekonkuruje. Nedávno jsem četl rozhovor s Alexem Zuckerem, překladatele z češtiny do angličtiny, a ten tvrdí, že v USA neexistuje jediný český autor, o kterého by tam měli zájem. Což možná souvisí s tím, že Američané vůbec nemají zájem o evropské autory. Ale je obecně pravda, že o české autory v zahraničí moc zájem není, až na výjimky – třeba Jaroslav Rudiš, který se dokázal prosadit v Německu.

 

 

daniel-petr-4
V roce 2012 autorovi vyšla kniha Díra v nakladatelství Akcent, která se tematicky rozkládá mezi apokalyptickou vizí Cesty Cormaca McCarthyho a společenskými kritikami Michela Houellebecqa.

 

 

Týká se to tedy toho, že u nás často chybí výrazná společenská témata a důraz na příběh?

Ano, u českých autorů to moc nevnímám. Tvrdí se, že je to možná způsobeno návazností na samizdat. Autoři, kteří byli tenkrát angažovaní, táhli s režimem, takže máme někde zakódované, že být angažovaný v podstatě znamená se znemožnit. Navíc je česká literatura poznamenaná haškovsko-hrabalovskou tradicí, kdy se vypravěč dostává do popředí na úkor příběhu. Jako by se čtenářovu očekávání příběhu vysmíval tím, že mu podstrkává jednu příhodu za druhou, aniž mu nabízí rozuzlení. Potíž je, že tahle tradice už se možná vyprázdnila a bylo by dobré posunout se dál. Možná by nebylo od věci odložit přesvědčení, že všechno umíme nejlíp, a zase se jednou podívat za hranice.

 

Často se mluví o tom, že chybí „velký román“. Máš představu, co takový velký román představuje?

Čekání na velký román se tady všichni smějí. Ale už jsme se ho několikrát dočkali. Pro mě je jím třeba Nesnesitelná lehkost bytí. To je dílo, které popisuje dobu způsobem, o němž nevím, zda jej lze vůbec zopakovat.

 

 

daniel-petr-5
Pro obálku románu Díra poskytl svoji práci Prague Apocalypse dánský grafik Rasmus Berggreen, jenž se zabývá mimo jiné grafikou počítačových her.

 

 

Není to třeba tak, že velký román v tomhle smyslu tady je, ale nikdo jej nevidí, protože chybí odstup?

Myslím, že ne. Je ovšem otázka, zda takový román vůbec může vzniknout – zda tuhle dobu vůbec lze popsat. Já teď čtu Éru prázdnoty od Lipovetského, což je text, který napsal v roce 83, ale trefně v něm popisuje naši současnost. On tvrdí, že konzumujeme svoji existenci. To je možná taky důvod, proč čeští autoři píší o sobě a nebudují v knihách silné příběhy. Čtenáři dělají totéž a možná velký román nikdo ani nechce. Protože o čem by měl být, když se člověk zajímá už jenom sám o sebe.

 

Ale jestliže v zahraničí jsou podobně schopní autoři, kteří reflektují současný svět, tak proč by to mělo být nemožné u nás?

Nejde pouze o problém autorů, ale také kritiky a především společnosti. Doba, kdy jsme se otevírali podnětům zvnějšku, jako by skončila. Zahraniční literaturu zabývající se aktuálními problémy, například zmíněné Podvolení, čteme s příjemným mrazením, ale ve skutečnosti si namlouváme, že Paříž je příliš daleko na to, abychom se tím museli vážně zabývat. Literární kritici se ve vzácné shodě se čtenáři rozplývají nad útěky do minulosti nebo do autorova malého světa, o čemž svědčí boom životopisných románů nebo například nadšení z Anny Bolavé a jejího románu Do tmy. Napadají mě slova Antonie Kreislové, ke které jsem chodil na kurzy světové literatury. Tvrdila, že nesnáší ufňukané muže (o ženách nic neřekla, ale u nich to bude stejné) a že významné autory od bezvýznamných odlišuje odvaha psát o současnosti.

AUTOR
Marek Jančík

Marek Jančík

Nezávislý publicista se zaměřením na kontexty filmu a literatury, s širším zájmem o překrývající se oblasti vědy, umění, kultury a jejich odraz v teoretickém myšlení i praktickém životě

>>> další články autora
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...