Divoká stvoření jižních krajin je úžasná pohádka z míst, kde byste ji nehledali | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Divoká stvoření jižních krajin je úžasná pohádka z míst, kde byste ji nehledali

90% Recenze | Daniel Storch | 10.8.2012

Ovace, které se strhly kolem Bena Zeitlina poté, co přivedl do kin svoje indie Divoká stvoření jižních krajin, nešlo přehlédnout ani přeslechnout. Dvě ceny ze Sundance. Hned čtyři vavříny z Cannes včetně Zlaté kamery a ceny Mezinárodní federace filmových kritiků. Kam se snímek vrtnul, tam začaly prskat ohňostroje nadšení, a nakonec byl Zeitlin označen za jeden z největších filmařských příslibů za poslední dekádu. Nakonec i Karlovy Vary mu odtleskaly své. A až se bude jednou na tuhle ohromující folkloristickou prvotinu třicetiletého filmaře vzpomínat, bude Zeitlinovo jméno skloňováno hlavně v souvislosti s drzostí. S drzostí, s jakou se jen s minimálním štábem, s pár drobnými z grantů v kapse a s partou místních neherců odhodlal začít hledat pohádky a lyriku v reálném světě tam, kde by je nikdo jiný neviděl, a s drzostí, s jakou je nakonec i našel. V louisianském slumu The Bathtube, chcete-li v Lavoru. Na fiktivním místě zmaru s dechberoucí vnitřní poezií, kde žije se svým otcem i jistá pozoruhodná holčička.  Šestiletá Hushpuppy - jedna z nejsilnějších postav do sto třiceti centimetrů výšky, kterou říše filmu kdy představila publiku.

 

Divoká stvoření jižních krajin

 

A v čem že vlastně leží ona pohádkovost Lavoru, z vlnitého plechu ztlučené chátrající osady, kterou by realista pravděpodobně označil za děsivé memento hurikánu Katrina a jeho dopadu na člověka i lidskost? Jak pro koho. Někdo řekne, že v ničem. V originalitě. V obrazovosti. Ale Zeitlin se rozhodl dokázat, že na správném místě a se správnou optikou lze najít magii i ve všednosti a za každým rohem. Nebo alespoň všude tam, kde mohou být pohádkové příběhy viděny očima dítěte. Protože při sledování snímku se v podstatě každý divák automaticky stává malým a musí přistoupit na jeho hru, v níž se realita a fikce proplétají do nerozvazatelného hedvábného poetického uzlu. Podobně jako se dělo například v Jeunetově Amélii z Montmatrtu. Jen mimo hranice a stíny polis a v místě s atmosférou, která je odzbrojující a bez přehánění neopakovatelná.   

 

 

Ostatně, bez touhy srážet Zeitlina, polovinu Divokých stvoření dělá právě prostor, v němž se snímek odehrává. Tajemný, ponurý, drsný, neprostupný a bezútěšný, v podstatě stvořený k odvázání představivosti a jejímu vyslání do lesů mimo dohled lidského oka. Bažinaté a říční okolí louisianského okresu Terrebonne Parish, kde probíhalo natáčení, je s to se bez mrknutí přeměnit z poklidného zanedbaného komunitního sídla na postkatastrofickou džungli či pustinu, kde bouře přinášejí smrt, a každá jeho další podoba jen zvyšuje kouzelnost místa, lavírující na vážkách mezi přitažlivostí a hrůzností. Ale to samé v podstatě dělá i společnost, kterou Zeitlin tento uzavřený vesmír, Lavor, nakonec obsadil, možná nejpohádkovější součást celého filmu. V podstatě ztracená sebranka podivných individuí, nalévajících se od rána pančovaným špiritusem a živořících na havěti, kterou přinese řeka. Ovšem i přes tohle všechno v sobě mají lavorští cosi neopakovatelného. Touhu žít pospolu, ve svém domově, možná jako tlupa z dob praturů, ale přesto soudržná, dodržující dávná pravidla přírody a spojená nezničitelným poutem. A právě Hushpuppy se možná narodila právě proto, aby se jednou stala jejich „královnou“.

 

Divoká stvoření jižních krajin

 

Tedy přinejmenším kuráže na to má dost. Přestože jí karty, stejně jako každému z Lavoru, nebyly namíchány zrovna příznivě. Otec Winky ji sice miluje, ale stejně tak má blízko k lahvi i k ráně, matka rodinu už dávno opustila a nejbližšími přáteli dívenky jsou především zvířata, jejichž tlukot srdce je v podstatě jedinou verifikací jejího vlastního života. Ale i tohle všechno je pro ni motorem na její čarovné cestě za poznáním. Třeba toho, že všechno kolem nás má svůj důvod, své místo a že je občas nezbytné se rvát. Za sebe i za ostatní. Na cestě, kterou Zeitlin vystavěl do posledního kamínku, byť často víc instinktivně než s detailním plánem, a přesto ji nijak nekomentuje, ale od začátku do konce zůstává pouze jejím pozorovatelem. Se založeným Super 16 mm filmem, právě jehož zásluhou výsledný obraz působí tak příjemně syrovým, rašplovitým dojmem, a bez touhy za každou cenu dojímat, kterou zapírá až na samotném konci. Ale třebaže některé scény mohou zavánět samoúčelností, na celkovém dojmu ze snímku to nic nemění. Podobně jako pár formálních chybek, plynoucích hlavně z touhy po absolutní autenticitě a z evidentně četného užívání improvizace. Protože maličká Quvenzhané Wallisová, ve své divokosti, nazlobenosti a hrdinskosti zcela přirozená, a Dwight Henry, otec Hushpuppy a původním povoláním pekař, kterého si filmaři vyhlédli v krámku přes ulici, jsou ve svých úlohách skálopevní. A každý jejich projev stejně jako nedostatek jen podporuje úžasnou živelnost a životnost jejich otčiny, fantaskní stejně jako naturalistické. Domova divokých lidských stvoření jižních krajin, do kterého patří chudoba i křik, a přesto hřeje, a kde se není třeba usmívat, aby bylo jasné, že život jde dál. Jeho návštěva v kině je úžasný, hluboký, působivý, uhrančivou hudební kulisou z pera Zeitlina a Dana Romera znásobený a nevyprchávající zážitek na celý život.

 

Divoká stvoření jižních krajin

 

Divoká stvoření jižních krajin

 

Foto: Aerofilms

AUTOR
Daniel Storch

Daniel Storch

…s hlubokou úklonou báječným lidem s klikou a jejich zázračným pohyblivým obrázkům…

>>> další články autora

Termín konání: od 9.8.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...