Grandhotel Budapešť: Nostalgické divadélko plné krásy | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Grandhotel Budapešť: Nostalgické divadélko plné krásy

85% Recenze | Daniel Storch | 14.3.2014

Dost bylo skautských táborů, stop-motion animované zvířeny, dost bylo dokonce i cestování po Indii či života pod hladinou. Ve své novince Grandhotel Budapešť se věčný hračkář a nenásilný rebel Wes Anderson zamiloval do minulosti. Nebo alespoň do romantické představy o počátcích dvacátého století v předválečné Evropě, kterak je ve své próze vykresloval Stefan Zweig. A jestli Anderson doposud svůj smysl pro humor jen tak rozhazoval, tu víc, tu míň plnými hrstmi, v tomto snímku už otevřel kohout komediálnosti nadoraz.

Rozhodl se totiž stvořit v podstatě čistou grotesku, mísící v sobě naivitu s lišáctvím, laskavost s drzostí a tradičně si pohrávající se všemi dogmaty, s očekáváními a zažitými normami. Tentokrát dokonce s pomocí bondovských závodů na saních, zemanovským duchem prostoupených modelů lanovek, heist motivů a jednoho velkého útěku z vězení.

Hlavně ale ve svém filmovém románu představuje jednu velmi nenápadnou mafii, naznačenou už Hrabalem v Obsluhoval jsem anglického krále, a s ní spojený úsměvný mikrosvět, jehož rtuťovitost snadno dovede k upřímnému smíchu. Říkejme tomu například hemžení hotelového mraveniště v dobách, které si jde snadno idealizovat.

 

Grandhotel Budapest

 

 

Mimochodem pokud se George Clooney a jeho Památkáři (více zde>>>) měli někde učit, jak se zachází s hereckým potenciálem, Anderson by jim byl nepochybně platným a dobrým mentorem. Do svého snímku totiž sezval snad polovinu hereckého vesmíru, se kterým dodnes stačil nebo prostě jen chtěl spolupracovat. A třebaže se přímo v chodbách či poblíž lázeňského grandhotelu mihnou mnohdy jen na vteřinu či na deset lidé jako Bill Murray, Tilda Swintonová, Owen Wilson, Jeff Goldblum, Bob Balaban, Edward Norton, Mathieu Amalric, Harvey Keitel či Tom Wilkinson, vždycky má jejích nástup i pobyt na plátně stejně dokonalé načasování jako účinek. Herecky je tenhle snímek obrovský. A pochopitelně i zásluhou hlavních rolí, kolem kterých se točí vlastně celá zápletka tohoto rozjuchaného návratu do minulosti.

Tak trochu tajemný postarší muž a majitel gigantického poloprázdného hotelu Zero Moustafa v podání F. Murraye Abrahama z Amadea vypráví mladému spisovateli ztělesněnému Judem Lawem o tom, jak se vlastně stal majitelem Budapešti, dnes chátrajícího reliktu zašlé slávy. Vypráví o svém dospívání ve státě Zubrowka, kde právě coby mladý portýr Zero s geniálně vybranou vykulenou tváří dosud víceméně neznámého Tonyho Revoloriho sloužil místním hostům a učil se řemeslu vševědoucího lobby boye. Stejně tak vypráví o půvabné cukrářce se skvrnou na obličeji, o Agátě, kterou hraje Saoirse Ronananová, do níž se Zero zamiloval a dodnes na ni vzpomíná. Hlavním předmětem jeho příběhu je ovšem pan Gustave, archaický gentleman se svéráznými nearchaickými mravy a ústřední tvář Grandhotelu Budapešť, tedy Ralph Fiennes. Bez něho by Zero neměl nic, včetně velkého přátelství, a zároveň by nezažil obrovské dobrodružství. Právě po boku pana Gustava totiž mladíček s exotickými rysy vstupuje do brutální války s Adrianem Brodym a jeho poskokem Willemem Dafoem o dědictví po zesnulé hraběnce. Ve společnosti pana Gustava se Zero stává spolupachatelem krádeže, musí utíkat před nájemným zabijákem i před vojsky světových válek. A čeká ho i poznání, co je to Společenství zkřížených klíčů. To vše na cestě ke štěstí, pokud tak lze výsledek Zerovy štrapáce vůbec nazvat.

Že to připomíná nějakou pulpovou vyprávěnku z laciné beletrie na zklidnění nervů? Přesně tak!

 

Grandhotel Budapest

 

 

Takový totiž Grandhotel Budapešť je. Je to kabaret. Milé rodokapsové rozptýlení, které si je vědomé své šestákové podstaty a hrdě se k ní hlásí. Nechci se hmoždit s velkou epikou, křičí režisér do světa, a za svoji performanci nežádá víc než tři groše a upřímně roztažené koutky v tváři publika.

Jeho snímek je roztomilá těkavá pohádečka, zuby nehty se bránící jakékoli výraznější hloubce, alespoň po většinu času. Je to úsměvný pozdrav éře, kterou si nikdo z nás nepamatuje, ale každý o ní občas sní. Stejně jako Anderson. A třebaže všechny představené postavy jsou ploché jak karlovarská oplatka, je to vlastně jedno a nebolí jim i přes to všechno dopřávat přízně.

Idealizovaný a téměř fantaskně stylizovaný fiktivních vesmír, ve kterém žijí, je totiž domácký a krásný. Jak pocitově, tak obrazově, přičemž tentokrát dbal Anderson na kompozici svých scénografických fresek a malých plátýnek se zjevným zaujetím, pečlivostí a zároveň s dětinskou radostí. Vymyslel si omalovánky a s láskou je pak vybarvil křiklavými pastelkami. Grandhotel Budapešť umí být kousavý a zlomyslný. Ve správný moment dokáže být krvavý, až z toho lítají useknuté prsty, ale vzápětí hladí po vlasech. Baví ho provokovat matoucí strukturou vyprávění, dvěma průvodci i chronologickým slalomem v ději. A každou svojí filmařskou cihlou si stojí za nadsázkou a elegancí. Je to bál úchvatných, třebaže často až nesmyslných postaviček, které o sobě zakopávají, pošťuchují se, pomáhají si nebo naopak škodí, jančí a chtějí se o všechno podělit s divákem. Protože vědí, že pozorovat jejich cvrkot je zábava. I z toho důvodu, že dřív či později do sebe všechno na plátně krásně zapadne a vzájemně to lepí, oslazené delikátní hudbou od Alexandra Desplata linoucí se z kulis. V podobných vesmírech prostě není nutné pronášet velká slova a bojovat za velké myšlenky. Přinejmenším v Andersonově hravě nostalgickém divadélku by to bylo rozhodně navíc.

 

Grandhotel Budapest

Grandhotel Budapest
Foto: Cinemart                  

AUTOR
Daniel Storch

Daniel Storch

…s hlubokou úklonou báječným lidem s klikou a jejich zázračným pohyblivým obrázkům…

>>> další články autora

Termín konání: od 13.3.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...