Hamleti – Radostná i pochmurná oslava hry | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Divadlo

Hamleti – Radostná i pochmurná oslava hry

95% Recenze | Vojtěch Poláček | 16.11.2015

Nejnovější inscenace Divadla Na zábradlí se jmenuje Hamleti. Stejně dobře by se ale mohla jmenovat Herci nebo Divadlo. Ohniskem jejího zájmu je totiž hraní rolí. V desítkách krátkých situací, nejčastěji uzavřených satirických skečů, aktéři popisují a často také ironizují specifika a obtíže své profese: postupy nutné ke stržení publika, zapomínání textu ve stáří, marné čekání na vysněnou roli, splývání role a představitele a podobně.

 

 

hamleti-rec-1
Foto: KIVA

 

 

Již toho bylo hodně napsáno o přesnosti, spádu a neotřelých formálních nápadech typických pro inscenace, které vytváří režisér Jan Mikulášek, dramaturgyně Dora Viceníková, scénograf Marek Cpin a jejich spolupracovníci. Spokojme se proto s konstatováním, že stejné definice je možné uplatnit i v případě Hamletů a pokusme se zamyslet spíše nad hlubším smyslem jejich díla. Autorské pásmo vytvořil vedle řady citovaných spisovatelů (Shakespeare, Bernhard, Williams, Handke aj.) společně kolektiv Divadla Na zábradlí. Scény obecnějšího zaměření proto střídají konkrétnější narážky inspirované skutečným životem přítomných umělců. Zcizovací efekty, které jsou pro Mikuláškův tým typické, nelze ovšem jednoznačně oddělit od zbytku kusu. Mohlo by se zdát, že je celá inscenace jedním velkým zcizovacím efektem, gestem, kterým chtějí divadelníci demaskovat svou nevděčnou a zároveň z určitého úhlu pohledu podvodnou profesi. To je však jen další zdání. Divadlo je sice pro tvůrce ohniskem zájmu, slouží jim však zároveň jako metafora, která nese univerzálnější myšlenky.

 

Převlékání rolí a hraní „divadla“, je obecnou přirozeností člověka a společnosti. Masky či role odpovídající proměnlivému prostředí či kolektivu, oblékáme všichni. Herci před diváky vytvářejí určité postavy. Často slýcháme, že nám dobrý výkon (dramatika a jeho interpreta) umožňuje se s těmito postavami identifikovat. Spíše nám však pomáhá si uvědomovat, jak si sami stojíme v určitých rolích (Jsem dobrý otec? Věnuji dostatečnou pozornost své přítelkyni?), které si ani my neherci nevybíráme vždy úplně dobrovolně. Taková role není nic šalebného, co by stálo v opozici k „ryzí skutečnosti“, je naopak její integrální součástí. Je stejně tak přirozená a opravdová jako třeba voda stékající po kameni. Za šalbu však nelze označit ani roli divadelní. Divadlo ve smyslu uměleckého díla má začátek a konec, je předem označeno jako něco imaginárního a herci v rolích většinou slouží určitému uměleckému poselství. Ve výsledku tak vlastně divadelní dílo předstírá mnohem méně než svět za jeho zdmi.

 

 

hamleti-rec-2
Foto: KIVA

 

 

Pro naznačenou interpretaci může hovořit řada dílčích situací inscenace. Nejvíce asi jedna z posledních scén, kdy Ivana Luptáka ostatní herci vysvlékají z kostýmu i přesto, že opakovaně tvrdí, že se nejedná o kostým ale o „civil“. Možná, že někdo bude tuto scénu číst jako upozornění na to, že veřejně známá figura vlastně musí hrát pořád, že je vysvlékána do naha bulvárem nebo že pod tíhou mnoha rolí ztrácí vlastní osobnostní integritu. Do jisté míry tomu tak může být. Tvůrci však mohli chtít poukázat také na to, že nic jako civil (nekostýmovaná „ryzí skutečnost“) neexistuje pro herce ani pro nikoho jiného.

 

 

hamleti-rec-3
Foto: KIVA

 

 

Obecně platným sociálním principem není jen role, nýbrž i hra. Neustálé zkoušení určitých postupů a strategií, ale také hra nespoutaná, vášnivá, nevyzpytatelná a někdy i nebezpečná, hra, jejímž smyslem je hra sama (hra, o které psal nizozemský kulturní historik Johan Huizinga). Herci nechtějí jen něco sdělovat publiku a měnit prostřednictvím těchto sdělení svět – tak jako třeba Hamlet, když pro matku a otčíma zinscenuje jejich prohnilý život. Jedinou motivací pro ně není ani touha se předvádět. Obzvláště v autorském a improvizovaném divadle si chtějí mnohdy zkrátka jen zahrát a v Mikuláškových inscenacích je taková nespoutaná a sympaticky nesmyslná hra jednoznačně přítomna. I v tomto směru ovšem není herecká profese něčím ojedinělým. Je jen exemplárním příkladem.

 

 

hamleti-rec-4
Foto: KIVA

 

 

Inscenace Hamleti se z uvedených důvodů jeví více než jako kritika herecké profese spíše jako radostná –­­ i když místy i pochmurná – oslava principu hry, který není odvozeninou divadla, ale divadlo naopak a mimo jiné stvořil. Nelze ji proto považovat jen za do sebe zahleděnou tematizaci sebe sama. Hovoří o herectví a o rolích, ale rozhodně ne pouze o divadle či Divadle Na zábradlí. Vřele ji proto lze doporučit i těm, které nezajímají historky o tom, jak chtěl Petr Čtvrtníček v 90. letech „osouložit“ tehdejší ředitelku divadla Doubravku Svobodovou.

AUTOR
Vojtěch Poláček

Vojtěch Poláček

Teatrolog a divadelník, vedoucí Divadelního oddělení Národního muzea

>>> další články autora

Termín konání: 13.11.
Kde: Divadlo Na zábradlí
Adresa: Anenské náměstí 5, Praha 1
Další info: http://www.nazabradli.cz
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...