Hany: Kam dorostl dnešní dorost? | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Hany: Kam dorostl dnešní dorost?

70% Recenze | Daniel Storch | 8.5.2014

Pár ulic, kavárna, několik bytových jednotek, tramvaj a park tvoří v celovečerním debutu osmadvacetiletého režiséra Michala Samira celý širý svět. Svět, o kterém by se dalo říct, že je hlavně obrazem lidí, kteří se v něm pohybují. Je to vesmír afektu, okázalých promluv s pramalým obsahem, malý chrám nekonvenčních divokých zážitků a exotiky, stejně jako prázdnoty. Okoralý suchar by pak dodal, že se jedná o svět současného mládí, třebaže realita soudobého dospívání je samozřejmě jiná. Přinejmenším je těžké uzamknout ji do jediné noci, během níž se devadesát minut pozoruhodné prvotiny s názvem Hany odehrává. A stejně jako svět postrádá centrální příběh, i zde je jeho linie tvořena především směsicí různě provázaných a vzájemně se doplňujících dějových vláken. Ta trvají často jen pár desítek vteřin a navazují na hejno sotva dospělých návštěvníků bezejmenného podniku, v němž nějaký hipsterský tlachal zrovna odříkává svoji divadelní hru o Markýzovi de Smutek.

Každá z mnoha tváří, jež se mihnou snímkem, si pak v sobě nese nějakou formu lidskosti. Od explicitní násilnosti vybíjející se na ulicích, křehkosti vnesené do jediného polibku v pasáži, až po „obyčejnost“ dospělého světa, který se stará o svoje potomky. Samir svému publiku i celé české kinematografii právě skrze tyto jakoby náhodně poskládané tváře a postavy vyhlašuje regulérní válku.

Na konci boje ovšem může klidně stát i oboustranné vítězství. Nezvyklému dramatu, vystavěnému jen na pár kontinuálních záběrech, je jen třeba dát velkorysou a zvědavostí poháněnou šanci vyjádřit se a neodsoudit ho z fleku, k čemuž chvílemi opravdu svádí – i kdybychom ho měli brát  jako generační verdikt, který značnou část lidí odsuzuje k existenci v tělech ztracených, zmateně se třepotajících můr.

 

Hany

 

 

 

Bitva o divákovy sympatie v případě snímku Hany probíhá v podstatě od počátku a vrací se i v pozdějších minutách. Tenhle film prostě není dokonalý, i když k dotažení mu skutečně chybí jen trocha cizelování a pečlivějšího brusu, především po formální stránce.

Občas se v něm mluví zbytečně moc, chvílemi málo. Některé záběry jsou přetažené, jiné prázdné. V určitých momentech se herci uchylují k improvizaci, takže to vypadá, jako by zcela vypadli z role, a pak to skřípe.  Těžko si navíc nevšimnout režisérových sklonů k manýrám a zbytečným vsuvkám bez obsahu. Po ulicích bloumají mumlající lidé, v hospodských miniroličkách se objevují filmoví kritici, Plzeň se vydává za Prahu… Jedním z těchto chomáčů zbytečné vaty, jež snímku neprokazují zrovna dobrou službu, je koneckonců i figura, kterou ve snímku ztělesňuje Jitka Schneiderová. I kdyby  to všechno ve filmu bylo obsaženo jen z praktické potřeby, člověku nezbude než nad tím mírně zakroutit hlavou. Nedotažených momentů má v sobě Hany daleko více, zkratkovitostí počínaje a logickými lapsy konče. Avšak v případě věcí, které se mu podařilo dohrát až do konce… no páni! Už množství energie a kuráže obsažené ve filmu je až neřestně opojné.

 

Hany

 

 

 

Nejlepší ovšem je, že i přes zdání roztříštěnosti tento film doopravdy tvoří celek, i když třeba ne úplně kompaktní. Je v něm snad až příliš mnoho odboček do epizod bez chuti a zápachu a tempo zprvu upadá do zvláštně neklidné sinusoidy. Režisérova touha odvolávat se inspiračně k nedávným londýnským nepokojům se jeví jako nadbytečná a ze snímku nedýchá ani vteřinu. Přesto je však Hany soudržný, synapticky propojený film, opásaný mnoha pojistkami proti rozpadnutí – například prostorem. Samirova práce s lokacemi je velmi precizní. Kde nenašel kýženého ducha místa, tam ho prostě vyvolal silou, nutno říci že ku prospěchu věci. Snímku ale pomáhá i obsazení, které dodává zásluhou své mláděcí podstaty chodu filmu parádní šťávu. Především angažování výrazného Jiřího Kocmana (známe ho z Don´t Stop – více zde>>>) bylo více než šťastnou volbou, protože v jeho jekyllohydeovském Jiřím se poselství filmu zrcadlí naprosto perfektně. Zosobňuje reálného a zcela příkladného syna doby, v níž lze dělat v podstatě cokoli, ovšem právě volnost může pro některé děti této éry tvořit zároveň největší překážku. 

Stejným plusem je například i hudební doprovod, používaný s velkým citem pro atmosféru momentu. Za klad lze bezesporu považovat i režisérovu touhu po stylu. Ta se odráží jak v jeho realistickém zachycení podoby dnešního mladého světa v estetické rovině, tak i v samotné volbě plus minus „jednozáběrového“ snímání. Pokud by kamera tuto podstatnou roli v díle nezvládla, bylo by hodně zle… Z originálního přístupu by se stala maximálně zbraň namířená proti vlastnímu spánku.

Nakonec ale fortel zvítězil, stejně jako vítězí celý Salimův film. Osvěžuje svojí drzostí, kuráží, metaforickou jemností a podivuhodnou kavárensko-městskou poetikou. I přes výše pojmenované či nezmíněné prohřešky k němu lze těžko skrývat určitou náklonnost. Film Hany, který vznikal za velmi punkových podmínek, nepostrádá náboj a omlazuje. Kdyby měl například i dramaturga, který by tuto tvůrčí dravost a nespoutanost alespoň o trochu více směřoval, ve správných momentech utišoval a jindy ji zas nechal bouřit naplno, asi by bylo zaděláno na senzaci nejen u nás. Takhle snímek čeká přece jen trochu složitější cesta. Ale i tak Hany zůstává stejně jako nedávno uvedené Mádlovo Pojedeme k moři – nadějným počinem. Možná už se u nás přece jen rýsuje nová filmařská generace, která se neztratí. Fakt, že od počátku nemá naděláno v kalhotách a navíc chápe, jakým kladem může být obrazotvornost kameramana Martina Žiarana, je jen a jen dobrou zprávou.

 

Hany

Hany
Foto: CinemArt

AUTOR
Daniel Storch

Daniel Storch

…s hlubokou úklonou báječným lidem s klikou a jejich zázračným pohyblivým obrázkům…

>>> další články autora

Termín konání: od 8.5.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...