Hranaři: Plátno umazané českou hospodou | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Hranaři: Plátno umazané českou hospodou

20% Recenze | Daniel Storch | 6.12.2011

V roce 2010 se producent Jiří Jurtin seznámil s nekonvenčním životním příběhem muže jménem Zdeněk Kubík a nakonec z toho vzniknula drsná tragikomedie Czech Made Man. Film nikoli dokonalý, zato příjemně pracující se stylizací, s přítomností Jana Budaře, a hlavně zajímavě kombinující klasické národní pábení s reálným námětem, který měl rozhodně svoji sílu. Bylo-li v něm tedy aspoň zrnko pravdy, jakože o tom není důvod pochybovat. A letos se Jurtin, jeho štáb a Kubík rozhodli, že legrace bylo dost a že nastal čas začít točit seriózně o skutečných bolístkách naší české současnosti. Přičemž kdo v této zemi nepochybně nejvíc čílí každého, kdo alespoň jednou za čas otevře noviny, zapne si televizní zpravodajství anebo vstoupí do nálevny vyšší cenové skupiny? Jistě. Právě ti takzvaní „hranaři“ – nenápadní, všemocní loutkáři s pochmurnou minulostí z předrevolučních dob, již ruku v ruce s korupcí na nejvyšších společenských postech manipulují s celou zemí a ještě se u toho dobře baví. Bohužel nelze vyloučit, že jich je u nás dost. Ale že by vypadali jako panoptikum primitivismu defilující právě v Hranařích, „thrilleru“, který sliboval v necelých sto minutách rozkrýt všechnu bídu naši společnosti a ukázat pevným prstem na každého, kdo si to zaslouží?  Tomu se nechce věřit. A ještě těžší je uvěřit, že někdo vůbec myslel vážně výslednou podobu tohoto bulváru před kamerou.

 

Hranaři film

 


Třebaže režisér Hranařů Tomáš Zelenka postrádá ve své kariéře výraznějších zářezů a v Czech Made Manovi fungoval „pouze“ na pozici pomocné režie, oko má docela dobré a rozhlížející se moderním způsobem. Proto je také možné říct, že Hranaři disponují jistou vizuální přitažlivostí a obrazově na tom nejsou nijak zle, v čemž jim poměrně napomáhá i to, že se většinu času pohybují v luxusním mezonetovém prostředí a netrajdají zbytečně v plenéru. Může být. Ale v postprodukci už to jde Zelenkovi o poznání méně. Ať jeho vlastní vinou, nebo proto, že se mu producenti až příliš montovali do řemesla. Chyby se samozřejmě stávají, ale vpustit do oběhu tak školáckou střihovou minelu, jakou je divoký zádrh v prostřed filmu anebo zase příliš krátký záběr na úvodní hranařskou definici, to je prostě v profesionální kinematografii tabu, totální lapsus a nepochybný znak toho, že kdosi odfláknul svoji práci. Nejhorší je ale to, že právě v postprodukci už muselo být jasně zřetelné, jak naivní a nesmyslný je v Hranařích vyprávěný příběh. Poukazovat na špatnosti je pochopitelně záslužné, navíc když je tak činěno evidentně z dobré vůle, ale takovýmto stylem, který ze všeho nejvíc připomíná právě hospodské handrkování nad pivem? Desátým pivem? Může vůbec podobná výpověď nějak přispět k veřejné diskusi na dané téma jinak než zlobným plivnutím? To, v čem byl už Kajínek skrze Vladimíra Dlouhého drze odvážný, dovádějí Hranaři do totálního absurdna. Prý že nás krom mocných ovládají i americká a ruská rozvědka. No potěš koště.

 

Hranaři film

 


A zase, těžko říct, jestli v tom více jedou scenáristé Ota Klempíř a Jiří Hubáček, anebo jejich chlebodárci Jurtin s Kubíkem. Každopádně rezultát je v pravdě otřesný. Děj Hranařů dusí jak trestuhodný přebytek postav, z nichž ovšem žádná není dostatečným tahounem, tak jeho telenovelová plytkost, samoobsluhové dialogy i kašírovaná vulgarita, hloupoučce proklamující, do jak špatné společnosti má divák šanci společně s filmem vstoupit. A jediným výstupem, který chtějí Hranaři předat, je pravděpodobně tvrzení, že každý podnikatel zde dříve studoval v Moskvě, ergo je zaprodanec, lobbista (ano, tak je to správně, nikoli s jedním „b“, jak tvrdí Hranaři), a že se situace nezlepší do chvíle, než dáme elitám šanci konečně se vzájemně postřílet, případně je pověsíme my sami. Což by, pravda, nejedné postavě z Hranařů asi určitě ukrátilo trápení, na čemž mají pro změnu zásluhu hlavně herci, přehrávající jako výrazný, nicméně chvílemi nepatřičně komický Jiří Langmajer, nevýrazní jako Miroslav Etzler či Saša Rašilov a legračně šumlující jako Martin Dejdar. Ale s podobnou koláží epické nemohoucnosti by nic neudělal asi ani Laurence Olivier. A tak zde v podstatě těší snad jen výkon „hodné puťky“ Kateřiny Brožové, přítomnost Jana Třísky, jehož figura jazzujícího tajného agenta je sice obzvlášť velký blábol, ale alespoň má charisma, a hudba Zdeňka Merty, které chybí k dokonalosti pouze to, aby jí bylo nejméně o půl hodiny méně. Ale jinak jsou Hranaři velká, těžko odpustitelná bída a hlavně důkaz, že by se producenti ve světě filmu měli starat především o peníze a nikoli o touhy projektovat do snímků vlastní velké životní pravdy bez sebereflexe. Pokud se to neumí, evidentně to nedělá dobrotu a ničí to zajímavé náměty.

 

Hranaři film
Foto: Hranari.cz

AUTOR
Daniel Storch

Daniel Storch

…s hlubokou úklonou báječným lidem s klikou a jejich zázračným pohyblivým obrázkům…

>>> další články autora

Termín konání: od 1.12.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...