Stará garda a nová darda | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Ostatní

Stará garda a nová darda

75% Recenze | Šárka Nováková | 1.2.2012

Darda by měla být dle vyjádření Ireny Douskové závěrečným příspěvkem do neoficiální trilogie o Heleně Součkové, která snáší rány osudu s nadhledem. Zábavně nechápající dětský bystrozrak Hrdého Budžese i nesmiřitelnou kreativitu aktérů knihy Oněgin byl Rusák vystřídala hořkost středního věku, která se brání pádu do hlubin rezignace snahou okolní dění ironicky glosovat.

 

Obálka knihy Darda s ilustrací Lucie Lomové
Obálka knihy Darda s ilustrací Lucie Lomové znázorňuje publikum, které
nestačí zírat. Čtenář tak bere do ruky svazek, na němž vidí vyobrazení
svého alter ega – autorčina obecenstva

 


Helenka je už od prvního „dílu“ ztvárněna jako inteligentní, ale zároveň naivní tvor, který přes veškerou svoji snahu zůstává outsiderem. Zpočátku proto, že se jako předčasně vyspělé dítě pohybuje především ve světě dospělých, jemuž nerozumí, a ve světě svých vrstevníků zase není přijímána pro svou buclatost. V gymnaziálních létech už estetickým handicapem netrpí. Přemýšlivá a tvůrčí povaha ji však stále staví do konfliktních situací zejména s prorežimně naladěnými spolužáky či autoritami. Dřívější pocit vyděděnce se v ní ale postupně rozpouští, protože je obklopena názorově spřízněnými přáteli. Jako matka se dvěma dětmi na prahu puberty, manželem vyklízejícím scénu a rakovinou připravující se na svůj výstup se do izolace pomalu vrací a kruh tak uzavírá.

 

Konec piškuntálií
Hlavní postava stále nepostrádá bryskní postřeh, zdravý rozum, hravou fantazii a smysl pro humor. Jenom její naivita se smutně transformovala do slepoty, s níž absolvovala své dlouholeté manželství. Titulní Darda má totiž kromě symbolických konotací na čím dál drsnější úděl hrdinky jeden zcela přímočarý význam. Jako správné nomen omen je to příjmení jejího agresivního manžela, jehož existence v příběhu se omezuje na zpodobnění obzvláště záporné figury. Člověka naplněného záchvaty vzteku, který ubližuje svým dětem a opouští vážně nemocnou choť, aby spojil svůj život s mladší partnerkou a vylepšoval si image charitativním marketingovým tažením. Helena se po jeho odchodu sice důsledně hroutí a ve svých samomluvách se zesnulým otcem připomíná, „že to bylo i hezký“. Jenže nakonec předkládá čtenáři pouze vzpomínky na události, v nichž se Jindřich Darda opravdu nepředvedl v dobrém světle. A přestože si Helena často připomíná svůj židovský původ, stává se ve své rodině právě tou nečinnou přihlížející, která umožňuje beztrestné páchání zla. Její předchozí bezelstnost se tiše transformovala do nynější pasivity, snad jakéhosi reliktu života v totalitě. Možná je to právě sdílená zkušenost dospívání v ovzduší komunismu, kvůli níž hrdinka chápe a omlouvá zuřivostí ventilované komplexy svého muže, které mohou vyvěrat z téhož.

 

Životopis spisovatelky Ireny Douskové
Životopis spisovatelky Ireny Douskové obsahuje mnoho paralel s jejím dílem,
bylo by však chybou obojí jednoduše ztotožňovat.

 

 

Návrat idiota
Oslím můstkem k předešlým dvěma svazkům je rovněž Helenina úspěšná „kalhotková“ divadelní role knížete Myškina v Idiotovi. Upomíná na vytrácení kdysi všudypřítomných sovětských elementů (po revoluci už nevadí, že Dostojevský byl Rusák). Vrací se tak navíc motiv divadla (neboť ústřední postava je nakonec po mamince herečka), ale zejména prvek naivity v člověku s duší dítěte. Právě pro infantilní a oslabenou část Heleniny osobnosti píše kamarádka Júlie lehce cynické pohádky na ukrácení dlouhé chvíle při chemoterapii. Jako dítě se Helena stále vztahuje i k dříve nepřítomnému a teď už zemřelému otci. Její osamělé monology s jeho „duchem“ tak zaplňují chybějící kapitolu celého příběhu, v němž emigrovaný Freistein scházel.
Zároveň jako by její vzpomínky navazovaly na jinou autorčinu knihu - Goldstein píše dceři, která zpracovává stejné téma ambivalentně postrádaného otce v cizině. Zároveň je jejím kontrapunktem: zatímco stárnoucí muž psal dceři dopisy, které nečetla, teď se role obracejí. Stárnoucí potomek cítí potřebu poradit se s rodičem, jenž už odpovědět nemůže. Toto propojení, vzniklé totožným, mnohokrát v recenzích zmiňovaným biografickým základem spisovatelky, vlastně není čtenářsky nijak na škodu. Alespoň zahaluje dílo do tajemné mlhy fiktivních světů, které spolu vždycky nějak souvisejí. Což je při přílivu stížností a nepříliš zastřených konkrétních narážek hlavní postavy na povrchní realitu českých zemí 21. století vlastně příjemným zpestřením.

 

Kdepak Humorín, ale Tumorín!  
Při všech těch kopancích, jež jí život aktuálně uštědřuje, se Helena zuby nehty drží perspektivy člověka, který se nepřestává smát a umí se radovat z maličkostí. Humor však nemá být v šedé současnosti veselá všespásná medicína, nýbrž černočerná léčba neklidem. Alespoň v hrdinčině podání, které s odporem reflektuje estrádovitou snahu zahnat smrt televizními pořady, mediálně propagovanými pochody a optimistickými písněmi, v nichž doznívají ohlasy budovatelského tónu.  Nechybí ani aktuální odkazy na prezidentovo zcizení propisky, politickou situaci v Americe, feministickou rakouskou dramatičku (že by stín Elfriede Jelinekové?), bulvární plátky šťastně se chytající každého neštěstí, nekonečné televizní seriály z nemocničního prostředí i rádoby altruistické marketingové strategie komerčních firem. Je v tom cítit znechucení a potřeba vyjádřit se, které jsou však pro konstrukci děje občas přebytečné.
Školní a gymnaziální docházka Helenky Součkové se odehrávaly v mrazivě konkrétních kulisách socialismu, jehož kulturní i političtí představitelé jsou obecně známí. Knihu zachycující její dospělost a plíživě se blížící stáří však uzemnila tendence být korektní k symptomům i tvářím přítomné doby. Ty jsou pro jistotu onálepkovány průhlednými přezdívkami, díky čemuž Darda místy připomíná poslední počiny Michala Viewegha. Už i „hrdinčiny“ slovní hříčky a říkanky občas postrádají dřívější lehkost a podobají se spíše nuceným bonmotům Haliny Pawlowské. Text tak drží nad vodou především charakteristický styl Ireny Douskové mísící melancholii s vtipem a obezřetnost spisovatelky, která příběhu nedovolí sentiment. Čtenář se nedočká nové lásky ani rozhřešení, jak se Helena popere se svým onemocněním. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

 


Irena Dousková mezi knihami, divadlem a kavárnou v provedení Lucie Lomové na obrázku,
který vítá zvídavého návštěvníka na webových stránkách Douskova.cz.

 

AUTOR
Šárka Nováková

Šárka Nováková

Nezávislá publicistka s permisivním přístupem ke všem žánrům i stylům; čtenářka světa jako textu a textu jako světa.

>>> další články autora
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...