Informace – Vědění je moc | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Knihy

Informace – Vědění je moc

85% Recenze | Marek Jančík | 2.3.2016

V tzv. informační době, jak rádi nazýváme naši současnost, je z podstaty věci užitečné vědět, co je informace v jejím přesném významu i širším kontextu. Pojem tak častý v běžné mluvené řeči, tisku, médiích i odborných publikacích tvoří i titul knihy amerického spisovatele a historika vědy Jamese Gleicka, které společně vydala nakladatelství ArgoDokořán. Kniha nerozkrývá pouze hloubku významu, ale také široce pojatou historii komunikace – tedy toho, co patří mezi elementární projevy inteligentního života.

 

 

informace-rec-1
James Gleick je uznávaný americký historik vědy, jenž má na svém kontě sedm populárně naučných knih, které mapují vývoj vědy a technologie nebo představují biografie vědců, jako je Isaac Newton či Richard Feynman.

 

 

Od myšlení k logice

Scientia potestat est, tedy „Vědění je moc“, je okřídlený výrok, jehož původcem je filosof Francis Bacon. Nakolik však vědění skutečně souvisí s informačním tokem, je otázka poněkud složitější. Oblasti, jako je šifrování či steganografie, tolik oblíbené renesančními vzdělanci i vykonavateli druhého nejstaršího řemesla – špióny, stejně jako technologie mediální propagandy, představují alespoň některé příklady, v nichž tvoří moc a informace jeden systém. Zároveň jde o ukázku některých z mnoha koutů, do nichž nás Gleickova kniha zavádí. Jedná se o erudovanou a neduchamorným způsobem líčenou historii mezilidské komunikace v jejích proměnlivých podobách a s tím souvisejícím vývoji myšlení. Autor se zaměřuje zejména na počiny vynálezců a vědců, jako byli Charles Babbage, Claude Shannon, Kurt Gödel či Alan Turing a neopomene nastínit dobový kontext, v němž se jejich revoluční myšlenky utvářely. Centrální místo, k němuž se více méně všechno ostatní vztahuje, tvoří teorie informace Clauda Shannona, amerického matematika, který v kreativním prostředí Bellových laboratoří napsal svoje zásadní pojednání A mathematical theory of communication (Matematická teorie komunikace), v němž se poprvé objevuje slovo „bit“. Skrze definici a popis „informační entropie“ otevřel překvapivý most mezi abstraktní oblastí informací a fyzikou, neboť informaci definoval jako „míru neočekávanosti“. Nutno zmínit, že Shannonova teorie vůbec neuvažuje smysl sdělení – co ji jedině zajímá, je spočitatelná pravděpodobnost pokračování řetězce znaků dané zprávy, jež se mění s každým přibývajícím znakem. Hodnota nové informace je v každém následujícím znaku o to větší, čím méně ji lze odvodit z předchozího. Informační entropie pak odpovídá množství možných zpráv (uspořádání znaků) a vyjadřuje míru nejistoty nebo náhodnosti, podobně jako ve fyzice vyjadřuje tento pojem míru neuspořádanosti systému. Když Shannon teorii během vytváření experimentálně ověřoval, nechal svoji ženu odhadovat postupně následující písmena v úryvcích textu detektivy Raymonda Chandlera.

 

 

informace-rec-2
Informace je autorova doposud nejnovější kniha. Ze strany kritické veřejnosti se ve světě dočkala poměrně nadšeného přijetí, což dokládá i řada ocenění, včetně Royal Society Science Books Prize nebo PEN/E.O. Wilson Literary Science Writing Award.

 

 

Než však autor dojde k  jádru teorie informačního přenosu, vede čtenáře k podstatnému uvědomění: pilíře moderního logického myšlení nebyly zdaleka vždy běžným fundamentem civilizace. Gleick popisuje pro současného člověka obtížně představitelné prostředí orální kultury, v níž nebylo možné si pro ověření něco „vyhledat“. Stejně tak rozvoj logiky nebo schopnosti myslet abstraktní a potenciální možnosti je zásadně spojen s existencí písma. Jednoduché myšlenkové experimenty iniciované výzvou „představ si, že...“ mohly být pro mnohé členy starověkých civilizací obtížným intelektuálním cvičením. Známý příklad ze současnosti představují srovnávací výzkumy neurologa Aleksandra Luriji u gramotných a negramotných rolníků, které spočívaly v kladení otázek ve formě klasického sylogismu na způsob: „Na dalekem severu, kde je sníh, jsou všichni medvědi bílí. Nová země je na dalekém severu a je tam vždy sníh. Jakou barvu tam mají medvědi? “ Častá odpověď negramotných respondentů byla taková, že to nemohou vědět, jelikož na pólu nikdy nebyli.

 

Lamictal i Lamisil, Ludiomil i Lomotil

Gleik však pojem informace klade do mnohem širšího kontextu. Autor mimo jiné líčí, v čem spočívá kouzlo dlouho nepřekonatelné komunikace pomocí afrických bubnů; pojednává o době, v níž geniální Charles Babbage vymyslel ve spolupráci s dcerou lorda Byrona Adou Lovelaceová diferenciální stroj, díky němuž se kolébkou počítačového věku mohla stát viktoriánská éra (což nápaditě rozvádí steampunkový román Mašina zázraků Williama Gibsona a Bruce Sterlinga). Čtenáře uvádí i do tajů Gödelovy věty o neúplnosti, která v roce 1931 zásadně otřásla představami o matematice jako autonomní oblasti nezávislé na lidském myšlení.  Se zkušeností většiny čtenářů bude možná nejvíce rezonovat poslední část, v níž autor popisuje mnohdy absurdní bujení encyklopedického informačního věku, ve kterém není nikdy nic skutečně zapomenuto. Pěkným příkladem této narůstající laviny je Deletopedie – návrh na encyklopedii, která shromažďuje informace, které byly z otevřeně spravované wikipedie odstraněny jako marginální a pro všeobecný encyklopedický přehled nepotřebné. Názorový konflikt mezi těmi, kdo se snaží krátit na základě posuzované relevance obsahu, a skupinou zastávající zcela otevřenou databázi, v níž má každé heslo svůj prostor, je jen částí široké diskuze ohledně podoby amébického informačního vesmíru. Bující „jmenný prostor“, což je oblast „jedinečných jmen“ umělců, firem, značek či výrobků, zavdává příčiny k absurdním sporům. Například skladatel Bill Wyman z Atlanty čelil žalobě právníků skupiny Rolling Stones, jejichž hudebník používá stejné umělecké jméno – přestože jeho skutečné jméno je na rozdíl od atlantského skladatele odlišné. Velké množství novotvarů mezi obchodními názvy zase může přinášet nečekané komplikace, jako v případě podobnosti názvů léků Taxotere a Taxol, která vedla k tragickému omylu lékaře. Situace vyvolává potřebu lingvistických metrik pro posouzení relativní odlišnosti v záplavě jmen a zabránění nebezpečným záměnám. Přesto se, jak píše Gleick, najde mnoho zvukomalebných blíženců – existuje Lamictal i Lamisil, Ludiomil i Lomotil.

 

 

informace-rec-3
Dcera lorda Byrona, hraběnka Ada Lovelaceová, je coby nadaná matematička, již soukromě vyučoval věhlasný matematik a logik Augustus De Morgan, považována za první programátorku. S Charlesem Babbagem spolupracovala na jeho návrhu mechanického počítače a je také autorkou prvního počítačově zpracovatelného algoritmu. Na její počest byl programovací jazyk z roku 1979 pojmenován Ada.

 

 

Záplava

Právě poslední část knihy souvisí s tím, co je palčivým problémem současného člověka – kterak se orientovat v hypertrofovaném vesmíru textů, jmen, a názvů, které informace jsou důležité a které je nutné odstřihnout. Stížnosti na to, že knih je příliš mnoho, se mezi vzdělanci objevují více méně od té doby, co na scénu vstoupil knihtisk. Na množství si stěžoval kde kdo, kupříkladu i Jan Amos Komenský. Renesanční vzdělanec Anton Francesco Doni dokonce prohlásil, že „knih je tolik, že nestačíme číst ani jejich názvy.“ Odpověď na stále aktuální otázku, v čem a proč se vzdělávat, je tak stále problematičtější. Étos klasického vzdělání, které kdysi rozdělovalo veškeré podstatné vědění na sedm svobodných umění, jež se vyučovaly coby trivium (gramatika, rétorika, logika) a navazující kvadrivium (aritmetika, geometrie, astronomie, muzika) je zasypán pod myriádami bitových vloček. Diskuze týkající se vzdělání se obvykle ani neshodnou na základu – zda jde o praktickou potřebu orientovat se v současných vědách a dovednostech, jež je odpovědí zejména na měnící se trh práce, nebo o humanistickou ideu vzdělání jako povznášení ducha, pro něhož se tak svět stává o něco méně nesrozumitelný.

 

Konrad Paul Liessmann v Teorii nevzdělanosti vysvětluje, že vzdělání nespočívá ani tak v křížovkářských dovednostech, v počtu zodpovězených otázek ve vědomostních soutěžích, či v citování z klasiků u společensky významné večeře. Spíše se jedná o schopnost správně řešit daný problém či nalézat odpověď na základě toho, co víme. Klíčové tedy není znát vše, to je koneckonců nemožné, ale maximálně rozšířit, usouvztažnit a propojit nashromážděné znalosti. Gleick také, ve shodě s Liessmannem, vyvozuje, že velké množství dostupných informací nemusí ještě zakládat vzdělanou a informovanou společnost. Abychom něco našli, musíme nejprve vědět, co chceme hledat – kniha založená v prašných útrobách knihovny Britského muzea může být ztracená na věky. I schopnost vyhledávání mnohdy klade značné nároky na erudici. Existence nekonečných regálů se zapomenutým obsahem může naopak v budoucnu vytvořit místo připomínající Borgesovu Babylonskou knihovnu, kde existují všechny možné kombinace textů, uspořádáné dle neznámého řádu. Díky tomu je jejich smysluplný obsah prakticky téměř nedostupný. Absolutní dostupnost se tak paradoxně blíží nevědomosti.

 

 

informace-rec-4
Na celý náš vesmír se lze dívat jako na jeden velký výpočetní prostor. Seth Lloyd, profesor fyziky na MIT, spočítal na základě průměrné hustoty prostoru a stáří vesmíru veškerou obsaženou energii. Jelikož existuje přesné množství minimální energie potřebné pro jeden logický výpočetní krok, jež plyne z hodnoty Planckovy konstanty, stačí veškerou energii vydělit touto hodnotou a znásobit dobou od velkého třesku až po dnešek. Lloydovi vyšlo, že vesmír od svého počátku provedl celkem přibližně 10 na120. operací (tj. číslo velikosti 1 a 120 nul).

 

 

Informace vs. vyprávění

S komplexitou jako protiváhou souboru izolovaných informací lze zmínit i esej Vyprávěč, v níž Walter Benjamin klade do protikladu novinovou informaci a vyprávěný příběh. Po informaci se v této podobě požaduje, aby byla naprosto jasná, a její obsah se tak vyčerpává ve stejném okamžiku, kdy byla sdělena. Její charakter určuje rychlost a přesnost, s jakou dává výhodu svému prvnímu příjemci – nezáleží tolik na tom, zda mu slouží prakticky (jako předpověď počasí či burzovní zprávy), nebo coby zábavná potrava pro veřejné diskuze. Vyprávění příběhu naopak představuje méně jednoznačnou, zato komplexněji uchopenou zkušenost – vlastní či předanou. Jeho význam může být dešifrován a čten dosti odlišně v závislosti na kulturních podmínkách či úrovni posluchače nebo čtenáře. Sdělení je v této podobě méně exaktní, jelikož ve svém narativním celku nenese jednoznačný význam, zato je nesrovnatelné ve své potenciální univerzálnosti. Gleick sice Benjamina, neuvádí, avšak ve shodném duchu píše, že „informace není poznání a poznání není moudrost.“


Informace takové otázky nastoluje, odpovědi však nechává spíše na čtenářovi. Autorův záměr je přece jen více historiografický než kritický. Přesto se v závěru dotýká vizí, které v hypertrofujícím virtuálním prostoru dat nemusí působit tak skepticky. Jde o spekulaci nad vývojem, jenž přes noosféru (virtuální informační sféru, jak ji ve svých pracích popsal vědec a myslitel Pierre Teilhard de Chardin) vede k vyššímu řádu inteligentního života. V originální evoluční teorii tohoto francouzského jezuity se veškerý vývoj vesmíru ubírá k finálnímu bodu Omega, který představuje naplnění veškerého intelektuálního a duchovního potenciálu. Jen budoucnost tak nakonec ukáže, zda megalomanské snahy společnosti Google digitalizovat veškerý kulturní svět od skenování knih až po fyzické prostory měst ve formě 3D mapování, povede k nevstřebatelnému informačnímu monumentu nebo k vyššímu řádu.

AUTOR
Marek Jančík

Marek Jančík

Nezávislý publicista se zaměřením na kontexty filmu a literatury, s širším zájmem o překrývající se oblasti vědy, umění, kultury a jejich odraz v teoretickém myšlení i praktickém životě

>>> další články autora
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...