Jaro Viňarský: Tanečníky se stáváme už ve chvíli, kdy začneme vnímat své tělo | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Divadlo

Jaro Viňarský: Tanečníky se stáváme už ve chvíli, kdy začneme vnímat své tělo

ROZHOVOR | Barbora Vrablíková | 4.11.2015

V listopadu do Prahy zavítala patrně nejzajímavější taneční premiéra letošní sezóny. Vzešla ze zbrusu nové spolupráce jednoho z nejlepších českých souborů, VerTeDance, a choreografa a tanečníka Jara Viňarského. Ten nám povyprávěl nejen o připravovaném Chybění, které mělo 1. a 2. listopadu premiéru v Divadle Archa, ale i o samotné podstatě tance a o tom, co lidé potřebují k tomu, aby si ho dokázali naplno užít.

 

 

vinarsky-rozhovor-1
Foto: Lucie Pospíšilová

 

Když se podívám na vaši minulou práci, tak mi přijde, že je v aktuálním představení nějak moc lidí.

(smích) Už jsem dělal představení s více lidmi, třeba kvartet Paisyn ve Varšavě. Ale vycházelo to víceméně z toho, že na Slovensku nejsou podmínky nastavené tak, že by bylo možné pracovat ve velkých seskupeních.

 

Takže jsou v tom finanční překážky.

Nerad dělám příliš kompromisů, pokud to není nutné. Ale je pravda, že mě sólovější dráha sedla, proto dělám většinou duety. Větší spolupráce se uskutečňují spíše přes jiné soubory.

 

Kdyby finanční podmínky byly dobré, zkusil byste práci s opravdu velkým souborem?

Určitě ano. Horší než nedostatek financí je ale nedostatek času. A toho je z hlediska tvorby méně a méně. V dnešní době produktů vznikají představení někdy i za týden, za dva. Jen opravdu výjimečně získáte čas dostatečně dlouhý na to, aby si ta věc měla čas sednout, aby zafungovala ještě dříve, než ji pustíte ven. Mám asi dvě zkušenosti tohoto druhu. Třeba první projekt s Karin Ponties jsme dělali dva roky, šest měsíců čistého času.

 

Není to trochu extrém?

To je pravda. Nicméně mezery, které se mezi zkoušením v průběhu času tvořily, tomu představení moc pomohly. Mohli jsme o něm přemýšlet, než jsme se znovu setkali a prošlo nějakým filtrem. Ke konci jsme si ale říkali: Už to fakt pojďme pustit ven, zažít to s lidmi.

 

 

vinarsky-rozhovor-6
Foto: Lucie Pospíšilová

 

 

Předpokládám, že se to tak nedá dělat pokaždé.

Samozřejmě se to nedá generalizovat. Máme také tu zkušenost, že díky časovému tlaku vznikne velmi dobrá a koncentrovaná věc. V případě Chybění vím, že by bylo lepší, kdybychom měli aspoň týden, dva navíc. To ale neznamená, že pro nás premiérou všechno končí, že je to finální verze. Jsem známý tím, že premiérová a například desátá verze mého představení jsou hodně odlišné.

 

Takže po premiéře tanečníky neopouštíte s tím, že je hotovo a dál je to na nich.

Ne. Třeba teď jsme se začali bavit o nějakých místech, která mají potenciál se do nejbližších repríz někam posunout. Když bude vůle na všech stranách. Ale také to neznamená, že to není hotové. Jednoduše, pro mě proces tvorby představení pokračuje i poté, co vyjde na světlo světa. A to i tím, že ho tanečníci hrají. Hrají ho v různých obdobích života, která se na něm projeví. Jeho struktura je z větší části nějak nastavená, z hlediska přesných pohybů na přesných místech. Tanečníci s ní ale můžou jemným způsobem hýbat a záleží na jejich schopnosti vnímat se navzájem.

 

Za svou roli v trilogii Nabarvené ptáče, na které jste pracoval s choreografem Pavlem Zuštiakem, jste ve Spojených státech obdržel cenu Bessie Award 2013. Jste vystudovaný choreograf, ale oceněn jste byl jako tanečník…

Já jsem ani nedostudoval! Nudilo mě to. Ale hlavně jsem už při škole spolupracoval s choreografy, a ta zkušenost převážila to, co mi dávala škola. Řekl jsem si, že ji nepotřebuji k životu.

 

Nemáte tedy chuť školství nějak změnit tím, že se do vzdělávacích aktivit sám zapojíte?

To se už děje. Neměl jsem takové tendence, ale pak mi zavolali z jedné galerie, zda bych nemohl v průběhu roku uskutečnit cyklus workshopů. Nějak se mi to zalíbilo a funguje to dodnes. Zaměřuju se na netaneční sféru a na lidi, kteří mají chuť se svým tělem pracovat, ale jóga, zumba, aerobic či jiná cvičení pro ně nejsou. Cestou je pro ně hlouběji se do fyzického ponořit.

 

 

vinarsky-rozhovor-3
Foto: Peter Snadík

 

 

Skutečně si můžete dovolit vytvářet si tu dlouhodobější závazky? V Americe už nepracujete?

Teď už méně. Po trilogii Nabarvené ptáče jsme se vrátili jednou. S Paľem jsme dělali ještě jedno představení v New Yorku, ale to skončilo po sedmi reprízách.

 

Proč se to stalo?

V Evropě jsme si zvykli stěžovat si na nedostatek podpory. Ovšem v porovnání s Amerikou máme k tvorbě vcelku slušné podmínky.

 

Předpokládala jsem, že je to naopak.

To je takový mýtus. Když jsme s Paľem začali zkoušet Ptáče, měli jsme rezidenci v Grotowského institutu, poté jsme na Stanici Žilina-Záriečie měli k dispozici prostor na dva týdny. Neměli jsme žádný harmonogram, nikdo nás neotravoval, nevyháněl. To byl totální luxus. Tohle v Americe neznají, podpora od státu tam neexistuje. Peníze se získávají přes privátní zdroje, nadace, foundraising.  V modernější podobě tam trochu funguje princip mecenášství.  Aby se tanečník uživil, musí fungovat v několika projektech naráz. Od deseti do dvou zkoušet v jednom prostoru, a pak jet na druhou stranu New Yorku, kde zkouší další čtyři hodiny.

 

V našich podmínkách se tedy pracuje o dost lépe?

Pokud máte na dva týdny k dispozici prostor, kde vás nikdo a nic do ničeho netlačí, tak dny plynou organičtějším způsobem, energie je úplně jinak zpracovaná, nic se vysloveně nemusí udělat, a přitom se mnoho stane.

 

 

vinarsky-rozhovor-2
Foto: Peter Snadík

 

Takže se necítíte smutný z toho, že už nejste v Americe?

Ne, vůbec! Mám plno práce. Pořád pracuji s Karin Ponties. Po nějaké pauze, kdy jsme od sebe potřebovali vypnout, jsme ve Vietnamu nedávno udělali mini duet pro mě a sólistu vietnamského národního baletu. Ten ale také skončil po dvou představeních a těžko říct, jestli se ještě bude hrát. Není snadné ho dostat do Evropy, a navíc je to finančně náročné.

 

Jaký ten projekt byl?

Byl zaměřený trochu edukativně, protože Vietnam teprve teď poznává něco jako současný tanec. Čtvrtým rokem se tam konal festival s názvem Europe Meets Asia in Contemporary Dance, v jehož rámci jsme s Karin a dalšími třemi chlapíky odehráli kolekci sólových představení. Mezi mnou a tím Vietnamcem při seznámení na jevišti pak přeskočila jiskra. Tak vznikla myšlenka, udělat duet. Ten pro mě byl intenzivní a příjemnou zkušeností.

 

Potýkali jste se s cenzurou?

Ne, ale existuje tam.  Program festivalu musí projít kontrolou. A může se klidně stát, že den před představením nějaká část komise přijde a řekne si, že je to nevhodné. Ale moc kruté to není. Určitě se tam ale nedostane nahota, něco nemorálního nebo explicitně politický faktor, který by jim neseděl.

 

 

vinarsky-rozhovor-10
Foto: Lucie Pospíšilová

 

 

Jak jste na tom z hlediska baletní průpravy?

Nikdy jsem k baletu neměl extra vztah a moje tělo obzvlášť ne.  V podstatě není příliš flexibilní, mám zkrácené některé šlachy. Našel jsem jiný pohybový slovník, který nezávisí na tom, jestli si dám nohu za hlavu. Ale průpravu jsem měl, protože jsem prošel uměleckou školou, a pak jsem pracoval s amatérským souborem, se kterým jsme klasický trénink měli každé pondělí.

 

Byla to nutnost.

Ano, protože když vyrůstala moje generace, nebylo ještě nějakou dobu slechu o moderním tanci. Existoval maximálně jazz. Pak přicházely techniky jako Martha Graham, José Limon, a až o mnoho později jsme se začali seznamovat například s kontaktní improvizací.

 

Jak jste se dostal k tomu, co děláte dneska?

Teprve postupně. Když mi bylo asi čtrnáct, konaly se v rámci mezinárodního festivalu v Bratislavě workshopy. Pak jsem na ně dojížděl do Vídně. Už tam jsem začal zjišťovat, že mi tato volnější forma zacházení s tělem sedí.

 

A není to trochu divácky nevděčné? Znám spoustu lidí, kteří by se podivovali, na co se vlastně dívají.  Že se to nedá pochopit.

To je samostatná kapitola k debatě. Nevím, jestli mám štěstí, ale se svými představeními na velký odpor diváků nebo velkou dávku nepochopení nenarážím. Nicméně si myslím, že divák nepotřebuje pochopit obsah. Navzdory tomu, že už od základní školy jsme na takový přístup zvyklí. Nesnášel jsem hodiny literatury. Museli jsme přečíst knihu, a vzápětí jsme dostali návod na to, jak jí rozumět, jak to ten autor myslel.

 

Bojoval jste s tím?

Jsem šílený knihomol a tohle pro mě bylo vždy totálně nepřijatelné. Zvláště v případě poezie, která je pro mě nejbližší tanci. Pokoušet se o tanec, který vypráví lineární příběh jako činohra, neodpovídá skutečné doméně jazyka těla. Neříkám tomu tak úplně tanec. Protože když někomu povím, že dělám tanec, tak jeho představa většinou nezajde dále, než k hip hopu nebo klasickému tanci. Tedy přesně k tomu, který vysvětluje, co je co, kdo je kdo a co se jak myslí. Někteří diváci samozřejmě tvůrce obviňují, že to bylo špatně udělané, protože to nepochopili. Pak jsou z toho frustrovaní a přestávají na takové věci chodit.

 

 

vinarsky-rozhovor-7
Chybění. Zdroj: www.archatheatre.cz

 

 

Neměli by to raději zavnímat skrze nějakou emoci, kterou si však kvůli usilovnému přemýšlení ani nepřipustí?

Přesně tak. Trochu se teď zaobírám fenomenologií tance. Líbí se mi myšlenka, že v principu je tanec vlastně velmi jednoduchý. Jak ho vnímat, když je o těle? Přece tělem, tedy senzomotorickým, kinestetickým vnímáním. Motorické vnímání a schopnost vnímat intenzivně tělem prý člověk ztratili v momentě, kdy přestal běhat za lovnou zvěří, tedy se vznikem zemědělství. Technologie nás odsouvají od přirozeného momentu. A k tomu ještě náboženství, které tělesnost zatlačuje do kouta. Tím pádem je pro nás tanec strašně málo pochopitelný, přestože si tělo všichni nosíme s sebou. Nemělo by nám být cizí. Na tom se na workshopech snažím s lidmi pracovat.

 

Spojit jejich hlavu s jejich tělem?

Přesně tak. To je vždy největší práce, ačkoli je mozek součástí těla, myšlení se bez těla neděje. Emoce je neurobiologický proces, nic prazvláštního. Skoro deset roků chodí na moje workshopy skupina lidí, na kterých vidím, jak se mění jejich životy a jak představení od představení dokážou jazyk těla lépe číst.

 

Jak se mění jejich životy?

Ve většině případů dojde k tomu, že začnou být v pohodě se svou fyzickou existencí, s tím, jak se projevují, hýbají. Když se všechny bloky uvolní, dokážou mnohem efektivněji a rychleji řešit vztahové problémy, jsou otevřenější, rozšíří se jim zorný úhel dívání se na svět. Tělo začne vcházet do přímého kontaktu se všemi okolo. Na začátku jsem byl opravdu překvapený z rozsahu takové změny.

 

Jakými prostředky se taková změna může uskutečnit?

Například kontaktní improvizace je úplně úžasným nástrojem k tomu, jak se vědomě dotýkat světa okolo. Nesouhlasím s tím, že je někdo dřevo, že není tanečník. My všichni jsme ze všeho nejvíc a nejpřirozeněji tanečníci. Na to máme tělo uzpůsobené. Můžeme cítit, dýchat, dívat se, vidět, dotknout se. Celá naše percepce je tak nastavená a já tvrdím, že tanec začíná v tom momentně, kdy si začínám uvědomovat, jak jsem v těle. V tu chvíli už tancujete.

 

 

vinarsky-rozhovor-5
Foto: Peter Snadík

 

 

Všimla jsem si, že ve vašich představeních rád zkoumáte gender, rád balancujete na jeho rozhraních. Jak se vám do takových témat vstupovalo?

Explicitně to neřeším, ale v podstatě je to odraz mého života. Přirozeně se projevuje to, že jsem homosexuál a jsem těm věcem otevřený. Přesně stejně je to nahotou, které se dotkne skoro každý rozhovor.

 

Ta mě nešokuje.

To je super. Ani mě. Co je okolo toho vůbec co řešit? Prostě nahé tělo. Nerodíme se ve spodním prádle.

 

Máte tedy nějaké téma, které by se dlouhodobě táhlo napříč vaší tvorbou?

Nemám a ani nechci. V životě se snažím nedržet se čehokoliv na dlouho, pokud to není aktuální. Nedržím si přesnou linii, něčeho, co bych řešil. Ne vědomě. V mé práci může objevovat genderové rozhraní porušené ve smyslu kategorií. Protože si myslím, že nejsme homo-, hetero-, bisexuálové, ale jsme jednoduše sexuálové. A jak se tyto věci ve společnosti stále více řeší, vychází stále víc na povrch, že existují lidé, kteří to nepotřebují řešit a své zkušenosti nálepkovat.

 

Jak došlo na téma Chybění?

Já jsem na něj nepřišel. Byl jsem do toho projektu pozvaný už ve chvíli, kdy bylo dané téma i obsazení. Zbytek týmu jsem si vytvářel sám, včetně světelného designu, hudby, scénografie, kostýmů. A je to práce příjemná, tedy až na to, že by mohlo být víc toho času. Začali jsme pracovat až pátého října. Předtím jsme měli jen jedno setkání v květnu, kde jsem se s tanečníky seznamoval a zkoušel jsem, jak reagují a fungují jako skupina, jaká je mezi nimi dynamika. Nevadí mi, že mi dali téma. Je mi jedno, od jakého impulzu se začíná, protože na začátku své práce obvykle nemívám pražádnou představu o tom, jak má představení vypadat. Pracuji na vysoce kolaborativní úrovni, kdy by nemělo být citelné, že to já vytvářím a tanečníci naplňují moje představy. Vůbec to tak není, jdu s proudem, dynamikou skupiny. Postupně zjišťuji, co se odehrává, a na základě toho komunikuji a tvořím. Vše, co v tom je, vyšlo z dialogu celého týmu a z toho, co tanečníci přinášeli v improvizaci, a co jsem já potom přetvořil na základě svých intencí. Zaangažovaní jsou všichni.

 

Takže jste takový vedoucí choreograf skupiny choreografů.

I tak by se to dalo pojmenovat. A je to velmi dobrodružný přístup.

 

AUTOR
Barbora Vrablíková

Barbora Vrablíková

Kulturní ekoložka, věčná studentka, milovnice krásy a psů

>>> další články autora

Termín konání: 1.11.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...