Jasmíniny slzy: Woody Allen zvážněl | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Jasmíniny slzy: Woody Allen zvážněl

80% Recenze | Daniel Storch | 2.8.2013

Nový rok, nový Allen, norma. Workoholismus výstavního štítu newyorských neuróz už se stal nepsanou samozřejmostí a nenarušitelně jistou kolonkou v kinematografickém kalendáři. Od roku 1981 Woody Allen nevynechal a jeho multižánrová kolekce autorských výtvorů utěšeně kyne způsobem, který by i ten největší negativista označil za přinejmenším impresivní. A letos se rozrůstá o Jasmíniny slzy, o snímek, který zprvu může působit jako další variace na klasické hořkosladké téma nápravy totálně rozhašené osobnosti, jež se tu více, tu méně veselým způsobem snaží dát dohromady svůj pokaňhaný život. Snad jen s tím rozdílem, že tentokrát jde především o „one-woman show“, protože za svou novou múzu si režisér vybral úžasnou oscarovou laureátku Cate Blanchettovou. Šťastnou rukou.

V případě Jasmíniných slz je ovšem lepší nedávat na první zdání, realita je poměrně jiná a ono rozšafné drmolení z počátku představuje jenom kamuflážní postroj. Stejně jako představa, že si Allen po svých záletech do Evropy chce po čase zase „jen“ vychutnat lidské elitářství a snobismus vysoko postavených společenských kast. Tentokrát jde mnohem dál a o poznání vážnějším krokem. Tak vážným, že to po zkušenostech s jeho posledními dvěma úsměvnými oddechovkami Půlnoc v Paříži (více zde>>>) a Do Říma s láskou (více zde>>>) působí tak trochu jako nepatřičný zázrak.

 

Jasmininy slzy

 

 

Onou do názvu snímku zakletou Jasmínou je šarmantní dáma, která před nedávnem na významné životní křižovatce narazila plnou rychlostí do neprůchozího patníku ne zrovna růžové reality.

Kdysi potkala šarmantního chlapíka s hlavou plnou plánů, odešla ze školy a nechala se hýčkat přepychem, gatsbyovskými diadémy, výbavičkou od Luise Vuittona a především pak postavením ženy, které se koří svět. Večírky, pompa, bublinky, ohňostroje spojené se životem smetánky a horních deseti tisíc. Nyní ovšem přijíždí do San Franciska za svojí nevlastní sestrou Ginger, připravená/nepřipravená „klesnout“ na úroveň střední třídy a možná ještě trochu níž. Cosi se totiž nepovedlo a fakt, že se z milujícího manžela vyklubal děvkař, je možná to nejmenší závaží. On v podání Aleka Baldwina, kterému jde spolupráce s Allenem už od Říma vysloveně k duhu, byl totiž navíc tak trochu i zloděj a defraudant, poletující si roky na křídlech letadla pyramidové hry, a zatímco svoji ženu a legii milenek zasypával přepychem, tak trochu se mu pod chodidly drolila zem. A pak jednoho dne sklapnula past. Takže Jasmine momentálně nemá ani vindru, ani vyhlídky do budoucna.

Možná právě takový pád do blátíčka, které nikdy pořádně nepoznala zblízka, by pro ni ovšem mohl být tou nejlepší terapií, kterak z mysli vyhnat povýšenectví a začít se dívat na svět zase trochu jinou optikou. A v čistě popkornovém lízátku by jistě nyní začala strastiplná kúra za obnovu lidskosti a nadhledu, lemovaná houfem třeskutých střetů sociálních tříd, nedorozumění a nakonec korunovaná procitnutím hlavní hrdinky. A třeba i novou, očišťující láskou k tomu pravému a srdcervoucím západem slunce na horizontu. Jenže Jasmíniny slzy mají nakročeno úplně jiným směrem.

 

Jasmininy slzy

 

 

Ono v nich totiž není zas tak úplně důležité to, co bude, v dobrém ani ve zlém. Na to si dokáže pár očí udělat názor sám po skončení poslední scény. Když už, pak se toto chameleonské drama soustředí spíše na přítomnost. Ale hlavně na to, co bylo.  Právě pohled do minulosti je totiž jediná cesta, jak pochopit, s kým má divák v osobě ústřední hrdinky vlastně tu čest. A její tvář roztomilé poplety je jen jedna z mnoha šaleb, na kterých Allen postavil svoji rafinovaně manipulující psychologickou rozborku, jež je zároveň polemikou na otázku, jak moc se lidé vlastně doopravdy mění pod vlivem životních prožitků a zkušeností. A z jeho zjevného názoru na evoluci lidského charakteru rozhodně nečiší nic hřejivého.

Zatímco tvrzení, že je člověk předurčen k tomu, aby opakoval svoje chyby, se zrcadlí především v postavě Ginger, jejíž „holčičí“ přesvědčivost parádně utáhla Sally Hawkinsová, postava Blanchettové je ale přeci jen trochu rozdílná. A úžasná právě v dušezpytné prokreslenosti, která z ní dělá famózně nejednoznačnou, nevypočitatelnou a o to víc přitažlivou femme fatale. Jen bez romantického podkresu. Ženu s tisícem odstínů, schopností, zmítanou jak událostmi, tak vlastními činy, balancující kdesi mezi vycizelovanou, do krevního řečiště zapuštěnou pózou, opravdovým utrpením a nastupujícím šílenstvím. Přičemž jakmile dojde k absolutnímu odhalení její podstaty, každý okamžitě pochopí, proč se o Jasmíniných slzách nebude do budoucna nikdy mluvit jako o komedii. A pokud ne okamžitě, tak se tak stane hlavně zásluhou vnitřního potlesku pro Cate Blanchettovou, které Allen nabídl dokonalou hereckou příležitost, možná životní, a kterou původem australská oscarová herečka stejně dokonale využila k vytvoření nezapomenutelného, úchvatného partu. K ztvárnění figury, ke které se nejde emocionálně postavit zády a kterou člověk prostě nemůže mít rád. Jen není dopředu jasné, jakých proporcí dokáže tato antipatie dosáhnout. Každá další Jasmínina slza a lež ale v tomto filmu přilévá olej do ohně, který nechal Allen rozhořet do pozoruhodné krásy a velikosti.

 

Jasmininy slzy

 

 

Foto: Bioscop   

 

AUTOR
Daniel Storch

Daniel Storch

…s hlubokou úklonou báječným lidem s klikou a jejich zázračným pohyblivým obrázkům…

>>> další články autora

Termín konání: od 1.8.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...