Ohlédnutí za LFŠ 2013: V tropickém žáru filmového ráje | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Ohlédnutí za LFŠ 2013: V tropickém žáru filmového ráje

Šárka Nováková | 7.8.2013

Uherské Hradiště se letos na přelomu července a srpna opět proměnilo ve filmové eldorádo, které nabídlo rozmanitá lákadla, z nichž si každý mohl vybrat dle svého naturelu. Letní filmová škola za roky svého trvání našla osvědčený recept pro kombinaci programových bloků, takže diváky nečekaly oproti loňsku žádné převratné změny ani nenadálá překvapení. Snad jen počasí, za jiných okolností příjemné prázdninové, 40°C vedry drsně testovalo odolnost filmových nadšenců.

 

1)	Příslovečný filmový ráj dostal na plakátu v předtuše tropického léta pouze nejnutnější háv.
Příslovečný filmový ráj dostal na plakátu v předtuše tropického léta pouze nejnutnější háv.

 

Odhodlaní cinefilové vydrželi a celou dobu poctivě plnili vydýchané kinosály tak vehementně, že na některé filmy byl problém se vůbec dostat - tedy pokud jste nevyrazili stepovat ke vchodu s dostatečným, minimálně půlhodinovým předstihem. Délka festivalu se už vloni zkrátila z tradičních deseti dní na osm. Letos se sice mohlo zdát, že se zase o den prodloužila (od pátku do soboty), závěrečná sobota však už nenabízela plnohodnotný program. Vzniklý prostor cca týdne lze ovšem považovat za přiměřeně zvládnutelný při neochabující divácké pozornosti. V rámci úspor bylo zrušeno promítání v prostorné sportovní hale, na druhou stranu se však do náruče „filmovky“ vrátily rekonstruované sály ve Slováckém divadle, v Orlovně a v klubu Mír.

 

Za soumraku začali návštěvníci zmalátnělí horkem opět ožívat a oblíbený plácek se plnil účastníky žíznivými nejen po dobrém filmu, ale i pivu. (foto: Marek Malůšek)
Za soumraku začali návštěvníci zmalátnělí horkem opět ožívat a oblíbený plácek se plnil účastníky žíznivými nejen po dobrém filmu, ale i pivu. (foto: Marek Malůšek)

 

 

Nestoři i netvoři

Organizátorům se nakonec nepodařilo přivézt slibovaného nestora světové kinematografie, jelikož 104letý portugalský režisér Manoel de Oliveira v létě pilně pracuje na dalším filmu. Útěchou byla divákům průřezová kolekce šesti děl od neorealisty inspirované polodokumentární tvorby (Aniki Bóbó, 1942; Rituál jara, 1962) až po nedávné střídmě divadelní Výstřednosti jedné plavovlásky (2009). I japonský tvůrce Kaneto Šindó, který vloni oslavil své bohužel poslední, sté narozeniny, se dočkal vzpomínkové retrospektivy, jež čítala devět snímků sahajících od raných humanistických Dětí Hirošimy (1952) přes vrcholné období počátku 60. let zahrnující minimalistický Ostrov (1960) nebo atmosférickou Onibabu (1964) až po novější počiny, mezi něž patří třeba bilanční Pozdní závěť (1995) či svérázně komický Epizodní herec (2000).

 

Zlaté éra Hollywoodu

Sekce Zlatá éra Hollywoodu nabídla přehršel klasických amerických studiových filmů v dobovém kontextu, který divákům rozkryl filmový historik Věroslav Hába i programová ředitelka Iva Hejlíčková (na snímku King Kong, režie: Merian C. Cooper, Ernest B. Schoedsack, 1933)

 

Sekce Filmová čítanka, která si kladla nesplnitelný úkol vybrat to nejpozoruhodnější, co americký studiový systém vyprodukoval ve 30. – 50. letech, nabídla poněkud nesourodý mix. Figurovala v něm např. protiválečná adaptace románu Na západní frontě klid (1930), gangsterka Malý Caesar (1930), vzrušující horory Frankenstein (1931) a King Kong (1933), burleskní fraška Křivdila mu (1933), slavný velkofilm Jih proti severu (1939), nebo idealistické politické drama Pan Smith přichází (1939). Soubor však nenabídl příliš ucelený přehled a reprezentativní výběr místy působil trochu náhodně. Loňské a předloňské zaměření na konkrétní režisérské osobnosti (Billy Wilder, David Lean) se tedy při srovnání zdá být o něco funkčnější i přehlednější. Nicméně návštěvníkům, kteří se rozhodli primárně sledovat jiné programové řady, mohly být snímky zařazené v tématu Zlatá éra Hollywoodu příjemným doplňkovým zpestřením. Co se odlehčení týče, nechyběly ani oblíbené Půlnoční delikatesy, žánrové lahůdky promítané v nočních hodinách, které tentokrát zaháněly spánek cvakáním zubů hladových zombií.   

 

Kino Hvězda
O projekce v kině Hvězda coby největším, nejpohodlnějším a nejlépe klimatizovaném sále byl takový zájem, že fronta na promítaný film občas sahala až před budovu. (foto: Marek Malůšek)          

 

 

Krize nahrává propagandě

S obdobnými problémy se potýkala i sekce Spektrum, nabitá pozoruhodnými tituly, jež však spojoval pouze vágní motiv krize a osobní preference dramaturgů: filmového teoretika Davida Čeňka s historikem Martinem Kovářem a jejich studentů zastupující hlas mladší generace. Bylo tedy možné zhlédnout např. dokument o mnichovských událostech nazvaný přímo Krize (1933), Godardova Vojáčka (1963) či Krále Leara (1987), Markerovu filmovou esej Bez slunce (1982), Cronenbergův debut Stereo (1985), sugestivní Epidemii Larse vonTriera (1987) nebo záznam tvůrčí restrikce íránského režiséra Jafara Panahiho Není to film (2010). V rámci Spektra dostal prostor i estonský filmař Ilmar Raag, který proslul zpracováním tématu šikany a střelby ve škole Třída (2007) a navazujícím seriálem Třída: Rok poté (2010).    


Namátkově mohla působit rovněž selekce děl spojených s nástupem nacismu, nicméně snímky spolu s průvodním slovem historiků otevřely pozoruhodný dobový kontext a nabídly ukázku fungování propagandy šířené prostřednictvím filmového média (dřívější 36. ročník analogickým způsobem prezentoval komunistické agitky). K vidění byly nejen sentimentální slátaniny zajímavé spíše prvoplánovým ideologickým poselstvím jako Velká láska (1942) nebo Zlaté město (1942), ale i kontroverzní dokument Leni Riefenstahlové Triumf vůle (1935), formálně propracovaná antisemitská propaganda Žid Süss (1940), obhajoba euthanasie pro „přítěž společnosti“ s názvem Žaluji (1941) nebo falešný dokument o příjemném životě v terezínském ghettu, který nacisti natočili pro červený kříž Vůdce daroval Židům město (1944). Pojetí celé sekce příhodně připomínalo potřebu promyšlené divácké reflexe i sebenevinnějších „oddychovek“, jejichž ideové zatížení máme tendenci v bezstarostné současnosti přehlížet, neboť je považujeme za čistou zábavu.

 

Tabu
Okouzlující portugalský film Tabu (režie Miguel Gomes, 2012) sestává ze dvou částí. První je melancholickým příběhem dvou osamělých stárnoucích žen v Lisabonu, druhý je nostalgickou variací na němé filmy a tragickou love story odehrávající se v koloniální Africe.

 

Koštování od nejpovolanějších

Letní filmová škola se každý rok soustředí rovněž na jednu národní kinematografii, letos tedy přišlo na řadu Portugalsko. Z rozsáhlé nabídky sahající od němého filmu přes novou vlnu, zpracování osobitého hudebního žánru fado až po současnou autorskou produkci se asi nejvýrazněji vydělily snímky režiséra Pedra Costy (čti “Košta"), který na festival osobně zavítal. Na Masterclass mimo jiné odhalil své punkerské začátky, vliv mentora Antónia Reise i kořeny vlastní nechuti pracovat v klasickém studiovém systému a točit iluzivní filmy pohlcené svou nereálností. „Film je filosofie v pohybu. Já natáčím s tím, co je po ruce, nechci stavět vzdušné zámky. Filmy jsou často jenom pastišem života, nepovedenou kopií skutečných věcí,“ prohlásil portugalský filmař. A dodal: „Nestojím o to, zaznamenávat výjimečné chvíle, mám rád každodennost, banalitu života, kterou zapomínáme vidět. Mám rád situaci, kdy něco zkoumám zpoza kamery, zatímco herci to zkoumají před kamerou.“

Mezi to nejpoutavější ze současné portugalské nadílky patřily též filmy režiséra Miguela Gomese – dokumentární experiment Náš milovaný měsíc srpen (2008), z něhož se za zvuků hudby provozované lokálními venkovskými kapelami postupně vylupuje příběh, a podmanivé, melancholicky černobílé Tabu (2012). Projekce obou vizuálně působivých titulů svou přítomností poctil také jejich kameraman Rui Pocas, který s Gomesem spolupracuje už od prvního filmu. „Vzpomínková část filmu Tabu vznikala spontánně, jelikož jsme pro ni neměli scénář. S pozvolným krystalizováním děje jsme ale měli zkušenost už z předchozího filmu. Můj podíl na výsledné podobě se dá přirovnat třeba k účasti na jazzové jam session,“ líčil kameraman.

 

Goran Paskaljevićs
Goran Paskaljevićs na své Masterclass vyprávěl, že jeho filmy díky humoru prošly i cenzurou jugoslávského diktátora Tita, který snímky před premiérami osobně schvaloval. "Tito se prý smál jako blázen," vzpomínal srbský filmař.

                                      

 

Každý po svém

Při poctivém sledování Masterclass bylo zajímavé srovnávat, jak svůj způsob práce pojímají jednotliví tvůrci. Svou Lekci filmu odučil na „škole“ i srbský filmař Goran Paskaljević, jehož retrospektiva v Hradišti rovněž proběhla. Zavzpomínal si na svá studia FAMU a popsal, jak česká nová vlna ovlivnila jeho styl: „Zaujalo mě, že nejen kritizovali domácí poměry – i když to mohli dělat pouze metaforicky – ale že to dělali s humorem. Žádný film není úplně apolitický, obzvlášť když jako já pocházíte z bývalé Jugoslávie. Nikdy jsem nechtěl točit pamflety, ale spíš černé komedie – to jsem se naučil právě v Praze.“ Uvedl i své názory na festivalové ceny: „Film není sport! Různá ocenění pomohou distribuci filmu, ale neznamenají, že je nejlepší ze všech.“ Tvůrce na sebe rovněž prozradil, že nikdy nepracuje s technickým scénářem: „Musím zkrátka cítit, že ta konstrukce je dobrá a charaktery silné, takže nejprve zkoušíme jako na divadle. Při procesu natáčení se nebojím leccos změnit, filmy aspoň žijí vlastním životem a vydávají se nečekaným směrem. Scénu natočím až ve chvíli, kdy jí začnu věřit, ale pak je to hrozně rychle hotové.“


Svůj osobitý přístup práce však chrání tím, že si své filmy sám produkuje: „Chráním tak sám sebe jako režiséra. V Americe jsou producenti spíš účetní, kteří si osobují právo zasahovat do všeho včetně obsazení. Jako producent vlastních filmů navíc vím přesně, na co peníze jdou. Jinak často utrácí za naprosto jiné věci než za film.“ S tím se zcela shoduje i Portugalec Pedro Costa: „Filmy jsou dnes strašně ‚přeprodukovanéa nevypadá to, že by se v dohledné době mělo něco změnit. Při tom se však peníze vyhazují třeba za to, že pro režiséra a všechny další důležité členy štábu přijede každé ráno limuzína s řidičem a doveze je na plac. Já ale vůbec nechápu, proč by mě měl někdo vozit. Co to má společného s filmem? Peníze jsou přece na zaplacení natáčení.“

 

Při práci se Paskaljević snaží hlavně dát prostor hercům. „Právě herec je tím, kdo přenáší do kamery emoce. Rád pracuji i s neherci. Nerad však tyto dvě skupiny kombinuji, protože vyžadují odlišné režijní vedení,“ vysvětlil srbský režisér. To režisér Dušan Hanák zase mezi oběma přístupy nerozlišuje: „Herec i neherec musí být vždycky osobnost. Já ani tak nechci aby ‚hráli’ a schovávali se za postavu, ale aby prostě ‚byli’. To se dá paradoxně spíš dosáhnout s neherci, třeba Romové jsou v tomhle úžasně bezprostřední a neopakovatelní.“

 

6)	Krom portugalského režiséra Pedra Costy (na snímku, foto: Marek Malůšek) vedli na LFŠ Masterclass či besedy a přednášky také režiséři Goran Paskaljević, Jerzy Hoffman, Dušan Hanák, Ilmar Raag, filmový lektor Francisco Nazareth, filmový historik Ian Christie či scénograf Allan Starski.
Krom portugalského režiséra Pedra Costy (na snímku, foto: Marek Malůšek) vedli na LFŠ Masterclass či besedy a přednášky také režiséři Goran Paskaljević, Jerzy Hoffman, Dušan Hanák, Ilmar Raag, filmový lektor Francisco Nazareth, filmový historik Ian Christie či scénograf Allan Starski.

 

Celoživotní vzdělávání

To ale zdaleka nebylo všechno. LFŠ nabídla též němé filmy rodáka z Roudnice nad Labem Georga Wilhelma Pabsta s živým hudebním doprovodem, koncerty, výstavy, polské historické velkofilmy, novinky ze zemí Visegrádské čtyřky, kolekci k 70. výročí Národního filmového archivu plnou širokoúhlých filmů ze 60. let, poctu Vojtěchu Jasnému (který kvůli úrazu naneštěstí nemohl dorazit), i snímky z distribuce AČFK. Letošní „školení“ je sice už za námi, alespoň poslední jmenované si ale budou moci doplnit i diváci, kteří v Hradišti chyběli. Restaurovaní Jasného Všichni dobří rodáci (1968) se totiž vracejí do českých kin, klenoty z archivu NFA se dají občas zastihnout v kině Ponrepo a snímky jako Big Lebovski (1998), Lore (2012), Tenkrát na západě (1968) či Sněhurka: Jiný příběh (2012) stále křižují biografy po celé republice. Kdo letošní moravskou rajskou úrodu propásl, nemusí zoufat, příští rok totiž bude „filmovka“ od pátku 25. 7. do soboty 2. 8. 2014 slavit 40. narozeniny a chystané cinefilní hody budou jistě odpovídat významnosti kulatého jubilea.

AUTOR
Šárka Nováková

Šárka Nováková

Nezávislá publicistka s permisivním přístupem ke všem žánrům i stylům; čtenářka světa jako textu a textu jako světa.

>>> další články autora
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...