Na Národní třídě v Brně aneb mír jako přestávka mezi válkami | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Divadlo

Na Národní třídě v Brně aneb mír jako přestávka mezi válkami

75% Recenze | Kateřina Lahodová | 16.10.2012

Brněnské divadlo Feste svou říjnovou premiérou inscenace Národní třída zakončilo triptych uvádějící na scénu současné dramatické texty, v nichž se dlouhodobě zabývá společensko-politickými tématy, konkrétně ultrapravicovým extremismem, xenofobií a šovinismem. Ani v Národní třídě tato témata nechybí; rozehrávají se v příběhu frajera a rváče z pražského sídliště řečeného Vandam. Tuto přezdívku získal počeštěním jména herce akčních amerických filmů Jeane-Clauda Van Damma a pyšní se jí od doby, kdy „TO v listopadu 1989 spustil na Národní třídě“. Vandamovým druhým domovem je tamní hospoda Severka. Odehrává se zde většina vypoitovaných minipříběhů a situací, ať už probíhají v čase příběhu či ve Vandamových vzpomínkách (poučení Moraváka, vztah Lúci a Vandama, otcova sebevražda, pokoření Vandamovo). Přes všemožné Vandamovy mentorské proslovy o tom, jak je třeba se připravovat na konec přestávky (mír mezi válkami), se nakonec sám o něco víc „poučí o životě“, když přichází do Severky těžší váhová kategorie, která mu uštědří pořádný výprask. Navíc se ukazuje, že všechny své obdivovatele (Mrazáka, Lúcu, štamgasty) Vandam po celou dobu nechával žít v domnění, že osudovou bitku na Národní třídě hrdinsky spustil z pozice demonstrujícího, „ve skutečnosti“ byl sice jejím iniciátorem, stál ovšem na druhé straně barikády, na straně Veřejné bezpečnosti.

 

Tereza Richtrová a Petr Bláha, foto Jakub Jíra
Tereza Richtrová a Petr Bláha, foto Jakub Jíra

 

 
Národní třídu napsal pro divadlo spisovatel Jaroslav Rudiš, který s režisérem Jiřím Honzírkem spolupracoval už před šesti lety na inscenaci Léto v Laponsku na Malé scéně Slováckého divadla. I tentokrát jde o vůbec první uvedení Rudišova textu a blízkou spolupráci autora a režiséra. Text vykazuje řadu postdramatických prvků a jako s takovým je s ním také nakládáno na jevišti. Jedná se o specifickou jazykovou formu dialogického monologu, obohacenou o dialogické retrospektivní výstupy, kterou vede hlavní postava Vandama (Petr Bláha) se svým synem (diváci). Ony obrazy z minulosti potom s Bláhou rozehrávají Tomáš Sýkora a Tereza Richtrová. Honzírek a Rudiš všem postavám střídavě vkládají do úst vypravěčský jazyk, který přeskakuje z jedné postavy do druhé a přebírá tak moc nad jednáním na jevišti. K takovémuto chopení se moci, „výměně rolí“, obrácení karet, dochází nejsilněji v momentě, kdy Vandam poprvé dostane při hospodské rvačce ránu jako první. Najednou je zraněn, krvácí a je tím, kdo právě prohrává a ztrácí moc. Honzírek do Rudišova textu vstoupil, do detailu jej prozkoumal a dokázal jej uvést do fyzického procesu existence. Téma moci, boje o moc, převzetí moci, směšné touhy po moci, často i bezmoci pak prostoupilo celý inscenační tvar. Bylo všude; ve vzduchovce hajného (Tomáš Sýkora), jehož rajón byl zastavěn panelákovým sídlištěm; v těle křehké laňky (Tereza Richtrová), která se tulí k zakrvácenému Vandamovi; v obskurních výrazech obézního Moraváka z Chrlic („Tak co, kdo tady chce dostat přes pičinu?“ „Pičuješ, jo?“), ve frajerském postoji Vandama oblečeného ve fraku a cylindru s bílou holí (ve skutečnosti stará zářivka) na ramenou a rukama přehozenýma přes ni; nebo v lanové smyčce určené k oběšení. Inscenace velice důrazně poukazuje na apatii české morálky, která posiluje všemožné šovinistické, xenofobní a nihilistické tendence. Již v prologu se od hlavního aktéra dozvídáme, že mu Adolf Hitler zachránil život. V závěru je potom jasné, že násilí nebo jiné mezní situace netečné, lhostejné a postmodernou otupělé lidi nevzrušují. Vytrhnout je lze až opravdu těžkým kalibrem. Zbitý Vandam ze všech svých posledních sil začne hajlovat, nato se počnou rozsvěcet světla v obývácích paneláků a za pár minut přijíždí záchranka. Adolf Hitler tak Vandamovi zachránil život.

 

Petr Bláha, foto Jakub Jíra
Petr Bláha, foto Jakub Jíra

 

Slabší chvilku si představení vybralo ve scéně, v níž vedou Vandam a Lúca přiznaně inscenovaný dialog (hlasy se ozývají z reproduktoru). Intimní obraz sice začíná slibně a funkčně (stínohra za bílým plátnem), když se ovšem jednání přenese před plátno a Bláha s Richtrovou se marně snaží strefit pohyby svých úst do playbacku, intimnost se najednou vytrácí a zpět ji nepřivábí ani světlo svíček. Napadá mě, zda chtěl režisér záměrně romantickou atmosféru obrazu rozrušit (což by potvrzoval i plazící se rozmisťovač svíček Sýkora), anebo se obraz jednoduše nestihl dozkoušet a nejjednodušším řešením bylo dialog nahrát. Výsledek byl každopádně rozpačitý.

Naopak velice povedeným a neotřelým řešením se Honzírek blýskl ve dvou hospodských rvačkách, z nichž poprvé vychází Vandam jako vítěz a podruhé jako poražený. Honzírek staví soupeře na štokrlata čelem k divákům a Richtrová oběma přináší panáky (předpokládáme, že s čirým alkoholem). Vše se odehrává v pomalém leč soustředěném tempu; útočník panáka vypije a druhý, který utrží ránu, si panáka vychrstne do obličeje a v tom okamžiku jej má plný krve (nyní vidíme, že ve skleničce byla červená barva). Honzírek scénou ukázal, jak nenápadně, plíživě a nečekaně se může člověk stát aktérem konfliktu, ať už osobního, nebo vyššího, celosvětového.

 

Petr Bláha, foto Jakub Jíra
Petr Bláha, foto Jakub Jíra

 

 
Nová premiéra brněnského Divadla Feste se nesla ještě na doznívající vlně kontroverze, kterou způsobila pražská premiéra bilancující prezidentské satiry Pohřbívání. Národní třída na ni navazuje především řešením vztahu moci a morálky. Honzírek Vandama uvrhá do krvavé řeže, nechává jej doslova koupat se v krvi, obnažit se, nakonec povstat jako fénixe z popela a být zase o něco více „poučen o životě“. Morální apatie se díky silnému ataku proměňuje v aktivní (po)moc. Ale za jakou cenu?




Divadlo Feste (Kabinet múz) – Jaroslav Rudiš: Národní třída
. Režie Jiří Honzírek, dramaturgie Katarína K. Koišová, výprava Radomír Otýpka, hudba Jiří Starý, světlo a zvuk Václav Kuropata a Lukáš Krejčí. Hrají Petr Bláha, Tereza Richtrová a Tomáš Sýkora.
Premiéra 11. 10. 2012


Termín konání: od 11.10.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...