Ony: divadlo neviditelných žen bez domova | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Divadlo

Ony: divadlo neviditelných žen bez domova

Marie Fišerová | 25.6.2015

Studio Alta ve spolupráci s organizací Jako doma uvedlo koncem května premiéru dokumentární inscenace s názvem Ony vycházející ze životních zkušeností sedmi žen bez domova.

 

Problematika ženského bezdomovectví uniká našemu pohledu, často podléhá klasickým stereotypním obrazům. Představíme si opuchlou, alkoholem nasáklou ženu s krabicovým vínem, povalující se poblíž Hlavního nádraží. Existuje ale mnohem více vrstev tohoto problému. O příbězích a trápeních těchto žen nemáme ani tušení (nebo možná ani nechceme mít). Často je už od dětství provází nefungující rodinné zázemí, které se vepíše do jejich dalšího života, utíkají z domu před agresivním partnerem, přespávají u svých přátel, v garážích nebo azylových domech, některé kvůli partnerovi skončí na ulici.

 

ony-alta-1
Foto: Adéla Vosičková

 

Tyto ženy pak nejenže ztratí svůj domov, práci, ale i sebevědomí – ve vlastních očích nebyly schopné postarat se o domácnost, o své děti. Pro ženy bez domova je typická zejména skrytost a zranitelnost. Název inscenace Ony podle režisérky představení Kateřiny Jungové právě symbolizuje tuto neviditelnost, anonymnost žen, které se ocitnou na ulici.

 

„Je to velké stigma být žena bez domova, žena, která se nepostará o svoje děti, která se neumí postarat sama o sebe. Myslím si, že obecně naše společnost ženy, které se dostanou do této situace, odsuzuje mnohem více než muže,“ říká Jungová.

 

Rap, zpěv i tanec jako náplast na rány


Základním tématem představení byly mezilidské vztahy – mezi partnery, rodiči a dětmi, přáteli. V dokumentárně divadelním projektu se sešlo sedm žen, sedm různých životních příběhů. Ani jedna z účinkujících neměla předtím žádnou zkušenost s hraným divadlem. Všech sedm žen stálo na jevišti poprvé a zpočátku se jim třásla kolena i hlas.



Postupně, jak počáteční tréma odpadá, představení nabývá na syrovosti a sugestivitě. Publiku holešovické Alty ženy otevírají citlivá osobní témata, bolestné zážitky i traumata z dětství. Své příběhy vyprávějí pomocí veršů, zpěvu, fyzické exprese.

 

Diváci poslouchají výpovědi o smutku v dětském domově, o nezájmu vlastní mámy, o tom, jak některé z nich neviděly vlastní děti dvacet let, jak o jednu z žen zlomil koště vlastní partner, jak ji chtěl utopit, o tátovi, který pil. Herečky při představení otevřeně, bez výčitek popisují všechny útrapy, zpívají, rapují, tančí, občas neudrží slzy.

 

Vše podtrhuje syrová scéna tvořená krabicemi od banánů a šatními stojany, jejíž autorkou je Dagmar Urbánková, ve které dominují hadroví panáci – mají představovat osoby z minulosti žen, se kterými si v průběhu představení vyrovnávají účty. Herečky jsou autorkami také dalších rekvizit – masek a obrazů.

 

ony-alta-2
Foto: Adéla Vosičková

Sbor jako metafora soudržnosti

Pro režisérku Kateřinu Jungovou byla zásadní práce s hlasovým a fyzickým výrazem, s náročným tvůrčím procesem jí pomáhala hudebnice Zuzanna Matěchová a muzikoterapeutka Tereza Jílková. Zpěv se už při zkoušení stal důležitou tmelící a uvolňující složkou a v představení tedy hraje zásadní roli zpěv v chóru.

 

„Už v průběhu zkoušení se ženy vzájemně podporovaly a ten sbor je takové symbolické přenesení tohoto prvku do představení. Ta hudba je hodně uklidňovala, stejně jako výtvarné věci, které s nimi dělala scénografka Dagmar Urbánková, které se promítly do výpravy. Umožňovalo jim to ty těžké věci vyjádřit jinak a trochu se jich tím i zbavit,“ vysvětluje Kateřina Jungová.

 

Proces tvorby byl od počátku odlišný od běžného divadelního zkoušení – nikdo netušil, jak bude vypadat scénář, jestli spolu skupina různých žen vůbec naváže kontakt či jestli se zkoušení nerozpadne.

„U tohoto typu divadla na začátku přicházíte a nemáte nic,“ popisuje režisérka tvůrčí proces. „Nejdřív jsme se se ženami věnovaly tématu jen okrajově, v obecnější rovině, spíš takovým dechovým a pohybovým dramaterapeutickým cvičením. Ta první fáze byla pomalá, opatrná, aby vůbec byly schopny něco o sobě říct. Už od počátku jsme do zkoušení zakomponovali expresi a pohyb. Postupně jsme se méně ostýchaly zkoumat konkrétní vazby – matka a dcera, já a moje děti, já a můj partner, skupina k sobě začala mít důvěru a začaly se otevírat bolavé věci.“

 

 

ony-alta-3
Foto: Adéla Vosičková

 

Scénář inscenace je složen z fragmentů textů, které ženy psaly během zkoušení (básně Jany Horské, song Máma mi to dát nemohla Nikoly Kotlárové či Mám dvě mámy apod.), a z improvizací právě na tyto texty i improvizací na jiná témata. Mnoho věcí, které měly ženy zasuté hluboko v sobě, si podle režisérky při představení pomohly ujasnit. Do představení se dostaly vybrané zážitky, pocity a myšlenky, ve kterých se otiskla jejich osobní zkušenost a se kterými účinkující souhlasily.

 

„Chtěly jsme představení udržet v hranicích pro ně přijatelných. Mnoho věcí, které se řekly na zkouškách, se do představení nedostalo. Hodně často jsem s nimi mluvila a ptala jsem se jich, jestli to takhle může být, jestli to ještě zvládnou“, říká Jungová.

 

Zkoušení této dokumentární inscenace bylo pro všechny zúčastněné náročné a kolísavé, zasahovaly do něj neočekávané dramatické i nebezpečné události, které jsou součástí života těchto žen. Mnohdy je tak daleko více než minulost trápila jejich současnost.

 

 

ony-alta-4
Foto: Adéla Vosičková

 

S podobným pocitem odcházel po premiéře i divák. Po běžném představení opouští divadlo a neobává se o osudy účinkujících. Ví, že se herec odlíčí, kostým odloží v šatně a zajde si do divadelní kavárny na skleničku. V tomto případě ale odcházel s hlavou plnou otázek. Co se bude dít s těmito ženami, se kterými teď hodinu a půl prožíval jejich životní zkušenosti? Mají vůbec kam odejít po skončení představení? Až tak pod kůži se povedlo těmto (ne)herečkám bez domova divákovi dostat. Přiměly ho alespoň na jeden večer opustit jeho komfortní zónu a autentickým, syrovým projevem „řízly do kostí i do masa“.

 

Přesvědčit se o tom můžete při dalších reprízách 30. a 31.října v Altě.

 

Vznik představení iniciovala nezisková organizace Jako doma, která se zabývá genderově specifickým bezdomovectvím. Pracuje na projektech, kterémají za cíl přiblížit téma ženského bezdomovectví širší veřejnosti, a klade důraz na aktivní zapojení žen bez domova do činnosti organizace.


Autorky a účinkující: Růžena Čatlošová, Nina Dlhošová, Alena Dvořáková, Jana Horská, Ivana Trousílková, Kateřina Mašková, Nikola Kotlárová a Tereza Jílková, Kateřina Jungová, Zuzana Matěchová

Koncepce a režie: Kateřina Jungová
Hudba: Tereza Jílková a Zuzanna Matěchová
Výprava: Dagmar Urbánková
Produkce: Jako doma – Homelike, o.p.s.

 

 

 

AUTOR
Marie Fišerová

Marie Fišerová

Kulturní publicistka. Píše o všem, co provokuje i povznáší.

>>> další články autora

Kde: Studio ALTA
Adresa: U Výstaviště 21, Praha 7
Další info: http://www.altart.cz
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...