Zkoumám obyčejné lidi za neobvyklých okolností /rozhovor se spisovatelem Peterem Mayem/ | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Knihy

Zkoumám obyčejné lidi za neobvyklých okolností /rozhovor se spisovatelem Peterem Mayem/

ROZHOVOR | Šárka Nováková | 26.9.2013

Letos na jaře vydalo nakladatelství Host detektivku Skála odehrávající se v temném a drsném prostředí skotského ostrova. Kniha, v níž se traumatizovaný policejní vyšetřovatel Fin Macleod musí vyrovnat nejen s vraždou, ale také se svou minulostí a setkáním s dávnou láskou Marsaili, je první částí trilogie Lewis spisovatele Petera Maye, který se v triptychu vrátil do rodného Skotska. Mayův román jsme stručně doporučovali již dříve, teď jsme se autora zeptali na kouzlo skotských reálií, na příběhy ze života skryté ve fikci i na jeho přístup k tvorbě.

 

Peter May
„V mládí jsem ze spisovatelů nejvíc obdivoval Ernesta Hemingwaye, Johna Steinbecka, Francise Scotta Fitzgeralda, Grahama Greena, Herberta Ernesta Batese a Jamese Patricka Donleavyho. Detektivky jsem vlastně nikdy moc nečetl, ale vždycky jsem chtěl napsat skvělý román a velký milostný příběh. Jistým způsobem se mi obojí snad podařilo ve Skále,“ vyznává se skotský spisovatel Peter May.

 

 

Knižní trilogie (China Thrillers a The Enzo Files), které jste napsal ještě před Skálou, se odehrávají v Číně a ve Francii. Proč jste se rozhodl „vrátit domů“ a situovat další příběhy do Skotska?

Myslím, že někdy správnou perspektivu najdeme až s jistým odstupem, když máme výhodu pohledu zpět. Přesně to se přihodilo i mně. Nebyl jsem připraven psát o Skotsku, dokud jsem odtamtud na nějakou dobu neodjel.

 

V Česku zatím z vašich knih vyšla pouze Skála, ale je to právě její temná a bouřlivá atmosféra izolace, která je na ní tak přitažlivá. Čím podle vás Skotsko tak mocně přitahuje cizince?

Skotsko je v evropském kontextu zcela výjimečné. Je situováno na severozápadním výběžku Evropy, a kdyby nebylo Golfského proudu, panoval by na něm neustálý mráz. Oplývá krásou drsné přírody, kulturou i lidmi utvářenými neobyčejně krvavou historií. Je v něm něco těžko definovatelného, co si získá srdce i mysl každého, kdo do něj zavítá.

 

Vnímají tak Skotsko i Angličané? Nebo je pro ně něčím známým, co je zkrátka součástí velké Británie, zatímco pro ostatní Evropany je genius loci této země daleko exotičtější? Myslíte, že to mohlo být jedním z důvodů, proč britští nakladatelé nejprve knihu odmítli, zatímco Francouze nadchla?

Myslím, že v Británii knihu odmítli hlavně proto, že anglický knižní průmysl tou dobou dost skomíral. Redaktoři netušili, jak trh znovu ovládnout s novými vzrušujícími knihami. Měli svůj recept na úspěšný text a cokoli, co do té škatulky nepasovalo, prostě odmítali. Nejprve musela nastoupit vlna úspěšné skandinávské krimi literatury, aby si Skálu zařadili do správného kontextu – jako detektivní román zasazený do chladného a temného prostředí. Popravdě řečeno jsou krajina i kultura vnějších Hebrid většině Britů cizí a neznámé. Takže lze říci, že trilogie Lewis pro ně byla v jistém smyslu zjevením, protože jim umožnila proniknout do části jejich vlastní země, o které nic nevěděli.

 

Bylo pro vás použití skotského prostředí v knize osobní? Měl jste chuť něco zdůraznit nebo tematizovat? Jak jste chtěl Skotsko a Hebridy v knize ukázat?

Chtěl jsem ukázat Hebridy takové, jaké jsem je zažil, když jsem tam pět let vždycky pět měsíců v roce bydlel, protože jsem produkoval televizní seriál v gaelštině, který se tam točil. Ostrovy na mě hluboce zapůsobily, tudíž mi připadalo zcela přirozené, že jsem o nich začal psát. Ve chvílích, kdy jsem bojoval s nepřízní počasí, abych stihl natáčecí plán, jsem to místo skoro nenáviděl, ale nakonec mi nějak přirostlo k srdci. Svůj podíl na tom pak mělo i psaní knih a samozřejmě jsem se tam od té doby i často vracel.

 

Obě linie potemnělého příběhu v knize Skála vyvrcholí na kamenitém ostrůvku bičovaném vlnami a větrem, plného terejů a guána (ptačího trusu), kam se skupinka mužů vydává na tradiční každoroční lov.
Obě linie potemnělého příběhu v knize Skála vyvrcholí na kamenitém ostrůvku bičovaném vlnami a větrem, plného terejů a guána (ptačího trusu), kam se skupinka mužů vydává na tradiční každoroční lov.

 

 

V rozhovoru pro Daily Express z 9. 12. 2000 jste prohlásil: „Polovina potěšení z četby spočívá v tom, že se prostřednictvím knihy dostanu na exotická místa, která možná nikdy nespatřím na vlastní oči. Jako spisovatel si užívám toho privilegia, že do takových destinací cestuji i ve skutečnosti.“ Jaká nejzajímavější místa jste navštívil a zprostředkoval ve svých knihách?

Ze všech zemí, které jsem navštívil, byla nejvíc omračující Čína. Často jsem tam jezdil, když jsem připravoval a psal svou čínskou sérii. Místní kultura se tolik liší od té západní, až jsem měl při své první návštěvě začátkem osmdesátých let dojem, jako bych přistál na jiné planetě. To se bohužel v důsledku homogenizačních vlivů moderní civilizace mění, ale aspoň jsem měl to štěstí, že jsem mohl zemi poznávat v čase nadcházejících změn, kdy ještě byla k vidění „stará Čína“. Byla to úžasná zkušenost.

 

Na začátku knihy Skála přijde hlavní hrdina Fin Macleod o syna a rozejde se s manželkou. Trochu to působí, jako byste chtěl hlavní postavu očistit od nánosů všech vazeb, které v životě nasbírala, než se vrátí zpátky na ostrov Lewis. Proč jste považoval za nutné, aby si s sebou Fin přinesl trauma?

Fin svá traumata pohřbil hluboko do svého podvědomí a mně se zdálo, že když ho chci přimět, aby je nechal vyplout zpátky na povrch, musím jej zjitřit také nějakým aktuálním traumatem. Aby byl citlivější vůči zkušenosti „návratu domů“ a o něco bezbrannější, až bude čelit své minulosti.

 


Grafika české knižní obálky vystihuje atmosféru i témata románu estetičtěji a možná lépe než vizuál originálního vydání.

 

 

V českém překladu se vaše kniha Blackhouse jmenuje Skála.  Jak se vám tenhle převod zamlouvá?

Český název se mi líbí. Jednoslovná pojmenování mám rád. Bohužel ve Francii, kde vyšlo hodně mých knih, mají naopak slabost pro delší tituly. Takže z knihy Blackhouse se stal „Ostrov lovců ptáků“ (L'île des chasseurs d'oiseaux) a můj minimalistický název Snakehead z čínské trilogie se proměnil v „Čínské mrtvoly v Houstonu“ (Cadavres chinois à Houston). Myslím, že český vydavatel (nakladatelství Host) měl dobrý nápad, když knihu pojmenoval Skála.

 

Odkazuje originální název knihy Blackhouse také ke slovu „blackout“ (zatmění, výpadek paměti), když je téma vytěsněných vzpomínek jedním z nejzásadnějších motivů knihy?

Ne. „Blackhouse“ je typická stavba příznačná až do počátku 20. století právě pro oblast skotských Hebrid. Šlo o primitivní kamenný příbytek bez oken, který za svou architektonickou podobu vděčí 200 let trvajícímu obsazování ostrovů Nory. A vzhledem k tomu, že příběh opravdu začíná i končí v této stavbě na „Skále“, připadalo mi logické po ní román pojmenovat.

 


Postavu Marsaili ve Skále inspirovala autorova dětská láska Jennifer, která mu kdysi poslala dopis podepsaný „děvče z farmy“. Celý příběh líčí spisovatel na svém blogu.

 

Na svém blogu prozrazujete příběh o dívce jménem Jennifer, který vás inspiroval při vytváření postavy Marsaili. Je v trilogii Lewis poschovávaných víc vašich vlastních příběhů?

Spousta věcí v trilogii pochází z mého života. Třeba při vytváření postavy Marsailina otce Tormoda, který trpí stařeckou demencí a hraje důležitou roli v druhé knize The Lewis Man, jsem vycházel ze zkušeností s mým vlastním otcem, o kterého jsem se staral, když ho postihla Alzheimerova choroba. A některé události v třetí knize The Chessmen, které se týkají keltské rockové skupiny Solas, jsem zase čerpal z vlastního působení v kapele – ze zážitků nasbíraných v období puberty a pak také v době, kdy mi bylo něco přes dvacet.

 

Ve Skále propojujete mnohé ambivalence: silná, ale problematická rodinná pouta, nebo tradice s neekologickým lovem ptáků. Rozporuplnost témat zároveň koresponduje s prostředím, jež je magické, ale drsné…

Každoroční výjezd na lov terejů se v těch místech skutečně odehrává. Každý srpen vypluje deset mužů ze severní části ostrova Lewis na skálu v severním Atlantiku, která se nazývá Sula Sgeir, aby zabili 2000 mláďat terejů. Tahle tradice se dodržuje už 400 let – původně šlo zejména o zajištění potravy pro hladovějící rodiny, ale postupně lov získal status jakéhosi iniciačního rituálu pro mladé muže. Příběh vyprávěný ve Skále inspirovala právě tato tradice.

 

Skála má dvě vyprávěcí linie. Ta současná je podávaná ve třetí osobě z pohledu vševědoucího vypravěče, zatímco kapitoly z minulosti vypráví hlavní postava v ich-formě. Proč jste se rozhodl pro tuto strategii?

Byl to způsob, jak od sebe oddělit přítomnost a minulost a jak minulost zároveň ukázat ze subjektivního hlediska – protože ji Fin vypráví ze svého pohledu. A čtenář si díky změnám perspektivy nesplete, ve které době se příběh právě odehrává.

 


„V poslední době nemám příliš čas číst si jen tak pro potěšení, většina toho co čtu, jsou rešerše pro mé knihy,“ posteskl si v rozhovoru Peter May (na snímku s druhou knihou trilogie Lewis, na jejíž překlad se mohou čeští čtenáři těšit v příštím roce).

 

 

Máte řešení zápletky vymyšlené už ve chvíli, kdy začínáte psát, nebo spíš postupně vykrystalizuje v průběhu procesu tvorby? Jak od první myšlenky dospějete až k hotové knize?

Nejprve čtyři až pět měsíců vymýšlím postavy, rozvíjím zápletku a rešeršuji (to je na tom nejzábavnější). Potom si zhruba během týdne napíšu velmi podrobnou synopsi, která může mít klidně až 20 000 slov. V tu chvíli se na text mohu podívat komplexněji, najít případné nesrovnalosti a zjistit, zda je nutné udělat nějaké další rešerše. Vytyčená dějová linie je pak pro mě jakousi bezpečnou vstupní branou k psaní samotné knihy, ačkoli příběh i postavy se občas vyvinou trochu jinak, než jsem původně plánoval. Příprava mi umožňuje psát rychle (to jsem se naučil už jako novinář) a soustředit se na kvalitu samotné tvorby. Vstávám v šest ráno a napíšu 3000 slov, ať už to trvá, jak dlouho chce. Skončím vždycky přesně na třítisícím slově, i kdyby to mělo být uprostřed věty. Díky tomu pokaždé vím, jak budu další den pokračovat, a nemůže mě postihnout autorský blok. Knihu většinou dokončím tak za sedm týdnů.

 

Druhým svazkem z trilogie Lewis (a dalším v pořadí po Skále) je The Lewis Man. Román se odehrává ve stejném prostředí, opět hrají důležitou roli rodinná traumata a paměť. Na co se mohou čeští čtenáři těšit?

Polovina příběhu se odvíjí v mysli a vzpomínkách Marsailina otce Tormoda, který trpí demencí. Bojuje se svou neschopností vyjádřit vlastní myšlenky, které se snaží vyvolat z temnot pohlcujících jeho vědomí. Sledujeme jeho těžce vydobyté vzpomínky od dětství až po současnost; a souběžně s nimi jsme svědky objevu těla, zakonzervovaného v rašeliništi po několik desetiletí. Jde o zavražděného muže, jehož DNA ukazuje na příbuznost s Tormodem, jenž však odjakživa tvrdil, že nemá bratra. Jen o krok za ním je Fin, který se záhadě snaží přijít na kloub kvůli Marsaili. Sloupávání jednotlivých vrstev Tormodovy minulosti však odhalí cosi, o čem se jí ani nesnilo. Ukáže se, že její otec není tím mužem, za jakého ho celý život považovala.

 

Žánr krimi jste zpracoval nejen v románech, ale i pro televizi. Co vás přitahuje k thrillerům a detektivkám?

Popravdě řečeno jsem pro televizi napsal jen jednu detektivku. Všechna má ostatní televizní práce se většinou týkala dobrodružných pořadů nebo rodinných dramat. Ale žánr krimi mám rád, protože spisovateli dává možnost psát o všech aspektech života, zkoumat obyčejného člověka za neobvyklých okolností. Je to ideální způsob, jak probádat lidskou podstatu.

AUTOR
Šárka Nováková

Šárka Nováková

Nezávislá publicistka s permisivním přístupem ke všem žánrům i stylům; čtenářka světa jako textu a textu jako světa.

>>> další články autora
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...