Pravidla mlčení: Jen slabý záblesk kondoří slávy | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Pravidla mlčení: Jen slabý záblesk kondoří slávy

55% Recenze | Daniel Storch | 18.4.2013

Ve svých šestasedmdesáti letech, po zrežírování devíti filmů a po osmatřiceti hereckých rolích už si Robert Redford nemá filmařsky moc co dokazovat. Do toho Oscar hned za direktorskou prvotinu, prostě není důvod, proč zbytečně často opouštět utažský obláček zvaný Sundance, plující poblíž Mount Timpanogos, toliko ráj amerického nezávislého filmu. K akci zkrátka potřebuje dobrý důvod a neptejte se nás, co ho přimělo, aby se nechal herecky angažovat do druhého dílu blockbusteru Captain America jako jeden z agentských staršinů špionážně-konspirační organizace SHIELD. Snad stesk po Třech dnech Kondora, Spy Game či Slídilech, jinak nám to nedává smysl.

V případě jeho zatím posledního režisérsko-hereckého počinu s názvem Pravidla mlčení už je ovšem situace diametrálně odlišná. Společně se stejnojmennou knižní předlohou od Neila Gordona se mu totiž do ruky dostalo téma, které celoživotní politický a environmentální aktivista Redford v podstatě nemohl odmítnout. Téma osobní, ale zároveň originálním, novým a unikátním způsobem pohlížející na svět. Téma do jisté míry generační, ale přesto univerzální, dosud jen minimálně zpracované (snad jen v Lumetově snímku Čas zastavit se) a již z toho titulu absolutně nosné. Téma, které by šlo oplést ještě desítkou superlativů, ale zároveň téma, které Robert Redford coby režisér a představitel hlavní role naprosto nekřesťansky a trestuhodně zabil.

 

Pravidla mlčení

 

 

Druhá polovina šedesátých let a počátek let sedmdesátých minulého století patřily radikalitě mládí, pravicového i levicového, činům často hnaným na krev. Pochopitelně i v Evropě. Vzpomeňme třeba na západoněmeckou Frakci Rudé armády, což je hlavně oslí můstek k připomenutí vynikajícího dramatu Uliho Edela Baader Meinhof Komplex. Nicméně v Americe, procitající zásluhou války ve Vietnamu z občanské letargie, byla atmosféra přeci jen o poznání hustší.

Jednou z formací, jež vzešly z tohoto společenského kvasu, byla přitom v roce 1969 i militantní levicová studentská organizace Weather Underground, přičemž jednoho z jejích zločinů, bankovní loupeže spojené s vraždou, se také přímo dotýkají Pravidla mlčení. Nikoli ovšem s úmyslem navracet se retrospektivně do minulosti a k dávným motivacím, což je také na snímku vzácné. Redford si v něm totiž jiné, neotřelé a ryze současné otázky: Jak žijí dnes lidé, kteří byli kdysi účastni podobných nepokojů, a přesto museli dospět a začít se dívat na svět jinou perspektivou? Jak se změnily jejich žebříčky hodnot? A lze vůbec žít v podobném idealismu/naivismu/fundamentalismu celý život? Respektive s vědomím, že jste se kdysi podíleli na zločinu, který někoho stál život?

Látka jako hrom, ze které by se dalo vykřesat tiché komorní zamyšlení stejně jako rvavé psychologické drama nebo dokonce thriller. Všechno jako víno. Dalo. Jenže to by Robert Redford, v době podobných sociálně-politických hnutí již dospělý muž, pravděpodobně musel zažít podobnou existence „nepřítele lidu“ na vlastní kůži, zatímco z jeho filmu číší namísto zkušenosti jenom zatrpklá moralistní žlučovitá touha hromadně vycinkat celému lidstvu za to, jak líně a bez zájmu přistupuje k chodu věcí veřejných a světa jako takového.

 

Pravidla mlčení

 

 

V podstatě už hlavní hrdina vyprávění je tak trochu nechtěnou parodií a předurčuje zmatenost celého Redfordova počinu, odrážející režisérovu touhu říci všechno, přitom nikoho moc neurazit a k tomu ještě budovat jakési mystérium dávných vin.

Jim Grant, nedávno ovdovělý, vychovává i přes svůj značně vetchý zevnějšek maličkou dcerku, dělá lokálního právníka a je tak trochu ztělesněním veškerého dobra, které lze najít ve slovnících. Hodný otec, zásadový, ohleduplný ke světu, Mirek Dušín hadr. A taky ho třicet let stíhá FBI za zločin, který nespáchal. V minulosti byl totiž členem právě Weathermenů, kteří se dopustili výše uvedeného přepadení a návdavkem zastřelili jednoho policistu mimo službu. Jenže zatímco se všechno dosud dařilo tutlat a život mimo radary federálních agentur probíhal bez závad, nyní se jedna ze spolukumpánek s elegantními rysy Susan Sarandonové nechala sebrat, pročež na scénu nastupuje přitrouble archetypální, k ponaučení mířící lokální pisálek Shia LeBeouf, který vycítil životní příběh a začne ho rozkrývat. Následek je jasný – Jim Grant se musí vydat na útěk, protože… no jo, proč vlastně…

 

Pravidla mlčení

 

 

Chtělo by se říct, že hlavně z toho důvodu, aby mohl navštívit všechny své bývalé souputníky, a měl tak šanci zjistit, že stejně jako kdekoli jinde ve světě i v Americe je každý pes, jiná ves a každý se dokázal se svou minulostí vypořádat po svém. Někdo prodává kytičky, někdo zatlouká, jiný pašuje drogy. Ale jinak Grant pochopitelně hlavně shání někoho, kdo by očistil jeho jméno. Redfordova postava chce být přeci jen super táta. A pak je tu ještě jedna hádanka, které sice osvětluje, proč chce být Redfordova postava super táta, ale jinak je to především blábol. Pravda, sice krásně deklarující zásadovost některých hrdinů, protože kdo umí v tomto snímku mlčet, je prostě fajn, ale jinak stojící dějově i logicky za pendrek a rozhodně aspirující na jedno z nejzbytečnějších odhalených tajemství v dějinách filmu. A tak je to bohužel v tomto zvláštním nostalgickém mišmaši bohužel tak trochu se vším. Je sice pohledný, ale jinak vlastně hrozně nevýrazný. Mravokárný, a přitom stavějící z eticky sporného cementu. Míhají se v něm samí úžasní herci včetně Nicka Nolteho, Richarda Jenkinse, Julie Christieové, Brendana Gleesona či Stanleyho Tucciho, ale nikdy nedostanou právo na víc než pár vět. Navíc forma „mateřského“ thrilleru taky zrovna neoslní. A do toho z každé druhé věty z kilometrových dialogů chlístá společensko-nacionálně-rodinný patos a touha po nápravě vesmíru. Ale že by Redford tímhle svým rozskřípaným protest songem se slabým hlasem mohl byť jen k hypotetické restauraci světa nějak přispět? Ne, věru ne. Na to totiž nemají Pravidla mlčení dost kuráže. Dokonce ani přesto, že mluví celou dobu hlavně o odvaze.

 

Pravidla mlčení

 

Foto: Falcon

AUTOR
Daniel Storch

Daniel Storch

…s hlubokou úklonou báječným lidem s klikou a jejich zázračným pohyblivým obrázkům…

>>> další články autora

Termín konání: od 18.4.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...