Milenin problém se týká nás všech: rozhovor se Šárkou Vaculíkovou | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Divadlo

Milenin problém se týká nás všech: rozhovor se Šárkou Vaculíkovou

ROZHOVOR | Barbora Vrablíková | 6.1.2015

Když se řekne jméno Šárka Vaculíková, pomyslí většina Čechů buď na jejího strýce, anebo na její roli v nekonečném seriálu Ulice. O mnoho méně z nás ale ví, co všechno tato usměvavá a energická mladá herečka umí a jak tvrdě na sobě dokáže pracovat. Nespokojila se se slibně rozjetou dráhou seriálové hvězdičky a zamířila na DAMU věnovat se autorské tvorbě a hledání jevištní pravdy. Nakonec si i ona napsala svůj divadelní kus, který měl nedávno premiéru v Divadle v Celetné. Domluvit si s ní schůzku je radost, okamžitě si vás získá svou vstřícností, spolehlivostí a upovídaností. Dobrá káva je pak už jen třešničkou na dortu.

 

 

svaculikova-rozh-5
Foto: Michaela Heřmanová

 

Většina Čechů tě zná ze seriálu Ulice. Tvoje profesní a studijní minulost je ale o dost bohatší. Nejdříve jsi studovala hereckou konzervatoř, pak jsi zamířila na Katedru autorské tvorby a pedagogiky (KATaP). Proč jsi šla tam a ne na činohru?

Cítila jsem, že ještě potřebuji studovat, že ještě nejsem připravená jít někam do angažmá. Neuměla jsem si představit, že se zabydlím někde mimo Prahu, kde budu dostávat role, se kterými si nebudu vědět rady. Režiséři herce navádějí a on musí být dostatečně dospělý a umět se sebou pracovat, aby si s tím dál poradil sám. Měla jsem pocit, že tohle neumím. Na činohru jsem se nepřihlásila, protože jsem nechtěla znovu to samé, co jsem dělala sedm let na konzervatoři. Našla jsem tuhle katedru, kde jde o tvorbu, o práci sama se sebou a svými možnostmi. Do té doby jsem byla přesně ten typ herečky, který když slyší slovo improvizace, tak mu běhá mráz po zádech. Byla jsem schopna splnit režijní pokyny, ale abych do nich vložila něco víc ze sebe, nějakou vlastní iniciativu, na to jsem podle sebe měla málo nápadů a nebyla dost tvárná.

 

Taková ta cvičená opička?

Dalo by se to tak říct, opička bez duše. O to divák nestojí a ani mě to neuspokojovalo. Nebyla jsem ale schopna se z toho vymanit a sama si pomoct. A tak jsem šla na KATaP, kde se moje očekávání naplnilo. Tohle studium mi velmi pomohlo.

Tam ses asi naučila hodně vyloženě nových věcí, které jen nerozvíjely to, co ses naučila na konzervatoři. Včetně toho, že základem bytí na jevišti je Vyskočilovo dialogické jednání, které na něj jde z úplně jiného konce.

Nerada bych, aby to vypadalo, že mě na konzervatoři učili špatně a na KATaP dobře. Kdybych neměla otázky, které vznikly během studia na konzervatoři, neměla bych si na KATaP na co hledat odpovědi. Na některé důležité věci člověk potřebuje víc času, aby je opravdu pochopil. Co se týče dialogického jednání, ze začátku mi dělalo hrozný zmatek v hlavě. Ale čím déle jsem ho zkoušela – a s ním i autorské čtení a všechny další disciplíny této katedry – tak se mi mlha pomaličku rozestupovala. Člověk si nejprve projde obrovským chaosem, ve kterém se opravdu topí. Zachraňovalo mě jedině to, že mi kantoři říkali, kdy mi na jevišti věří, kdy vědí, že jsem to já. A vždycky to bylo ve chvíli, kdy jsem se uvolnila a cítila se tam dobře. Dřív jsem vůbec nedokázala poznat, kdy je to dobře, kdy ne, kdy podehrávám, kdy přehrávám, co ta jevištní pravda vůbec je a že se mění i podle žánru, který hrajeme. Až tady jsem konečně pomaličku začala objevovat klíč.

 

 

svaculikova-rozh-1
Foto: Michaela Heřmanová

 

Proč ve studiu dál nepokračuješ?

Protože to tříleté studium bylo strašně intenzivní. Jsem ve fázi, kdy chci pracovat, dělat divadlo. Ale třeba za čtyři roky zase nastane doba, kdy z něj budu unavená a budu si potřebovat „loknout čerstvého doušku čisté vody ze studánky“. Tou je ta katedra, která tě navede do podstaty věci a hloubky.

 

Jak se pedagogové stavěli k tvému účinkování v seriálech?

Jsem typ člověka, který nemá proč to někomu říkat a otravovat ho s tím. Mohli se to dozvědět jedině tak, že se na ně podívali. Navíc, nikdy jsem se netajila tím, že herectví chci dělat dál, to o mně všichni věděli. Vůbec jsem se nesetkala s problémem, naopak s podporou. Protože když se snažím dělat věci poctivě, tak ať už dělám cokoli, je to moje volba.

 

Ještě k divadlu. Účinkuješ na Shakespearovských slavnostech, kde se hraje klasické divadlo, ale také ve Studiu Hrdinů, což je spíše alternativní scéna. Je ti nějaký přístup bližší?

Ne. Jsem mladá a zatím vše objevuji a prozkoumávám. Jsem šťastná za každou zkušenost, která mi zatím přišla do cesty, a ze které se můžu něčemu novému naučit. Třeba Shakespearovky pro mě byly obrovská škola. A teprve po šesti letech začínám objevovat, jak to pan režisér Menzel celou dobu myslel. Začínám rozumět jeho poetice. Nechat to na textu, nepsychologizovat! Lehkost, hravost, nadhled! Před šesti lety mi to na zkouškách mohl říkat pořád a já se pořád ptala, s čím na jeviště přicházím a s čím odcházím, co kdy cítím a jak se to mění. Což není špatně, člověk to má vědět. Zároveň má ale hrát s lehkostí, a já pořád nevěděla, co to znamená. Nevědomky jsem pořád měla tendenci hrát si na psychologické drama. Na to byl právě potřeba ten čas. Krev Wälsungů ve Studiu hrdinů je zase specifická tím, že je hodně prozaická. Přímých dialogů mezi postavami je velmi málo, jejich komunikace probíhá skrz monology a vyprávění. Zase úplně jiný přístup. Byla to velmi zajímavá práce se skvělým týmem. Lačně jsem sledovala, jak celá inscenace vzniká.

 

Ten nadhled asi nebude jenom věc zkušeností, ale také věku.

Jde to spolu ruku v ruce. Na sobě vidím, že je lepší počkat a nezavrhnout něco jen proto, že mi to teď zrovna nejde. Že to nemusí být tím, že je to blbá inscenace, nebo že ji režisér dělá špatně a nerozumí mi. Na druhou stranu je pravda, že když člověk ví, co chce, a je o tom přesvědčen, tak proč ztrácet čas s něčím, co mu nesedí. Já jsem ale raději otevřená, protože bych mohla přijít o něco nového, co mě obohatí tak, jak bych si ani ve snu nepředstavovala.

 

 

svaculikova-rozh-6
Milena má problém. Foto: Jaroslav Vaculík

 

Můžeš nějak stručně představit svou novou hru, Milena má problém?

Strašně těžko se mluví stručně o věci, kterou jsi sama napsala. Je tu milion významů a hloubek. Milena vychází z mých autobiografických miniproblémů a je o tom, co všechno může holce proletět hlavou těsně před tím, než v den své svatby odpoví na otázku, zda si bere přítomného ženicha. A jak to ještě může zhatit situaci.

 

Tyto myšlenkové pochody, které můžou nevěstě problesknout hlavou, jsou univerzálnější a svatby se přímo nemusí týkat, nebo už na ni tolik myslíš?

Zrovna svatba je hodně vykonstruovaná. Věnuju se hlavně domácnosti a tomu, že úplně všední blbosti, jako jsou pohozené ponožky na jiném místě, než na jakém si žena představuje, můžou v dlouhodobém vztahu způsobit totální rozkol. Jak je absurdní, že takové blbosti zničí veškerou lásku a začnou být na prvním místě. A lidi jsou schopní se kvůli nim rozvést. Tohle Mileně dojde před oltářem a zamyslí se, jestli je s tím vůbec vyrovnaná. A jak to vlastně bude vypadat, jestli ona bude všechno dělat a on jen chodit do práce. Nebo jestli bude mít kariéru.

 

Začít o Mileně psát tě tedy napadlo až v době, kdy se blížily státnice?

Na KATaP jsme ke státnici měli mít třicetiminutovou autorskou prezentaci. Řekla jsem si, že bych si ji ráda pojala po svém a vytvořila regulérní představení, které bych mohla hrát i mimo školu. Když jsem přemýšlela o tématu, zrovna jsem v sobě měla tento rozpor. Vzala jsem si diktafon a nahrávala rozhovory s babičkami, maminkou a macechou, což jsou moje nejbližší ženy. Ptala jsem se jich na otázky, které jsem v té době řešila a které pro mě byly zásadní, nebo také na to, jestli měly nějaký ženský vzor. Získala jsem tak hodně materiálu a zároveň jsem se dozvěděla hodně věcí i o své rodině, tím pádem taky trochu o sobě. Z každého monologu jsem pak sublimovala to, co mi v něm přišlo nejlepší. Pak jsem je trochu dopsala, vyhrotila, aby z nich vzešly čtyři různé charaktery. Přemýšlela jsem, jak to celé zasadit do nějakého rámce a napadla mě Milena, která se vdává a neví co se sebou. A jelikož mělo tohle bakalářské představení velký úspěch, rozšířila jsem ho na hodinu, aby se mohlo někde hrát dál.

 

 

svaculikova-rozh-7
Milena má problém. Foto: Jaroslav Vaculík

 

 

Chce to asi odvahu předstoupit před diváky s něčím, co je jen tvoje práce.

Milena je moje tím, že jsem si ji vymyslela, ale neodhaluju se v ní jako já, hraju si na čtyři jiné postavy. Uvidíme, co to se mnou udělá. Na klauzurách to byl velký stres, ale pořád to byli pedagogové, kteří mě podporovali. Věděla jsem, že chybovat můžu. V případě celého představení mě trochu uklidňuje, že jedna jeho půlka je tím už proklepnutá, ale ta druhá jen skrz moji dramaturgyni. Myslím ale, že se nám nakonec podařilo udržet styl a laťku.

 

Míváš trému?

To víš, že mívám. Ale snažím si ji moc nepřipouštět, protože když jsi na jevišti sama, tak to poslední, co si můžeš připustit, je tréma. Tam ti s ní už nikdo nepomůže. A ta moje bývá destruktivní, kdy se mi všechno třese a nejsem schopná se z toho vymotat.

 

Vypadá to, že na premiéře jsi tuhle destruktivní trému neměla.

Naštěstí ne. Naopak, přítomnost diváků mě podpořila. Ale zjistila jsem, že si dokonce určitý druh trémy před představením vytvářím sama. Je to jakýsi druh pokory nebo strachu. Ta hranice, jestli to dopadne dobře nebo špatně, je tak tenká a křehká, že je třeba se bát, aby se i dobré představení nakonec nepokazilo.

 

Vnímáš herectví jako svoje finální povolání, nebo tě třeba autorství chytlo natolik, že bys jednou napsala hru i pro někoho jiného?

To asi ne. Tohle bylo moje bakalářské téma a vzniklo z rozhovorů, které jsou tak silné, že mě při psaní navedly. Nejsem moc schopná fabulace, v tomhle nemám dar slova. Jsem schopna vidět, co se nabízí a udělat to. Mě naplňuje hrát. Tohle mě bavilo dávat dohromady, protože jsem měla vidinu toho, že budu stát na jevišti. Nevím, jestli by mě to tolik bavilo, kdybych ji neměla. To, že si to hraju sama, totiž zakrývá nedostatky psaného textu. Vím, kde jsou a kde to jde zachránit určitým způsobem hraní. Kdežto herec by tohle nevěděl a obviňoval by mě, že jsem to špatně napsala, protože by třeba úplně nepochopil, že to musí to dohnat něčím jiným. (smích)

 

Ty si s tím textem můžeš pořád volně manipulovat.

Samozřejmě mám volnost. Ale snažím se to nedělat, protože textu je hodně, celé představení jenom mluvím. Jakmile začnu trochu improvizovat, tak se do toho zamotám a rozpadne se mi temporytmus. Postavy, které hraju, jsou charakteristické už tím, jak se vyjadřují. Takže jakmile se trochu odchýlíš od toho, co máš napsané a nejsi schopná improvizovat, začnou se ti ty postavy rozpadat a jde to celé do háje. (smích)

 

 

svaculikova-rozh-2
Foto: Michaela Heřmanová

 

A ještě se u toho musíš režírovat.

Mám velkou výhodu v tom, že mám tohle představení postavené na textu, který je třeba říct po smyslu, a on zbytek udělá sám. Napsala jsem si ho sama a vím, kde je jeho logika. Dobře postavě rozumím. To mě zachraňuje i při té režii – je hodně jednoduchá, v podstatě jsem se zas tak nerežírovala. Vlastně největší práce pro mě byla dát to dohromady v psaném projevu. Dělám to tak, jak to cítím, a moje dramaturgyně mi řekne, co funguje a co ne.

 

Myslíš si, že už ses díky své práci alespoň trochu zbavila přívlastku „neteř slavného strýce“? Nebo tě bude pronásledovat až do smrti?

Nevím. Je na divácích, jak mě budou vnímat. V žádných rozhovorech jsem o něm nemluvila, akorát to pak dají do toho titulku. Chápu, že to lidi zajímá, na tom vlastně není nic špatného. Mně by vadilo, kdybych já byla taková vyžírka a všude to hlásila. To nechci já a nechtěl by to ani on, styděl by se za mě. Doufám, že jelikož jsem na tom nikdy nestavěla, nebude mě to dlouho provázet. Ale když to nebudu řešit já, snad to časem přestanou řešit i ostatní.

 

Další představení Šárky Vaculíkové Milena má problém můžete v repríze v Divadle v Celetné vidět 9. ledna 2015.

 

newsletter

AUTOR
Barbora Vrablíková

Barbora Vrablíková

Kulturní ekoložka, věčná studentka, milovnice krásy a psů

>>> další články autora
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...