Na Zábradlí se vrátila (rohlíková) pantomima | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Divadlo

Na Zábradlí se vrátila (rohlíková) pantomima

70% Recenze | Magdalena Kodedová | 7.11.2013

Po inscenaci Zlatá šedesátá, která na podkladě deníků Pavla Juráčka ironicky zachycuje tehdejší dobu a náladu ve společnosti, sáhlo tvůrčí duo Dora Viceníková a Jan Mikulášek ke zmapování  prvního desetiletí tzv. normalizace, konkrétně tedy k sedmdesátým letům. Inscenace nazvaná Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho je složena ze dvou svébytných a rozdílných částí, jejichž spojníkem je právě doba, která zcela fatálně formuje jejich hlavní témata.     

 

Šedá sedmdesátá, režie: Jan Mikulášek, foto: KIVA
Šedá sedmdesátá, režie: Jan Mikulášek, foto: KIVA

 

 

Podtitul odkazující k lidovému pojmenování Těšnovského tunelu, tedy Husákovo ticho, tvůrci doslovně naplnili v první části inscenace, která se odvíjí ve stylu absurdní grotesky zcela beze slov. Prostor jakési neurčité čekárny, kterému dominují čalouněné dveře gigantických rozměrů, portrét zmiňovaného soudruha prezidenta a lavice po obvodu oprýskaných, tyrkysových stěn, je jediným scénickým prostředím, ve kterém se dusivě a líně rozehrává choreografie postav. Pětice mužů a tři ženy vcházejí na scénu postupně. Úvodní etuda patří Leoši Nohovi, chvilku po něm přichází Stanislav Majer, v závěsu Marie Spurná. Variace těchto tří následně rozšíří zbývající herci, aby se vzápětí všichni společně stali součástí tamní šedé společnosti, tamní izolace. Uvězněni v jakémsi meziprostoru rozvíjejí své zaměnitelné životy, milují se a rodí, ponižují se a odkrývají své slabosti. Vše s pomocí výmluvných, často opravdu vtipných znaků a metafor. Postačí jim jen několik málo atributů (rohlík jako předmět domnělé krádeže, ucpávka úst, zubní kartáček nebo rtěnka). Cynické zobrazení doby jde mnohdy proti konvencím; otevřené scény, které by často mohly stát za hranicí nevkusu, jsou zpracovány s  dávkou nadhledu, která spíše zaslouží obdiv k danému řešení. Vtipné gagy sklízejí úspěch publika a jsou podporovány nevěřícím pokyvováním hlav, které jde ruku v ruce se zobrazovanou absurditou odehrávající se na jevišti. Lehce bizarní přehlídka postav, které se každá po svém nějak snaží vyjít se situací, ve které se zrovna nachází, s místem i dobou, ve které žije, není možná tím příjemným „retro“ pohlazením, jakým bývají sedmdesátá léta s odstupem velice často interpretována, je ale určitě ostrou kritikou a implicitně i varováním před společenskou apatií, potažmo i důsledky totality. Na druhou stranu zobrazuje situace, které nejsou spjaté pouze se zachycenou dobou a mají nadčasovou platnost.

 

Šedá sedmdesátá, režie: Jan Mikulášek, foto: KIVA
Šedá sedmdesátá, režie: Jan Mikulášek, foto: KIVA


 

Druhá část inscenace se věnuje osobnosti Olgy Hepnarové, mladé ženy, která v roce 1973 záměrně najela nákladním vozem na tramvajový ostrůvek a zabila osm lidí. Za svůj čin byla odsouzena k trestu smrti a stala se tak poslední popravenou ženou republiky. Tyto informace jsou bez dalšího komentáře promítnuty na bílou scénu. Herečka Magdaléna Sidonová v černých šatech cituje z osobních zápisků Olgy a přibližuje situaci člověka tolik rozdílného od osob z první poloviny hry. Představuje sebe jako nenáviděné dítě, vyznává se ze své asociálnosti a antipatie vůči všem lidem, přiznává svou úzkost a pravděpodobnou psychickou poruchu. Působivé jsou momenty, ve kterých po prázdné scéně rozmísťuje čísla z kriminalistické identifikace, nebo když ve zhasnutém sále provází svou zpověď dvěma rozsvícenými bodovými světly evokujícími právě mlhovky vozu. Tvůrci se ve svých prohlášeních vzdávají jakéhokoli hodnotícího stanoviska k jejímu destruktivnímu činu. Nicméně, zařazení monologu o nenávisti k lidem vzápětí po pantomimické části, která je místy opravdu odpornou přehlídkou společenského panoptika, nabízí rozhodně „zajímavou“ komparaci a pohled na zmiňovaný čin. Rovněž tuto temnější druhou část doplňují nonverbální výstupy herců, asociující spartakiádní poníženost a v současnosti už vlastně směšnost ve scénách u volební urny. Ne atmosférou, ale spíše tematicky však působí jako vyčnívající torzo na konci uceleného (i když bipolárního) díla.  

 

Šedá sedmdesátá, režie: Jan Mikulášek, foto: KIVA
Šedá sedmdesátá, režie: Jan Mikulášek, foto: KIVA


 

Šedá sedmdesátá výmluvně přibližují nelítostnou atmosféru oné doby, pro svou nedoslovnost zároveň poskytují prostor k mnohasměrným interpretacím každého jednotlivého diváka. Jsou jistě pozoruhodným příspěvkem ke kritické reflexi minulého režimu, který sám o sobě nabízí nepřebernou škálu a možnosti zpracování. Z formálního hlediska jsou osvěžujícím projektem českého divadelního rybníka a tvůrci rozhodně zaslouží ocenění již pro onu odvahu a snahu udržet činoherně naladěné publikum u takovéto groteskně tiché, divadelní hříčky.

 

Šedá sedmdesátá, režie: Jan Mikulášek, foto: KIVA
Šedá sedmdesátá, režie: Jan Mikulášek, foto: KIVA


 

 

 

Dora Viceníková, Jan Mikulášek: ŠEDÁ SEDMDESÁTÁ ANEB HUSÁKOVO TICHO
Režie: Jan Mikulášek, dramaturgie: Dora Viceníková, scéna a kostýmy: Marek CpinHrají: Kristina Beranová, Petr Jeništa, Miloslav König, Ivan Lupták, Stanislav Majel, Leoš Noha, Magdaléna Sidonová, Marie Spurná.

AUTOR
Magdalena Kodedová

Magdalena Kodedová

Kulturomilná maminka a vegetariánka, se slabostí zejména pro divadlo, knihy, (dokumentární) filmy, Španělsko, Francii a čokoládu.

>>> další články autora

Termín konání: od 1.11.
Kde: Divadlo Na zábradlí
Adresa: Anenské náměstí 5, Praha 1
Další info: http://www.nazabradli.cz
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...