Jak se hraje o Alzheimerově chorobě v NoDu? | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Divadlo

Jak se hraje o Alzheimerově chorobě v NoDu?

60% Recenze | Kateřina Vlčková | 25.11.2013

Šest miliard sluncí, která vysvitla poprvé 21. listopadu v NoDu, se tématem Alzheimerovy choroby, úzce spojené se stárnutím, zařadili do současného trendu, který se, nejen na divadle (např. dramaturgie roku 2013 v divadle Alfred ve dvoře), ale i v hudbě, ve filmu a ve výtvarném umění snaží toto období lidského života reflektovat. Název inscenace neodkazuje k vážnému onemocnění mozku přímo, za šesti miliardami sluncí se skrývá vesmírná černá díra, kterou autoři přirovnávají k dírám v paměti pacientů s tímto onemocněním.

 

Pětice pacientů s Alzheimerovou chorobou v léčebně, foto: David Musil
Pětice pacientů s Alzheimerovou chorobou v léčebně, foto: David Musil


Tvůrci inscenace mají hned několik es v rukávu. Skupinu šikovných mladých herců, kteří bez problémů zahrají starce v ústavu pro nemocné Alzheimerovou chorobou s pohledy zahleděnými do neurčita, třesoucíma se rukama, zastřeným hlasem i obtížnou chůzí. Mají také scénografii, která chladný industriální prostor NoDu dokáže proměnit v útulný pokoj plný tepla a světla. V levém předním rohu mají hudebníky doprovázející představení živou hudbou, ve druhém rohu stařenku, která si čte v koutku, „který na stáří hledala“. Tato dáma je jedinou aktérkou představení, která svým věkem spadá do skupiny, jež je nemocí postižena nejvíce. Dění na scéně sleduje ze svého křesla, občas ho doplňuje svými komentáři do mikrofonu a objeví se i v několika scénách.

 

Olga Schmidtová jako zástupkyně věkové skupiny, která je touto nemocí postižena nejčasteji, foto: David Musil
Olga Schmidtová jako zástupkyně věkové skupiny, která je touto nemocí postižena nejčasteji, foto: David Musil

 

Co tedy Šesti miliardám sluncí ubírá jejich záři? Nejsou to pouze zanedbatelné mraky na vesmírné obloze, ale zásadní dramaturgické a režijní otázky. Je potřeba se ptát, pro koho konkrétně se o Alzheimerově nemoci hraje. Lidé, kteří mají v rodině někoho, kdo touto nemocí trpí, se rozhodně nepohrnou do divadla podívat se na nejčastější projevy této vážné nemoci. Přesně ty totiž představení ukazuje - jednotlivé scény se věnují ztrátě krátkodobé paměti, dezorientaci v prostoru, zapomínání jmen i tváří blízkých lidí, ztrátě logických souvislostí při vyjadřování, ztrátě pojmu o čase, halucinacím a mnoha dalším nepříjemným situacím. Scény jsou prokládány zdařilými střihy, v nichž herci z představení „vystoupí“ a seznamují diváky s jednoduchými a hravými paměťovými testy, jakými je možné si vyzkoušet, zda se u vás v hlavě nezabydlel pan Alzheimer. Je to milé a logické doplnění k testu na Alzheimerovu chorobu, který každý divák dostane spolu s lístkem na představení. Tyto prostřihy jsou řešeny originálně po pohybové, světelné i textové stránce. Například jeden z těchto „výstupů ze hry“ končí tak, že se herec, který k divákům promlouval sám za sebe jako mladý muž, ztrácí ve slovních spojeních stejně jako nemocný.

 

Nápadité řešení jednoho ze střihů v představení,  foto: David Musil
Nápadité řešení jednoho ze střihů v představení,  foto: David Musil

 

 


Z představení je znát, že měli inscenátoři za svůj roční výzkum velmi mnoho „materiálu“, ze kterého bylo zajisté těžké vybírat. Náročnost této volby se odráží především v závěru představení. Konec může nastat v podstatě za jakoukoli scénou, protože představení (zcela vědomě) nenese žádný souvislý příběh, jenž by byl potřeba ukončit. Nakonec tento problém řeší náhlé zhasnutí světel za jednou herecky působivou scénou, která se formálně nenápaditě vrátila k jednomu z příběhů ze začátku představení, což nebylo vůbec nutné.

Pokud tedy vezmeme v úvahu, že na představení zřejmě s radostí a nadšením nezavítají lidé, kteří se s Alzheimerovou nemocí setkali nebo setkávají ve svém okolí, komu je tedy určena? Zřejmě převážně mladému publiku, které do experimentální scény NoDu chodí. U této odpovědi je ale třeba mít na paměti (především u představení o paměti), že tito lidé mají prarodiče, a pokud je každý pátý člověk nad osmdesát let postižen touto nemocí, i oni se zřejmě ve svém okolí s některým z těchto nemocných potkali, a pokud ne ve své rodině, tak v rodině svých partnerů či přátel. Krátké scény prezentující nejznámější příznaky této choroby nejsou spojeny ničím „hlubším“, pokud tedy za hlubší rozměr nebudeme považovat pár textových a vizuálních odkazů na vesmír a hvězdy. Představení tak bohužel sklouzává k „edukativnímu“ typu divadla, což je s takto šikovnými herci, zdařilou scénografií a propracovanými kostýmy i účesy veliká škoda.

NoD – Šest miliard sluncí. Režie Eva Rysová, scénář a dramaturgie Ondřej Novotný, hudba Paweł Passini, Daniel Moński, scénografie Anna Solilová, produkce: Eva Dryjová. Premiéra 21. 11. 2013.


Termín konání: od 21.11.
Kde: Roxy / NoD - experimentární prostor
Adresa: Dlouhá 33, Praha 1
Další info: http://www.roxy.cz/
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...