Simon Mawer: Dobrý příběh tyje ze střetu dvou elementů | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Knihy

Simon Mawer: Dobrý příběh tyje ze střetu dvou elementů

ROZHOVOR | Šárka Nováková | 25.3.2015

V Itálii žijící britský spisovatel Simon Mawer je muž mnoha rozporů, v jejichž tematizování si libuje i ve svých knihách. Biolog, jenž nepřestává být přitahován náboženstvím; umělec, který odmítá nadbytečnou manýru; věrný manžel, jehož oblíbeným námětem jsou milostné trojúhelníky. Při své minulé návštěvě Prahy s námi autor knih jako Skleněný pokoj, Pád nebo Mendelův trpaslík hovořil o své fascinaci historií, pohřbené víře v Boha, lásce k vědě i o jednotlivých románech a osobních zážitcích, které jej inspirovaly.

 

 

mawer-rozhovor-1
Britskému spisovateli Simonu Mawerovi vyšlo zatím v češtině pět knih (vydává nakladatelství Kniha Zlín): Skleněný pokosj, Mendelův trpaslík, Dívka, která spadla z nebe, Pád a Evangelium podle Jidáše. Podle první z nich se chystá také audiokniha.

 

 

Ve svých knihách se téměř vždy zabýváte prolínáním minulosti a současnosti... Co je pro vás v souvislosti s konkrétními událostmi prvotním impulsem, který vás přiměje je rozpracovat do podoby románu?

Zajímá mě moje vlastní historie, včetně té rodinné, ale zároveň mne fascinují vzpomínky a paměť obecně. Myslím, že právě to je námětem mé tvorby – tedy nikoli má rodinná historie, ale spíš nedávná minulost, třeba 40. léta 20. století. Nakonec už jsem dost starý, abych byl součástí i těch čtyřicátých let, ačkoli si je samozřejmě nepamatuji. Ta doba mě přitahuje, protože jsem z ní vzešel. V tomto období se částečně odehrávají knihy Pád, Skleněný pokoj i Dívka, která spadla z nebe. Dvacáté století je bohatý zdroj inspirace, zatímco jednadvacáté teprve čeká na to, aby bylo objeveno. Klíčovým prvkem minulého století je jeho tragičnost. Mělo tolik co nabídnout; alespoň to tak určitě vypadalo: vědecké objevy, ekonomický rozvoj… A nakonec to byla taková katastrofa.

 

Napsal byste někdy knihu, která se odehrává pouze v současnosti?
Nikdy neříkej nikdy, ale myslím, že bych o současnosti psát nemohl. Potřebuji mít určitý nadhled a to v přítomnosti prostě není možné. Raději píšu o době, od které už máme nějaký odstup. Ani nemusí být tak velký, ale pro mě je podstatný.

 

Jak přistupujete ke skutečným historickým postavám, když se je rozhodnete je beletristicky zpracovat v rámci fiktivního příběhu?

Tímto způsobem jsem pracoval především s Johannem Gregorem Mendelem v románu Mendelův trpaslík. Připadalo mi docela jednoduché představit si sám sebe v kůži kněze z 19. století, protože rozumím jeho světu svázanému religiózními pravidly. Na Maltě jsem krátce vyučoval ve škole přináležející nábožensky založené komunitě, takže si umím představit, jak to funguje. Většina mých ostatních postav představujících skutečné historické osobnosti hraje v příbězích jen malou roli. Jsou to taková camea, která pomáhají čtenáři přepnout se do odpovídající doby a atmosféry. Je to vlastně trik – když čtete román a narazíte na postavu, kterou znáte z historie, připadá vám to svým způsobem „skutečnější“.

 

 

mawer-rozhovor-2
Román „Evangelium podle Jidáše“ vypráví o knězi, jehož víra je zkoušena láskou k nevyrovnané ženě i nálezem historických svitků, které popírají zmrtvýchvstání.

 

 

Zmínil jste svou empatii vůči postavě kněze. V knize Evangelium podle Jidáše, která vloni na podzim znovu vyšla česky, prožívá hlavní hrdina silný vnitřní konflikt spojený s náboženstvím. Vy sám jste věřící?

Byl jsem praktikující katolík a mám spoustu vzpomínek na emocionální stránku víry, ale už se mě to netýká; církev jsem zcela opustil. Vždycky jsem hledal rovnováhu mezi citovou, trochu i mystickou stránkou náboženství a světem vědy – na univerzitě jsem studoval zoologii a pak jsem vyučoval biologii. Myslím, že je možné v sobě smířit vědu s náboženstvím, ale je to poměrně náročné. Ten kontrast mě však velice zajímá. Stejně jako mě zajímá rozpor historie a náboženství. Právě tyhle protiklady inspirovaly román Evangelium podle Jidáše. Fakt, že křesťanství je náboženství, jehož základy stojí na jistých dějinných událostech, vede v knize k pátrání, co se tedy skutečně stalo, pokud považujeme Ježíše za skutečnou historickou osobnost. Takové zkoumání minulosti může být samozřejmě velice znepokojivé. Silnou roli rovněž hraje již zmíněná opozice vědy versus náboženství a snaha nastolit mezi nimi harmonii. V tomto smyslu je pro mě Evangelium podle Jidáše docela osobní text.

 

Proč jste přestal věřit v Boha?

Vlastně z celkem evidentních důvodů. Novodobé křesťanství hovoří o milujícím Bohu, což jde docela obtížně dohromady s tím, jak vypadá realita. Můžete se to pokusit nějak vyargumentovat – o což se vždycky snaží církev – abyste vysvětlili, jak může Bůh na lidi uvalit taková neštěstí a zůstat přitom milující mocí. Jenže nakonec vás stejně žádný argument neuspokojí. Jedinými milujícími bytostmi jsou lidé a ani ti se vždycky nechovají zrovna láskyplně. Byl to tenhle způsob přemýšlení, který mě od víry odvrátil. Jakmile jsem jednou opustil křesťanskou ideu milujícího Boha, která je popravdě asi nejpřitažlivější stránkou víry, neměl jsem už žádné východisko pro víru v jakéhokoli Boha. Dokonce ani v toho, který lidi nenávidí. A tak jsem se stal naprostým a oddaným ateistou.

 

Jak už jste zmínil, dlouho jste se zabýval biologií. Jak vaše racionální, vědecká stránka ovlivňuje vaše psaní?

Na rozdíl od ostatních lidí – obvykle těch, kteří se vědeckým bádáním nezabývají – jsem vědu nikdy nenahlížel jako něco rigidního a nudně faktického. Vždycky jsem svůj obor vnímal jako vzrušující záležitost, která povzbuzuje obrazotvornost. Proces vědeckého zkoumání kromě hledání důkazů vyžaduje i fantazii nutnou při rozvíjení koncepce – což nemá daleko k umění. Už idea, že planety obíhají kolem Slunce, je přece projevem fantastické představivosti. To není jen záležitost chladné kalkulace. Navzdory tomu je věda často prezentována jako cosi suše logického, čemuž jsem vždycky oponoval. Moje takzvaně vědecká stránka tudíž nikdy nebyla v konfliktu s imaginativním přístupem k tvorbě. Jako vědec se ovšem musíte umět naprosto přesně vyjádřit, což mi pravděpodobně pomohlo i při psaní. Doufám, že píšu jasně a srozumitelně. Nezamlouvá se mi přehnaně komplikovaný jazyk, zejména pokud má jeho spletitost zakrývat nepřesnost. Mám rád precizně formulované myšlenky. I ta nejlepší poezie je podle mě čistá a jasná.

 

Takže když píšete, ornament je zločin?

Samozřejmě, zejména v Loosově podání, kdy pranýřoval ornament pro ornament. A to je rozhodně zločin. (Směje se.)

 

mawer-rozhovor-3
V knize „Mendelův trpaslík“ je autorova oblíbená genetika přímo v centru dění odehrávajícím se střídavě za života J. G. Mendela a v současnosti.

 

 

Hovořili jsme o snaze vypořádat se s dualitou racionálního versus mystického, nebo třeba vědeckého a uměleckého. Tenhle boj často probíhá i ve vašich knihách...

Každý dobrý příběh tyje ze střetu dvou elementů. Rozpor daný napětím mezi rozumem a city, mezi afektivním a racionálním přístupem se výrazně podepisuje i na každodenním lidském chování. Dotýká se i problémů, které neustále řešíme, dříve i nyní. Vezměte si třeba problémy s Ukrajinou a Ruskem, které tolik připomínají situaci v roce 1938. Nedávno jsem o tom četl analytický článek, kde se psalo: „Načrtnuté paralely mezi současným děním a poměry ve třicátém osmém nejsou nijak užitečné...“ A já si říkal: Tady přece nejde o to, jestli jsou užitečné – vždyť jsou reálné! Právě zde nastává rozpor mezi takzvanou racionalitou a tím strašlivě iracionálním způsobem lidského chování. Je to děsivé.

 

Ve svých knihách často upozorňujete na nejrůznější historické křivdy a bezpráví. Má podle vás psaní být angažované?

Nedělám to proto, abych kázal. Byl jsem dlouho učitelem, takže se pořád zbavuji tendence vyučovat. Možná to trochu dělám v Mendelově trpaslíkovi, kde hlavní postava zasvěcuje čtenáře do nejrůznějších aspektů genetiky. Jen doufám, že to nevyznívá nudně didakticky. Obecně se ale nesnažím předávat poselství, chci vyprávět příběh. Samotné sdělení je v něm už stejně zakomponováno. Ale nemůžu psát například o Československu roku 1938, aniž bych zmínil otřesnou situaci, v níž se Češi ocitli. Opět se zde vynořuje téma genetiky, která mě enormně zajímá, tentokrát v kontextu příchodu Němců a zabavení vily rodiny Landauerů (motivy z románu Skleněný pokoj, pozn. redakce), v níž si udělali eugenickou laboratoř. Je to fascinující, protože se to opravdu stalo. Moderní biologie ovšem dokazuje, že biologicky neexistuje nic takového jako rasa. Jeden od druhého se zkrátka dost nelišíme, jsme si geneticky až příliš podobní. Odlišnosti jsou pouze povrchové. Na to, kolik povyku se kolem rasové problematiky v dějinách nadělalo, je překvapivé si uvědomit, že rozdíl sahá doslova jen pod povrch kůže. Baví mě to psaním tematizovat, ale nechci z toho dělat středobod románu.

 

Pokud budeme hledat, co mají společného vaše romány, často narazíme na motivy lásky a milostného trojúhelníku. V románu Pád jsou dokonce hned dva...

To je další věc, která mě zajímá, nehledě na to, že je zábavné líčit tenata. Lidské bytosti pohání zejména vášeň a cit. I když samozřejmě existují tací, kteří raději způsobují problémy a utrpení, jako Putin. Pro většinu normálních lidí je i v tom nejobyčejnějším životě láska tou nejsilnější, nejintenzivnější věcí, která se jim přihodí. Jak bych se tím mohl nezabývat!

 

 

mawer-rozhovor-4
Autorovo zřejmě nejpopulárnější dílo „Skleněný pokoj“ zachycuje osudy funkcionalistického architektonického skvostu i jeho obyvatel v průběhu tragického 20. století.

 

Když jsem četla Skleněný pokoj, měla jsem pocit, že příběh vily Tugendhat je sám o sobě tak silný, že bych v něm všechna ta milostná dramata ani nepotřebovala. Veškeré pokoutné vztahy a láskou motivované šílené činy mi tam připadaly až zbytečné.

Ale lidé takové věci dělají. Kdyby Landauerovi byli prostě šťastný pár – což Thugedhatovi byli – působilo by to určitě citově neutrálněji. Nakonec i já jsem takový; zrovna jsem oslavil třicáté výročí svatby. Ale zaujala mě myšlenka, která vyvstala z kontrastu té nádherné otevřenosti „průhledného“ domu a způsobu, jakým se lidé obvykle chovají. Transparentní povaha vily se neodráží v životech jeho obyvatel. Když se teď ohlížím zpátky na dobu, kdy jsem to psal, byl to zřejmě můj hlavní motiv. To ovšem neznamená, že během psaní přesně víte, co jako autor vytváříte. Alespoň do té doby, než knihu dokončíte – teprve pak na ni můžete pohlédnout komplexně.

 

Už nějakou dobu se mluví o tom, že by podle knihy Skleněný pokoj měl být natočen film. Líbí se vám ten nápad a chtěl byste se případně na procesu adaptace nějak podílet?

Filmová práva už jsou prodaná, takže věc snad míří správným směrem. Nejsem však scénárista a v životě jsem nenapsal scénář – to je umění, jímž nevládnu. Takže budu rád, když se toho ujme někdo jiný. Myslím, že česká produkce bude k adaptaci přistupovat citlivě. Místní filmaři dokonce projevili zájem i o román Mendelův trpaslík. I v Americe se o něm jednalo, ale trvalo to snad celou dekádu a nakonec z toho nic nebylo. Scénář pro ten projekt se totiž s knihou nepopasoval zrovna na výbornou. Sice mě těší představa filmu podle jakéhokoli mého románu, ale raději vidím, když se opravdu adaptuje kniha, než když se z ní osekají veškeré „nadbytečné“ prvky a zůstane jen jakási kostra. Filmovou verzi Skleněného pokoje bych každopádně moc rád viděl, protože už vizuálně by měla být úchvatná.

 

 

mawer-rozhovor-5
Próza „Skleněný pokoj“ je inspirována příběhem brněnské vily Tugendhat. Městské divadlo Brno uvedlo rovněž divadelní adaptaci románu.

 

 

V červnu by měl anglicky vyjít druhý díl knihy Dívka, která spadla z nebe. První román ale pro hlavní hrdinku nekončí příliš dobře – mohou si tedy čtenáři ohledně jejího osudu dělat jisté naděje?

Naděje tady je. Z devětatřiceti britských agentek ve Francii jich bylo patnáct zatčeno. Po výslechu je hned nepopravili, poslali je do koncentračních táborů v Ravensbrucku, Natzwilleru nebo Dachau. Na Himmlerův rozkaz je ale nakonec stejně zastřelili. Nakonec přežily tři z nich. Jedna z těch tří je dodnes naživu.

 

Mluvil jste s ní?

Ne. Nezajímá mě povídání staré dámy o jejích vzpomínkách. Já bych chtěl být přímo tou devatenáctiletou dívkou, vžít se do ní. Nemyslím si, že si to ta osmdesátiletá žena opravdu pamatuje. Může mi vylíčit, že dělali to a to, ale už nikdy nebude tou dívkou. Aby člověk něco takového napsal, nepotřebuje informace, ale musí se dokázat vcítit. Vzpomínky nejsou tak důležité, spíš idea. Jsem ovšem Marian Sutro natolik oddán, že jsem zkrátka musel napsat druhý díl. Ale tím už to končí.

 

Chystaný román se v originále jmenuje Tightrope, nazval jste ho tak už na začátku?

Měl jsem několik názvů. Ten první, Fallout, jsem musel zavrhnout, protože stejně pojmenovala svou knihu, která vyšla loni v květnu, i Sadie Jones. Ale mrzelo mě to, protože to slovo pěkně navazovalo na název první knihy – byla by v něm jistá následnost, ale i ten pád. Vymyslel jsem tedy další titul: Aftermath – špatně přeložitelný anglický výraz vyjadřující konsekvence či události, které se odehrají „poté“. Pak mi ale můj nakladatel řekl, že se tak jmenuje předloni na jaře vydaný román odehrávající se v Berlíně čtyřicátých let. Takže zase nic. Svůj další nápad jsem už z pověrčivosti raději nikomu neprozrazoval, abych se zase nedozvěděl, že ho už někdo použil.

 

 

mawer-rozhovor-6
„Dívka, která spadla z nebe“ je Marian Sutro – napůl Angličanka a napůl Francouzka, jíž ve třetím roce 2. světové války naverbuje francouzská sekce britských zvláštních jednotek pro výsadek v okupované Francii.

 

První kniha o Marian má dva různé názvy dokonce i v angličtině. V Británii vyšla pod stejným titulem jako česky, ale v Americe pod názvem Trapeze.

To proto, že jen dva roky předtím vyšel Heidi W. Durrow v Americe román nazvaný The Girl Who Fell from the Sky. Nemělo to sice s tématem nic společného, zatímco moje dívka coby parašutistka opravdu spadne z nebe, ale...  Zkrátka jsme museli vymyslet něco jiného. Ale právě název amerického vydání Trapeze (visutá hrazda) mě přivedl k úvaze pojmenovat druhý díl Tightrope (provazochodecké lano/nebezpečná situace).

 

Prý jste rovněž šplhal po skalách, ale nechal jste toho. Měl jste nějaký podobný zážitek jako hrdina vašeho románu Pád?

Přesně tak, jen jsem svůj pád v románu přesunul na jiné místo. Chytila mě lavina při zimním lezení ve Skotsku – bylo to hrozné. Tedy v tu chvíli to překvapivě tak strašlivé nebylo; to až pak, když si to člověk uvědomí. Popis zážitku Robova pádu na Eigeru přesně zachycuje mou vlastní zkušenost. Když vás to shodí, vaše veškeré naděje se upínají jen k tomu, že dolů nesjede další sníh. Balancujete v mačkách na strmém ledu a doufáte, že se udržíte. Nebyl jsem nijak skvělý horolezec a tohle byl dostatečně znepokojující zážitek, abych toho nechal. Ale byl to skvělý námět. V té době – Pád se odehrává v 70. letech – bylo v Anglii, tedy spíš ve Skotsku, horolezectví hodně v kurzu. Ne každý se o to samozřejmě zajímá, ale nemusíte být zrovna horolezec, abyste zatoužili do tohoto světa nahlédnout. Fascinovala mě také historie lezení – část knihy Pád se tudíž odehrává i ve 40. letech. Když jsem podnikal výstupy, rád jsem si představoval, jaké muselo být šplhání o třicet let dříve. Dnes je to už úplně jiné, ale já ještě zažil dobu, kdy obyčejný nadšenec mohl být stejně dobrý jako ten nejlepší horolezec. Nebo skoro tak dobrý. V současnosti už to není možné: dnešní profesionálové jsou dokonale trénovaní atleti. Dokážou vylézt nahoru díky miniaturnímu výběžku, na který se vytáhnou jedním prstem – šplhají jako šimpanzi. V sedmdesátých letech ještě byli jen „lidskými bytostmi“. A bylo krásné do toho světa alespoň na chvíli patřit. Nebyl to sport, byl to způsob života.

 

 

mawer-rozhovor-7
Román „Pád“ vypráví nejen o horolezectví, rivalitě a nebezpečných dobrodružstvích, ale také o dvou milostných trojúhelnících, které se zásadně podepíšou na životě hlavního hrdiny.

 

 

V současnosti žijete v Itálii, jako dítě jste s rodiči hodně cestoval po světě a i vaši protagonisté pocházejí z různých koutů Země. Cítíte se být Angličanem, nebo spíš světoběžníkem? Kam máte pocit, že patříte?

Samozřejmě jsem Angličan, což je však z mnoha pohledů iluze, protože když teď Británii navštívím, je to hodně jiná země než ta, z níž jsem před drahnou dobou odjel. Vlastně už Anglii spíš pozoruji zvenčí. Ale to mám společné se spoustou dalších spisovatelů. Abyste mohli psát, tak vlastně musíte nahlížet věci zvnějšku. Existuje ale i mnoho autorů, kteří píší jen o svém rodném městě. To jsem nikdy nedělal, protože jsem v dětství nikde nezakotvil. A i když teď žiji už pětatřicet let na tomtéž místě v Itálii, nepovažuji jej za domov. Můj domov je tam, kde je moje rodina, není však závislý na konkrétní lokalitě. Což je z mého pohledu vlastně ideální, protože se mohu coby spisovatel přesouvat, kam chci. Fixace na jedno místo by mi asi přišla dost limitující.

 

Když už tak dlouho žijete v Itálii, má vaše psaní i svou „italskou“ stránku?

A Place in Italy je nebeletristická kniha, takové hřejivé vyprávění o mě a mé ženě a našich prvních osmnácti měsících v Itálii, o životě v taliánské vesničce. Je to docela legrace a psalo se to lehce, ale rozhodně to nepovažuji za nejlepší ze svých knih. V Itálii se odehrává ChiméraEvangelium podle Jidáše – ale není to Itálie z pohledu Italů. Vlastně jsem toho napsal víc o České republice než o Itálii – a to Česko vůbec neznám.

 

 

 

AUTOR
Šárka Nováková

Šárka Nováková

Nezávislá publicistka s permisivním přístupem ke všem žánrům i stylům; čtenářka světa jako textu a textu jako světa.

>>> další články autora
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...