Terapie láskou: Hodně jiná romantika | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Terapie láskou: Hodně jiná romantika

85% Recenze | Daniel Storch | 28.2.2013

Oscary znají své majitele, koberec je zpátky ve skladu, a přestože byly jednotlivé ceny rozdány plus mínus rovnoměrně, jde nakonec z celé distribuce trochu hořkost. Jistě, už Zlaté glóby napověděly, jak to dopadne, letos víc než jindy, ale přesto – Argo  jako hlavní vítěz? Není nad to, když se Hollywood dokáže řádně poplácat po ramenou za vlastní státotvornost. Ale dobře, konkurence byla veliká, není třeba zbytečně hartusit, stejně to ničemu nepomůže, už i Steven Spielberg odložil svůj kapesník. Ačkoli jedna otázka přeci jen pořád visí ve vzduchu: Jak je možné, že právě Terapie láskou nakonec vyhořela v podstatě stejně jako Lincoln a získala jednu jedinou hereckou sošku pro Jennifer Lawrencovou? Jistě, film je to nenápadný, nijak křikavý, nehrající na strunu nacionálního patosu, a navíc romantické komedie nikdy nepatřily mezi vyhlášené kombajny vavřínů, ale přesto… není podobné nedocenění v případě Terapie láskou trošku okatým poukázáním Akademie na vlastní slabozrakost? Protože podobných filmů, když odečteme naprosto uhozený a ústupkovitý konec snímku, se opravdu nerodí moc. Stejně jako jen málo romantických komedií začíná za branami blázince a s bobulí na uklidnění v dlani.

 

Terapie láskou

 

Nepochybně by se dalo namítnout, že i postavy například z Pretty Woman, Lásky nebeské nebo P. S. Miluji byly tak trochu uhozené. Plus, mínus, když se přivře oko, tím zvláštním zamilovaným způsobem. Ale hrdinové z Terapie láskou jsou v tomto ohledu mnohem dál. Zatímco ve výše uvedených filmech centrálním párům zastírala realistický pohled na svět pavučinka z feromonů smíchaných s dopaminem a serotoninem, zdejší pár má svoje chování opepřené přímo šťavnatou diagnózou. Nebo tedy alespoň mužská polovina páru, neholený Pat v podání Bradleyho Coopera, který rád běhá obalený igelitem, protože to prý umožňuje spálit více kalorií. Kdesi v papírech má zapsáno, že trpí bipolární afektivní poruchou, a právě tato choroba ho v momentě, kdy načapal svoji manželku při nevěře, přinutila k tomu, aby pánského návštěvníka v podstatě přizabil. Proto také Pat alias Patrizio Solitano mladší nyní po několika měsících opouští brány psychiatrické léčebny. A jeho budoucí vyvolená, Tiffany Maxwellová, kterou hraje dvaadvacetiletá Lawrencová se šmrncem a s neochvějnou jistotou zkušené matadorky divadelních jevišť? Nedávno jí zemřel manžel, což hubatou dívku uvrhlo nejdřív do labyrintu promiskuity ze zoufalství a posléze do táhnoucí se deprese vedoucí nejen k barvení si nehtů načerno. Tito oba jsou poškození. Ale nejen oni. V podstatě celé prostředí, ve kterém se nyní pohybují a kterému říkají domov, je přehlídkou defektnosti a sociálně-psychologické lability. Režisér David O. Russell vystavěl málo vídané a svým způsobem úchvatně morbidní panoptikum lidských stínů střední třídy a společně s ním i nový koncept pohledu na žánr prosmrkaných kapesníčků. V jeho prackách se stává totiž ze všeho nejvíc „antiromancí“, která po drtivou většinu svého trvání vyhlašuje nesmlouvavou kruciátu všem očekáváním a zažitým žánrovým pravidlům.

 

Terapie láskou

 

Patův otec s tváří Roberta De Nira je gambler, který dokáže obnažovat city snad jen ve fotbalových metaforách a při vyhlašování kurzů ilegálních sázek, sestra Tiffany, kterou ztělesnila Julie Stilesová, je matriarchální štěkna s manželem bačkorou. V rodině Solitanových a v jejím okolí jsou k nalezení rváči a rasisti stejně jako další pacienti z léčebny a k tomu ještě jeden terapeut se strašlivým přízvukem a se schopností zapomínat tváří v tvář sportu na veškerou pracovní etiku. Je to sbírka duševních ztroskotanců, exotů, a proto je také proces jejich zadírání se pod divákovu škáru postupný, pomalý a nezřetelný. Ale jakmile započne, nejde se figurkám z Terapie láskou víceméně bránit, protože jejich vesmír vyděděnců, kteří se vší sílou vzpírají kánonům americké popkultury, je vlastně neskonale okouzlující. Tam, kde jde v tanečních soutěžích běžně o vítězství, oni potřebují být jen průměrní, aby dokázali pokrýt idiotsky uzavřenou sázku, tam, kde se spolu lidé snaží alespoň pokusit se domluvit, na sebe tahle sebranka huláká a dává na odiv svoji famózní sbírku neuróz a malých soukromých patologií. A na místě, kde by se měl pomalu vytvářet pevný vztah dvou křehkých jedinců, se chce jedna pořád prát, zatímco druhý dokáže jen blábolit chiméry o své bývalé, do tohoto kolotoče vlastně skvěle zapadající ženě. Žádní „hillbillies“, tohle jsou ti nejobyčejnější Američané. Svým způsobem vlastně možná jediní normální, pouze Russellem vybavení parádní rétorikou umožňující bojovat ve více než dvouhodinové válce slov.

 

Terapie láskou

 

Stejně jako konverzační je ovšem komedie režiséra, který se už před třemi lety blýsknul sociálně-sportovním dramatem The Fighter, i fragmentárně situační a dokonce se v ní i plive. Jak ale Terapie láskou, umně pracující s divákovými pocity trapnosti i soucitu, také takovouto výbavu grotesek lze používat s grácií, nenuceně a civilizovaně. A vlastně se jedná jen o další důkaz toho, že dílo, které vychází hlavně z autorovy hry s publikem a s jeho očekáváními, v sobě v podstatě vždy skrývá jakousi vyšší přitažlivost, jejíž účinek pak stoupá s uměním tvůrce překračovat pravidla. A s těmi si David O. Russell opravdu neláme hlavu, třebaže dějový konstrukt jasně vykazuje, že filmař ani na minutu nehraje na náhodu a má všechno, co předkládá divákovi, perfekcionisticky přeměřené a zvážené. Jenže i když se jedná o kalkul, jeho výsledek je pořád stejně okouzlující a s očima navrch hlavy prosící o odpuštění za nevtíravou srdceryvnost, kterou je protkán v podstatě od počátku do konce. Tu víc, tu méně a ve finále asi až příliš, dokonce způsobem, který tak trochu popírá vše, co se ve filmu do té doby odehrálo. To je ovšem při tomto krocení páru s pochroumanými srdíčky pravděpodobně jediné, třebaže opravdu výrazné a hlavně nevysvětlitelné klopýtnutí. Zbytek filmu je prostě jenom úžasně jiný, upřímný při zobrazování byť hyperbolizované reality života, kde prostě občas nic nevychází, a tím také cenný a milý. A ústřední pár? Někteří možná jeho vzájemnou chemii nevidí, protože je úmyslně maskovaná, ale i tak emocionální propojení obou postav jenom srší a oběma hereckým sweethearts, z nichž se postupně stávají nejvyhledávanější herci současnosti, to bez debaty sekne. V souladu s výše zmíněným to opravdu není málo. Vlastně se jedná o téměř dokonalou kombinaci.

 

Terapie láskou

 

Foto: Forum Film CZ

AUTOR
Daniel Storch

Daniel Storch

…s hlubokou úklonou báječným lidem s klikou a jejich zázračným pohyblivým obrázkům…

>>> další články autora

Termín konání: od 28.2.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...