Umění falzifikace: Nenápadný půvab padělků | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Knihy

Umění falzifikace: Nenápadný půvab padělků

75% Recenze | Marek Jančík | 9.12.2015

Špatní umělci kopírují, dobří kradou.“ Tímto Picassovým citátem uvozuje americký historik umění a spisovatel Noah Charney svoji knihu Umění falzifikace (Kniha Zlín, 2015). Ne zcela jasná hranice mezi napodobováním a plagováním, kopírováním a krádeží je ústředním tématem, které jednotlivé kapitoly z ne příliš známé historie uměleckých falzifikátů propojuje a dodává tak tomuto mlhavému poli vědění, jež se rozprostírá mezi dějinami kriminalistiky a dějinami umění, specifičtější obrysy.

 

 

Historický a autentický

Svět vysokého umění je poutavý mimo jiné svou aurou spojující bohémství i asketické úsilí, talent i peníze, autentičnost sebevyjádření i snobskou potřebu vytáhnout se na patřičnou společenskou úroveň. Umění falzifikace nabízí čtenářům hledisko, které tuto auru obnažuje neobvyklým způsobem – zpochybněním toho, co znamená autorství, autentičnost či historická důležitost díla vůči jeho implicitní estetické hodnotě. Jestliže je umění hra, jejíž pravidla se konstruují až při zpětném pohledu a v níž je nejvýše oceňováno takové dílo, které vstoupí na dosud neznámé pole významu a reflexe, pak je otázkou, nakolik – pakliže vůbec – plagování děl tuto hru podrývá. Podvratné zmnožování verzí, jež nejsou tím, čím se zdají být, snad ani tak nezpochybňuje nejzákladnější význam umění, jenž spočívá především v bourání hranic a odkrývání nových prostorů a možností percepce. Spíše narušuje sekundární koncept autorství, ceny a genealogie děl. Že právě tyto hodnoty nemusí být nutně samozřejmé a mohou být naopak do značné míry kulturně podmíněné, autor nepřímo naznačuje v části zabývající se přístupem čínských řemeslníků či výtvarníků. V čínské kulturní tradici sice podobně jako v té naší platí, že co je starobylé, je cenné, paradoxně se však také předpokládá, že tvorba nových děl tvářících se starožitně je ctnostná činnost, na níž není nic špatného. Skandál kolem terakotových soch armády proslulého císaře Čchin Š’-chuang-tiho, vypuknuvší v roce 2007 během výstavy v Etnologickém muzeu v Hamburku, naznačuje, že pojem „padělek“ nemusí být univerzálně chápán. Nevyjasněný důvod, proč muzeum z Číny získalo místo originálů novodobé napodobeniny s autentickou vizáží, slouží Charneymu k úvaze, zda náhodou nedošlo k zaměnění významů „historický“ a „autentický“. Požadavek na dodání autentických soch mohl pro čínskou stranu znamenat, že má jít o figury vyrobené dle autentických postupů a materiálu, nikoli o artefakty historicky pravé. Kvůli zproblematizování ideje autorství ostatně nemusíme chodit až do vzdálené Číny – ve středověku rozšířené pojetí umělecké tvorby coby hledání ideální krásy zahrnovalo autora spíše jako talentem obdarovaného a vyvoleného zprostředkovatele, skrze nějž promlouvá pravda Boží.

 

 

umeni-falzifikace-1
Kromě dvojportrétu dívky na způsob karetních figur je s dvojznačnou hravostí vyveden i samotný titul knihy – z části převrácený vzhůru nohama dle natočení znamená „umění falzifikace“ nebo „falzifikaci umění“.

 

 

Profil padělatele

Samotný obal knihy je s ohledem k tématu vyveden vtipně: vidíme na něm obraz dívky a jeho pootočenou kopii, jež se na první pohled liší v absenci jemných prasklinek, tzv. krakeláže. Právě ta vzniká přirozeně díky různě schnoucím barvám v průběhu delší časové doby a patří ke stěžejním znakům, které musí každý zdatný falzifikátor starých mistrů umět správně napodobit. Noah Charney ve svém díle představuje techniku i historii padělků a spřízněných podvodů skrze biografie padělatelů a popisy vybraných případů.  Zprostředkovává tak nejen představu o technických možnostech a obtížích, ale také pravděpodobné osobní motivace a charakterové znaky padělatelů. Na základě uvedené kazuistiky tak můžeme po vzoru policejních profilerů uvést, že typickým tvůrcem uměleckých falz je muž s profesí umělce či restauratéra, jehož vysoké mínění o vlastních schopnostech se nestřetlo s patřičným oceněním. Častým motivem je snaha zesměšnit názory odborníků i autorit ze světa umění a podvratným způsobem zpochybnit jejich často svévolné interpretace a hodnocení. Velikášství a uražená ješitnost přitom často vycházejí ze skutečně nevšedního uměleckého talentu a mistrně zvládnutých dovedností, které je padělatel schopen využít mnohdy v neuvěřitelném rozsahu.

 

 

umeni-falzifikace-2
Noah Charney je americký historik umění a spisovatel, jenž má na svém kontě kromě odborných či popularizačních prací i román Zloděj umění (The Art Thief). Je také zakladatel „Asociace pro výzkum zločinu v oblasti umění“ (Association for Research into Crimes against Art).

 

Kaprice, manipulace a mystifikace

Autorův záběr je více než slušný. Provádí nás od četných padělků kreseb a rytin Albrechta Dürera až po současné případy, jako je Wolfgang Beltracchi, padělatel Maxe Ernsta, Fernanda Légera či Heinricha Campendonka. Podvodníky byli, jak známo, i někteří slavní umělci: Michelangelo Buonarotti, když ještě nebyl tolik proslulý díky později vytvořené Pietě, prodal svému mecenáši, kardinálu Raffaelu Riariovi, sochu spícího Erota, již podvodně vydával za původní dílo z římské antiky. Velkolepé záludnosti prováděli také někteří uznávaní restaurátoři: Lothar Malskat vytvořil falešné fresky při restaurátorských pracích v lübeckém kostele Marienkirche. Byl však natolik roztrpčen tím, že si jím záměrně vložených anachronismů nikdo nevšiml (náboženské figury představovaly například Rasputina, jeho sestru Freydu, i herečku podobnou Marlene Dietrichové), že na celou záležitost sám upozornil. Nikdo mu ovšem nechtěl věřit. Jelikož stejně jako i mnoho jiných mistrných padělatelů doufal v nabytou slávu a věhlas po veřejném odhalení skandálu, uchýlil se ke krajně paradoxnímu činu a podal žalobu sám na sebe. Přesvědčením poroty, že je autorem geniálně provedeného podvodu, byla až ukázka fotodokumentace, na níž byly stěny kostela zachyceny během restaurování před započetím jeho mystifikačního díla. Historie falzifikování je plná podobně bizarních kapricí a podivných osobností. Dočtete se o italském mistrovi Iciliu Federicu Jonim, který vedl v Sieně celou padělatelskou školu a spřátelil se s největším tehdejším znalcem umění Bernardem Berensonem poté, co jej napálil svou napodobeninou. Nebo o unikavém Elmyru de Horym, o němž Orson Welles v roce 1974 natočil rovněž mystifikační dokument F jako falzifikát (F for Fake). O malíři Tomu Keatingovi, který do svých precizních napodobenin vpašovával tzv. časované bomby – záměrné znaky nepravosti, a pod barvu někdy vkládal glycerinovou vrstvu, která měla způsobit zničení díla při forenzní zkoušce pravosti. O Hanu van Meegerenovi, který své falzifikáty Vermeera prodával Hermannu Göringovi (ten coby zajatý válečný zločinec odmítal uvěřit, že jeho sbírka Vermeerů není pravá) a mnohých dalších. Autor se ovšem nevěnuje pouze falšování výtvarného umění a svou knihu rozšiřuje o témata, jako je falšování vzácných vín, vznik neblaze proslulých Protokolů sionských mudrců, kauza údajných deníků Adolfa Hitlera, nebo Turínské plátno – posvátná církevní relikvie, jež má zobrazovat skutečnou tvář Kristovu. Publikaci nechybí bohatý obrazový doprovod, čtenáři si tedy mohou u množství probíraných případů zhodnotit, nakolik by se padělky či falzy sami nechali obelstít. V závěru je pak uveden výčet a popis používaných forenzních technik na exaktní určení pravosti uměleckých děl.

 

 

umeni-falzifikace-3
Spor o pravost díla může nabýt dosti obskurních podob. Jako když The Andy Warhol Foundation for the Visual Arts prohlásila umělcův tisk ze série Červených Autoportrétů (Red Self-Portraits), který sám Warhol podepsal a daroval v roce 1969 obchodníkovi s uměním a galeristovi Brunovi Bischofbergerovi, za nepravý. Důvodem byla absence důkazu, že by při vzniku tohoto konkrétního tisku byl Andy Warhol přítomen osobně. Vznikl tím sporný precedens, kdy o autenticitě díla nerozhoduje autorita umělce. (Ilustrace: www.myandywarhol.eu)

 

 

Kabinet kuriozit

Jak z nástinu témat vyplývá, kniha je plná vzrušujících zajímavostí. Přesto nelze říci, že by jí nebylo co vytknout. Charneyho hodnocení probírané činnosti se nejeví zcela konzistentní – o velkých podvodnících píše se značným obdivem a uznáním, jinde ovšem kritizuje autory, kteří vůči falzifikátorům vyjadřují sympatie a vykreslují je coby jakési Robiny Hoody uměleckého světa. O menších padělatelích, kteří se do historie zásadně nezapsali, pak rovnou píše jako o nevýrazných zločincích. S tím ovšem souvisí podstatnější výtka, že autor rezignoval na hlubší či komplexnější analýzu kontextu – ať již historickou, nebo společenskou. Jak již bylo naznačeno výše, z jednotlivých portrétů se rýsuje určitý psychologický profil, chybí však snaha dostat se více pod povrch a lépe zodpovědět otázky, co falšování umění znamená pro podstatu samotného umění a pro jeho recepci, jak je přijímané společensky, jak a proč docházelo k proměnám ve vztahu k činnosti falzifikátorů, jež se odrážely v právní interpretaci. Podobně jsou v rámci některých uvedených případů pouze naznačeny mezikulturní rozdíly, které tuto problematiku ani zdaleka nevyčerpávají. Jednotlivé kapitoly – byť tematicky rozdělené do skupin dle určující motivace padělatelů (pýcha, odplata, sláva apod.) – připomínají spíše nashromážděná encyklopedická hesla než sevřeně strukturovaný text. Samotný fenomén padělatelství je zde brán jako cosi samozřejmého a zřejmě historicky daného, bez snahy o preciznější analýzu.  Absence pevnějšího zakotvení také vynikne na probíraných případech, jež se netýkají pouze výtvarného umění. Čtenář se v nich kupříkladu dozví o aféře podvrženého archeologického nálezu piltdownského člověka z roku 1912, který měl představovat důležitý článek v předpokládané vývojové linii mezi opicí a člověkem, ale neseznámí se s podstatným kontextem týkajícím se rasistických předsudků (domnělý piltdownský člověk měl větší mozkovnu než později objevený pekingský muž, díky čemuž byly pochyby o jeho pravosti mnohými přehlíženy) či nacionalistické potřeby Britů mít vlastní významný archeologický objev. Podobně u líčení podvrhů Shakespearových rukopisů autor píše, že existuje mnoho bláznivých konspiračních teorií, které přicházejí s pochybným tvrzením, že Shakespeare nebyl Shakespeare, avšak zcela chybí jakákoli zmínka o poměrně vlivné a propracované oxfordiánské teorii, jež se snaží dokázat, že autorem Shakespearových děl byl hrabě Edward de Vere.

 

Navzdory uvedeným nedostatkům však lze říci, že pozitiva jasně převažují a kniha Umění falzifikace představuje v českém kontextu zajímavé, informačně bohaté a unikátní dílo, jež jistě potěší širokou škálu různě zainteresovaných čtenářů.

 

 

umeni-falzifikace-4
Skandál kolem podvržených fresek v lübeckém Marienkirche nabyl absurdních rozměrů, když byly v roce 1951 k příležitosti sedmisetletého výročí vzniku kostela vydány pamětní poštovní známky, na nichž je vyobrazena i figura inspirovaná herečkou Marlene Dietrichové. Podvod restaurátora Lothara Malskata se stal také tématem románu Güntera Grasse Potkanka.

 

AUTOR
Marek Jančík

Marek Jančík

Nezávislý publicista se zaměřením na kontexty filmu a literatury, s širším zájmem o překrývající se oblasti vědy, umění, kultury a jejich odraz v teoretickém myšlení i praktickém životě

>>> další články autora
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...