Novodadaistická současnost v HaDivadle | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Divadlo

Novodadaistická současnost v HaDivadle

80% Recenze | Kateřina Lahodová | 26.3.2013

HaDivadlo pokračuje v uvádění současných německojazyčných her. Výběrem dramatického textu Velemarš Wolframa Lotze, oceňovaného mladého německého literáta, soubor atakuje současnou i předlistopadovou politiku, koketuje s tématem nesmrtelnosti a snaží se vytvářet novou divadelní (ne)skutečnost či (ne)možnost, která by ustanovila nový typ divadla – Nemožné divadlo.

 

Lotzova hra je hraniční formou dramatického textu, jejímž uvedením se renovuje pojem divadlo. Režisér Filip Nuckolls v intencích Nemožného divadla odmítá realitu, která nám tvrdí, že „tak To je a jinak To nebude“, a spolu s inscenačním týmem komponuje třídílnou freak show na podkladě Lotzova textu adaptovaného z německých do českých reálií.

 

Miloslav Maršálek a Simona Peková
Miloslav Maršálek a Simona Peková

 

V první části se formou jakési záhrobní revue v rychlém sledu střídají veřejně známé postavy, jejichž herecká interpretace je založena na bázi karikatury, z čehož jasně plyne, že z jednotlivých rozhovorů s pohotovou moderátorkou (Erika Stárková) nemohou postavy vyjít s čistým štítem. Jiřina Bohdalová s Vladimírem Dvořákem uvádí Televarieté, se svými čísly vystoupí oplzlý švédský zpěván Günther, východoněmecký bavič Lutz Jahoda a Hamlet se zprofanovanou Yorickovou lebkou v ruce. V závěru pějí Václav Klaus a Jan Fischer, zahaleni v chrámové záři světel, hit trojice Zagorová, Hložek, Kotvald Jinak to nejde. Varietní úvod vystřídá výjev „ze života vážného režisérského divadla“, který pohrdá „vysokým“ uměním beroucí si na paškál stereotypy (nebo realitu?) současného divadelního světa. Divadlo jako téma v zásadě prostupuje celou inscenaci. Již v úvodním prologu děvčátko ztotožňuje divadlo s vesmírem, tedy s universem, s všeobjímající entitou. K současnému televiznímu „divadlu“ je odkazováno každým výstupem moderátorky a zpovídaného, každým revuálním pásmem nebo kostýmem. Divadelní zkouška se posléze stává sondou do sociálního případu postavy Particka S., jehož incestní kauza způsobila před lety v Německu mediální smršť.

 

Marián Chalány
Marián Chalány

 

Přechod druhé části do třetí se děje imaginárním zdemolováním scény tlupou mongoloidních dětí (v hadivadelní interpretaci ji představuje seskupení Ustaf-voiceband), načež diváci kvapně opouštějí hlediště. Autor textu se těmito čtenými poznámkami zpřítomňuje na scéně, avšak nic z deklamovaného se neděje. Slovy dramaturga Jana Havliceho to vypadá jako pěkné dada, které má však větší smysl, než dada venku. Dění na scéně začíná pozbývat smyslu, kdežto realita už smyslu pozbyla.

 

Jan Lepšík
Jan Lepšík

 

V závěrečném dějství vstupuje na scénu dokonce postava Lotzovy matky a z nebeské šikminy přichází také neúspěšný revolucionář, ikona anarchismu nebo sám Prométheus. Všechny postavy ve svých promluvách tematizují smrt, popírají ji, odmítají, bojí se jí, nevěří na ni. Až zde je jasné, že smrt byla, podobně jako divadlo, objektem zájmu po celé představení. V tento moment se tematicky osvětluje i vizuální mrtvolnost postav, zřejmá od prvopočátku díky „zombie“ líčení, a pochodující klaun s kladivem přes rameno, coby novodobá divadelní smrtka.

 

Jiří M. Valůšek, Jan Lepšík, Erika Stárková a Miloslav Maršálek
Jiří M. Valůšek, Jan Lepšík, Erika Stárková a Miloslav Maršálek

 

Přistoupíme-li na excentrickou mozaiku Lotzovy trilogie, ční z celku pouze jediná dramaturgická nedůslednost tkvící v přenosu německých reálií do českého kontextu. Je možné, že další převod nebyl z hlediska autorských práv možný, to však nic nemění na tom, že málokdo dnes ví, kdo byl Lutz Jahoda, Lewis Pane nebo zpěvák Günther. Snad je to jen mezera ve vzdělání, ale nebylo by přínosnější najít české paralely i k těmto postavám?

 

Marián Chalány a sbor
Marián Chalány a sbor

 

Česká premiéra Velemarše přináší slušný pokus o Nemožné divadlo, o určitou formu sdělení o nedostatečnosti reality. Ze změti hurónského smíchu, náhlé nepohodlnosti a zmatenosti ze sledování představení se zdá, že něco chybí realitě samé a to něco se musí nejprve změnit, aby se to mohlo stát viditelným na scéně. Velemarš odpovídá skutečnosti, v níž se stále čeká na něco, co se stane, na změnu, s níž by přišel řád. Ke změně ovšem stále nedochází, a proto nelze očekávat ani řád na scéně. Je tato reakce na nesmyslnost doby adekvátní? Je opravdu naše divadlo naší skutečností a naše skutečnost naším divadlem? Současný HaDivadelní dramaturgický pochod se stává čím dál bizarnějším. Až začíná nahánět strach.

 

 

Wolfram Lotz: Velemarš – HaDivadlo. Překlad Kateřina Bohadlová, režie Filip Nuckolls, dramaturgie Jan Havlice, scéna Martin Zet, hudba Ondřej Švandrlík, voicebandy Zdeněk Šturma. Hrají: Marián Chalány, Jan Grundman, Lucie Končoková j. h., Jan Lepšík, Miloslav Maršálek, Simona Peková, Erika Stráková, Jiří M. Valůšek, Sára Venclovská a další.

 

 


Termín konání: od 20.3.
Kde: HaDivadlo
Adresa: Alfa pasáž, Poštovská 8d, Brno
Další info: http://www.hadivadlo.cz/
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...