Velká nádhera: Sladký život pro nový svět | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Velká nádhera: Sladký život pro nový svět

90% Recenze | Daniel Storch | 1.11.2013

Paolo Sorrentino je tak trochu malý italský zázrak. Přesně takový, kterého by si přála mít každá země v řadách svých umělců. Třeba už jen na vytahování se před ostatními. Od roku 2001, kdy debutoval hořkosladkým existenciálním dramatem L' Uomo in più (Muž navíc) s Tonim Servillou, se mu daří, na co sáhne. Nebo ještě jinak. Jeho další snímky jako Božský nebo Rodinný přítel ho vynesly do pozice jednoho z největších příslibů evropské autorské kinematografie. Naplněného příslibu. Sorrentinův styl je nezaměnitelný, schopnosti má absolutní, a navíc už si dokázal tenhle neapolský štírek získat důvěru investorů a producentů.

Ovšem filmem to nekončí. V třiačtyřiceti letech se zároveň jedná o velmi nadějného spisovatele. Jeho prvotina z roku 2011 Hanno tutti ragione (Všichni mají pravdu) sklidila v rodné Itálii nadšené ovace a společně s nimi i nominaci na národní literární cenu Strega. Prostě všeuměl. A teď ho k tomu všemu pravděpodobně čeká ještě Oscar za nejlepší cizojazyčný film roku 2013. Jen těžko si lze totiž představit, že by se mohl objevit vhodnější kandidát na tuto cenu, než je jeho Velká nádhera. Fotku z tohoto filmu jednou najdete v encyklopediích u hesla "nomen omen". Není žádný div, že se jeho zásluhou dočkal Sorrentino přirovnávání k Federikovi Fellinimu, protože se mu podařilo natočit Sladký život pro nové tisíciletí a nový svět. I přesto, že slávy se Velká nádhera pravděpodobně nedočká hned. Nebo alespoň ne v takové míře.

 

Velká nádhera

 

 

Doba automatické fascinace štiplavým neorealismem je totiž dávno pryč. Obecenstvo nám za to půlstoletí trošku okoralo. Respektive už ví své. A hlavně zatímco Sladký život byl i přes mnohost svých vrstev v podstatě přímočarou kritikou soudobé italské, potažmo římské smetánky, Sorrentino se k podobnému cíli dostává přeci jen komplikovanější cestou. Ovšem o to zajímavější. Jeho nadžánrová koláž setkání, událostí a promluv je lemovaná humorem, skepsí, sny, fantaziemi i vzpomínkami. Realismus v ní hraje prim jen občas. A stejně jako je v ní současné umění na pranýři, stejně tak se tento snímek dokáže zahalit do hutného artového hávu, vyzývajícího k odhadování z náznaků a z nevyřčených slov. Orientace ve Velké nádheře není občas snadná. Ačkoli hlavní postava z epizod poskládaného příběhu i prázdnosti lidského života umí být v podstatě dokonalým průvodcem. Jep Gambardella, uznávaný umělecký kritik, novinář a spisovatel, totiž přímo pochází ze světa, o němž vypráví. A ví, proč ho nemá rád.

Mimochodem opět ho ztělesňuje Sorrentinův dvorní herec Toni Servilla a do jeho kůže je oblečen s takovou suverenitou a jistotou, že si nezaslouží nic jiného než hlubokou přehlubokou úctu. Respektive každý rys své komplikované a komplexní postavy dokáže vystihnout s takovou přesvědčivostí, že mu prostě nezbývá než věřit. A že má Jep Gambardella povahových odstínů víc než dost.

Jak sám vzpomíná, když jako mladík přišel do Říma, nechtěl být jenom jedním ze zdejší honorace. Chtěl být jejím králem. A taky se jím stal. Jenže stejně jako mu divoký vír Věčného města sebral vítr z plachet literáta, stejně tak mu začal postupně otevírat oči, až nyní stárnoucí seladon pochopil, jakému království to vládne. Zatímco Mastroianni se jako novinář Marcello snažil proškrábat na samý vrchol, on z něho shlíží dolů do díry plné prázdných řeči a jalových póz. Přitom ale ne že by světu, který ho obklopuje, nedokázal naznačit, co si o něm myslí.

Jednou s posmutnělým úsměvem, jindy s divokým řehotem a občas zcela bez smíchu nastavuje každému z horních deseti tisíc zrcadlo přímo před obličej. Vědom si směšnosti prostoru, v němž se nachází, je chvílemi až despotickým katem okolní přetvářky propletené se snobstvím. Ovšem přesto do tohoto vesmíru peněz a povrchnosti, navzdory vší své ironii, stále patří a je s ním svázán zjevně nerozseknutelným poutem vzájemné potřeby. Proto ta sklenka v ruce, posmutnělý melancholický pohled nad sarkasticky nadzvednutým koutkem úst a proto ta radost i ze sebemenšího zážitku, který je v prostřed nekončícího koloběhu večírků alespoň trochu autentický. Jen takové dávají Jepemu uvěřit, že nejlepší lidé v Římě skutečně nejsou jenom turisté. Úžasný hrdina, hořkosladký glosátor v cizím, ač vlastním pokoji, ztvárněný naprosto delikátním způsobem.

 

Velká nádhera

 

 

Pozadu ovšem nezůstávají ani ostatní herci, ať ti prověření nebo méně známí. A především pak nezůstává pozadu mikrokosmos pompéznosti, který Sorrentino vybudoval jako protiklad k důstojné kráse často zobrazovaného Kolosea, římských zahrad, paláců a tichých akvaduktů. Nechybí v něm operní trylky, vrhači nožů, tóny elektroniky ani efektní performance jasně prozrazující svoji bezobsažnost.

Tam a zpět tímto vyprázdněným korzem defilují desítky naprosto unikátních figurek od pasáků až po magnáty a šlechtice, kteří touží stát se alespoň zmatenými bliknutími v kolektivním lesku vyšší kasty. A třebaže by měl člověk cítit k danému společenskému prostoru přinejmenším nechuť, když už ne přímo odpor, přesto dokáže divák vnímat ze všeho nejvíc hlavně jeho unikátní poetičnost a barvitost.

Velká nádhera totiž není Velký Gatsby (více zde>>>). Neomračuje svojí přímočarostí ani bombastičností, ale jako celek. Jako jedna velká vizuální báseň. Prodává magii světa. Plus zároveň staví na magii samotného italské metropole způsobem, že by se od něj mohl Woody Allen jen s tichou pokorou učit (o jeho snímku Do Říma s láskou více zde>>>). S pomocí neodmyslitelné, dokonale padnoucí hudební složky a hlavně pak naprosto neuvěřitelné (!!!) kamery Luky Bigazziho buduje skoro až fantaskní a neskonale krásnou říši marnosti stejně jako zázraků, mezi kterými by se jeden skoro až rozplynul radostí. A jakmile je divák na vrcholu blaha, přijde skoro okamžitě nějaký brutální políček, který ho ve vteřině usadí zpátky na zem. Třeba v podobě "podseknutého" japonského turisty. Protože Sorrentino prostě byl a bude provokatér, nenápadný anarchista a rozhodně ví, jak tuhle hru s obecenstvem koulet. Jeho filmy doslova srší inteligencí a sebevědomím a Velká nádhera, elegantní, hravá, přítulná, vrtošivá i provokativní, mezi nimi hraje první housle. Je totiž doopravdy nádherná. Úchvatná ve formě i v obsahu. Skoro z jiného světa.

 

Velká nádhera

Vleká nádhera

Velká nádhera
Foto: Film Europe

AUTOR
Daniel Storch

Daniel Storch

…s hlubokou úklonou báječným lidem s klikou a jejich zázračným pohyblivým obrázkům…

>>> další články autora

Termín konání: od 31.10.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...