Vězení umění: O nezničitelnosti spontánnosti | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Vězení umění: O nezničitelnosti spontánnosti

80% Recenze | Daniel Storch | 30.5.2013

Není to tak dávno, co jsme psali o polodokumentu a poloadaptaci Caesar musí zemřít  bratrů Tavianiových, střihnuli jsme si i mexickou jízdu Moje letní prázdniny, a co si budeme povídat, skoro nám to přišlo, že o kriminálech toho padlo už víc než dost. Ale přeskočit dokumentární snímek Vězení umění, který pod patronací Víta Klusáka a Filipa Remundy a po uvedení na jihlavském dokufestu nyní přichází i do kin, to asi ani nejde. Režisér Radovan Síbrt totiž touto svojí celovečerní prvotinou přivádí na česká plátna dokumentární tvar, který je stejně pozoruhodný jako zvláštní a rozhodně není snadné k němu hledat v lokálním kontextu jakékoli přirovnání.

Jeho Vězení umění je nové a jeho snahou není nic menšího než hledat samou podstatu tvůrčí duše u skupinky unikátních individualit, které vlastní rozhodnutí zahnala do výkonu trestu a za mříže nápravných ústavů. Často na mnoho let.

 

Vězení umění

 

 

Původně měl Síbrtův snímek mapovat projekt Věznice: místo pro umělce, spojující dohromady profesionální umělce s odsouzenými. Díla vzešlá z této kooperace na sklonku roku 2011 a v průběhu roku 2012 procestovala v podobě výstavy celou zemi, zastavila se v DOXu stejně jako v Moravské galerii v Brně. Ale nakonec se Vězení umění vydalo značně vlastní cestou a o prvotního hybatele v něm v podstatě nezavadíte. Vlastně ani na moment. Myšlenková kostra ovšem zůstala identická a snímek je v podstatě esencí původní akce.

Z původních třiceti dvojic si Síbrt nakonec vybral pět párů, vždy zastupujících jak výtvarníka žijícího na svobodě, tak umělce za katrem, a jal se sledovat jejich vzájemnou spolupráci s respektem ke komunikační formě, jakou si dané duo zvolilo. A už z tohoto tahu vzešlá diverzita dala svoje výsledky, protože ať Pavel Sterec, Michal Pěchouček, Pasta Oner anebo Karel Kunc a Terezka Damcová alias Bubačka přistoupili k danému úkolu každý po svém a v souladu se svým naturelem a přesvědčením. A přesto Vězení umění nepojednává o nich a dokonce ani o jejich protějšcích, respektive o jejich životních osudech. Síbrtův dokument má opravdu ambice jít dál a hlouběji. Za běžné a každodenní životní epizody, třebaže i z nich, ač trochu mimoděk, vlastně těží.

 

Vězení umění

 

 

V případě zobrazovaných vězňů není řečeno, co provedli ani kdy. Daný je jediný fakt: že ztratili svobodu a nyní se musejí pohybovat v teplákách za ostnatými dráty a mezi čtyřmi zdmi. Síbrt nehodlá soudit charaktery svých hrdinů a nehledá ani jejich osobní příběh. Mimochodem, možná je to škoda, protože tahle vrstva lidskosti by dala jeho obrazům další rozměr, možná trochu bulvární, ale rozhodně ne nezajímavý.

Na druhé straně je ale pochopitelné, proč sám režisér tento aspekt obchází. Těch důvodů je nepochybně víc, ale jako hlavní trčí asi fakt, že on sám to pro svoji výpověď nikterak nepotřeboval. Jemu stačila současnost, spojená s unikátním prostorem, který by zdánlivě neměl přát múzám už jen z principu nevyhnutelné absence volnosti. Jak je ovšem vidno, zdání klame a kdo hledá cestu k vlastnímu vyjádření, evidentně ji najde i s koulí na noze.

 

Vězení umění

 

 

Vyabstrahovat nějaké další obecniny je ovšem z Vězení umění složité, respektive v podstatě nemožné. Ostatně ani Radovan Síbrt zjevně neměl v úmyslu nic jiného než sledovat tvůrce, proces vzniku uměleckých děl a nerovné vztahy/nevztahy mezi protagonisty na obou stranách barikády volnosti. A stejně tak nedokáže předložená koláž momentů odpovědět třeba ani na otázku, do jaké míry je pro představené vězně jejich umělecká činnost jen útěkem zpoza mříží nebo opravdovou, nepotlačitelnou touhou tvořit.

Vlastně by se dalo říct, že tento snímek s otázkami nepočítá tak nějak souhrnně. Na většinu „proč“ automaticky odpovídá „protože to tak je“. Spíš představuje jednotlivé výpovědi, myšlenky a situace v pásmu spontánnosti, dokonce bez snahy výrazněji mapovat posun v životech daných osob. Prostě se jen soustředí na jejich „tady a teď“, na dojmy, pocity, inspirace, sonduje ve světě idejí a mapuje cesty k tvorbě, zatímco racionalitě je dáno zůstat spíše o hladu. Zde se nevysvětluje, ale domýšlí, což nemusí stačit každému.

 

Vězení umění

 

 

Přesto ale Vězení umění nabízí hodně. Jak pozoruhodný nápad, tak i zpracování do formy vizuální eseje a hlavně nevšední optiku na náš svět. Síbrtův vhled je stejně originální jako vesmír, který si vybral k popisu. A pochopitelně mu hodně dávají i defilující figurky, lidské a vzácné podobně jako panoptikální. Ostatně postavit vedle sebe pádného street artistu Pastu Onera a éterickou, z jiného světa přicházející Bubačku je sám o sobě geniální tah, přičemž jejich výrazní kolegové ve vězeňských mundůrech rozhodně nestojí v osobitosti nikterak pozadu. Podobně jako jejich názory a myšlenkové pochody, jež mohou občas vést i k úsměvu. Málokdy ovšem k úsměšku. A hlavně pak dokladují, že schopnost nahlížet na věci jinak a v jiných souvislostech – skvostná je například mžiková scéna, kdy jeden z odsouzených hodnotí kvalitu své vězeňské polévky dle barevné kompozice -, je stále vzácná komodita hodná úcty. Nezávisle na tom, kde se s ní člověk setká. Byť umělce za zdmi káznic od těch „svobodných“ ledacos odlišuje, tohle mají stejné a obrazové Vězení umění to dosvědčuje víc než pádně.

 

 

Foto: Artcam                     

AUTOR
Daniel Storch

Daniel Storch

…s hlubokou úklonou báječným lidem s klikou a jejich zázračným pohyblivým obrázkům…

>>> další články autora

Termín konání: od 30.5.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...