Inscenace, kterou je třeba se nechat otrávit | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Divadlo

Inscenace, kterou je třeba se nechat otrávit

90% Recenze | Vojtěch Poláček | 17.6.2015

Jako poslední premiéru sezóny uvedlo pražské Divadlo v Dlouhé hru Viktor aneb Dítka u moci francouzského avantgardního dramatika Rogera Vitraca. Surreálně laděný kus z roku 1928, kombinující prvky měšťanské salónní komedie a kruté společenskokritické frašky režijně připravil Jan Mikulášek, známý především jako kmenový režisér Divadla Na zábradlí.

 

 

viktor-rec-1
Foto: Martin Špelda. Zdroj: www.divadlovdlouhe.cz

 

 

Viktor je předčasně vyvinutý. Přestože je mu pouhých devět let, měří skoro dva metry. Ani svým chováním nepřipomíná malé dítě. Zřejmě proto, že tuší svou blížící se smrt, má sklony k filozofování a kritice zkaženého a pokryteckého světa dospělých. Jeho okolí mu k takové kritice poskytuje dostatek podnětů. Drama se odehrává během oslavy Viktorových devátých narozenin, na kterých se sejdou postavy skutečně panoptikálních parametrů. Rozhádaní rodiče, jejichž vztah trpí zálety otce, otcova milenka, vybíjející si zlost fyzickým násilím na své malé dceři Ester, její vyšinutý muž, kterého pronásledují vzpomínky na hrůzy války, rozumově nepříliš dobře vybavená služka a postarší Generál s až podezřele vyvinutou náklonností k malým dětem. Na večírek později omylem dorazí také dáma z vyšší společnosti, která trpí nekontrolovaným vypouštěním plynů na veřejnosti. V nesourodém a konfliktním prostředí se schyluje k neodvratné tragédii.

 

Ústřední postava Viktora je nositelem hlavních myšlenek dramatu a zřejmě určitým alter egem autora hry. V závěru opakovaně upozorňuje na to, že trpí prudkými bolestmi břicha. Nikdo ho však neposlouchá, namísto pomoci je otcem zbit. Když je mu na minutu přesně devět let, umírá. Viktorova snaha upozorňovat na problémy se však neomezuje pouze na vlastní bolesti břicha, tvoří hlavní motivickou linii hry. Chlapec provokuje ostatní k sebereflexi. Podvratným, někdy až sadistickým způsobem vyvolává konflikty, a vystavuje tak na světlo skryté skutečnosti. Kritice podrobuje i společenské konvence – nutnost zastávat pevně ohraničené sociální role a vyjadřovat se prostřednictvím komunikačních klišé. Viktor je evidentní paralelou Hamleta, zdánlivého šílence a šiřitele nepohodlné pravdy. Vitrac ostatně Shakespeara parafrázuje dokonce i prostřednictvím vloženého divadla na divadle, scénky, během které děti ztvárňují před rodiči avantýru Viktorova otce a Esteřiny matky. Na rozdíl od Hamleta je však Viktor mnohem hravější a veselejší.  Jeho ironické poznámky nepůsobí jako děsivé existenciální škleby, spíše jako skutečné pobavení nad absurditou života. Smrt není tragédií ale suchým faktem. Není výrazem neplánovaného kolapsu, ale nejlepším a Viktorem vítaným řešením.

 

 

viktor-rec-2
Foto: Martin Špelda. Zdroj: www.divadlovdlouhe.cz

 

 

Úprava textu, pod kterou je podepsaný režisér inscenace Jan Mikulášek a dramaturg Štěpán Otčenášek, se poměrně přesně drží originálního znění hry v překladu Evy Outratové z roku 1966. Před diváky se proto odvíjí chronologický a z hlediska vývoje událostí relativně přehledný příběh. V kontextu Mikuláškových inscenací, které v poslední době upřednostňují roztříštěnou a kolážovitou dramatickou stavbu, se jedná o vítané vybočení ze zajetých kolejí.

 

Zvýšený důraz tvůrci kladou na erotické a sexuální motivy. Výrazně podtrhují Generálovy pedofilní sklony. Na konci prvního dějství plní tato postava oslavencovo přání a předvádí striptýzové číslo namísto textem předepsané Viktorovy jízdy na koníčkovi (Generálovi). Poněkud drsnější a otevřenější přístup je dnes, tedy v době, kdy se erotika a pornografie staly běžnou součástí veřejného prostoru (minimálně v jeho virtuální, internetové variantě), pochopitelný a vhodný. Neřešený dramaturgický problém naopak představují četné odkazy na biblické texty a modlitby. Symbolický význam citátů a jejich blasfemické převracení, typické pro francouzský a španělský surrealismus, nemají v ateistické zemi s omezenou mocí katolické církve potenciál výrazněji rezonovat.

 

Pojetí postav je groteskně nadsazené, po většinu inscenace herci pateticky přednášejí či na sebe křičí. Sledovat dvě a půl hodiny hysterické výlevy je vyčerpávající a otravné, vyhrocené situace po určité době mohou vyvolávat apatii. To nemusí být nutně chápáno jako kritika. Je totiž otázkou, zda přesně tento účinek nechtěli tvůrci vyvolat. Večírek, který se mění ve zlý a zběsilý sen, lze jen těžko interpretovat jen příjemným způsobem. Znechucení vnímatele nad těžko stravitelnou divadelní formou se organicky propojuje se znechucením z postav a tématu. Viktora ke konci inscenace bolí břicho, diváka může snadno rozbolet hlava. Pro hlavní postavu i pro publikum je konec určitým vykoupením, vznešeněji řečeno katarzí.

 

Výprava Marka Cpina kombinuje pestrobarevné kostýmy a výstřední paruky s výrazově decentní scénografií. Vizuální podoba inscenace je statická a stejně jako její herectví je svým způsobem unavující, v rámci celkového konceptu ovšem případná. Drama je situováno do bíle natřeného pokoje, v jehož zadní části, která je oddělena plexisklem, se nacházejí zrcadla rámovaná žárovkami − typický inventář divadelních šaten. Pokud se nepletu, tak dveřmi v transparentní bariéře prochází pouze postava Viktora. Jako by jí touto výtvarnou metaforu byla dána možnost svobodně přecházet mezi skutečným světem a světem předstírání a na rozdíl od ostatních postav si tuto hranici vůbec uvědomovat.

 

 

viktor-rec-1
Foto: Martin Špelda. Zdroj: www.divadlovdlouhe.cz

 

 

Až tísnivě strohý a prázdný prostor, oživený pouze lustrem z paroží, který je vybavený elektrickými svíčkami, pomáhá vyjádřit téma duchovní prázdnoty a intelektuální bídy, vakua, které se snaží postavy zaplnit povrchní výstředností výrazného kostýmu i hereckého projevu. Účinně se tak vyjevuje téma zhýčkané moderní společnosti odtržené od reality, která se pokouší prázdnotu existence kamuflovat uměle vytvořenými problémy. Ty řeší o to hysteričtěji, o co bezvýznamnější jsou. I proto interiéru dominuje právě herecká šatna se zrcadly. Ilustrativní je z tohoto hlediska i rozhodnutí otce věnovat se namísto vážnému rozhovoru s manželkou absurdním truhlářským pracím (hra na opravu židle z IKEA, v původním textu hoblování postele).

 

Překvapilo by mě, kdyby Viktor zaujal široké publikum. Jeho těžko stravitelný hysterický styl, který mi připomenul neúspěšný, ale pozoruhodný snímek Otakáro Schmidta Eliška má ráda divočinu (1999), je vyloženě nepříjemný. Pod maskou experimentující formy se navíc ukrývá poměrně konzervativní společenskokritické drama, které nastoluje zcela konkrétní a zásadní otázky. Ani ty nejsou příjemné. Umění by mělo vnímatele hladit proti srsti. Je potěšující a obdivuhodné, že se o to pokouší i spíše středoproudé Divadlo v Dlouhé. Přirozený prvotní odpor je třeba překonat a nad dílem se hlouběji zamyslet. Snad tak kromě recenzentů učiní alespoň část běžného publika.

 

 

 

 

 

AUTOR
Vojtěch Poláček

Vojtěch Poláček

Teatrolog a divadelník, vedoucí Divadelního oddělení Národního muzea

>>> další články autora

Termín konání: 11.6.
Kde: Divadlo v Dlouhé
Adresa: Dlouhá 39, Praha 1
Další info: http://www.divadlovdlouhe.cz/
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...