Vrásky z lásky: Vysoká herecká v mainstreamovém hávu | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Film

Vrásky z lásky: Vysoká herecká v mainstreamovém hávu

70% Recenze | Daniel Storch | 12.4.2012

Nic naplat, stáří k pobytu na světě už tak nějak patří, a proto se o něm natáčejí filmy. V nijak masovém měřítku, nicméně natáčejí. Na důvodech, s jakými režiséři k tomuto tématu přistupují, přitom výrazněji nesejde – ať jsou terapeutické, komerční či jakékoli jiné. Každopádně každý filmař, který chce vyprávět o podzimu života, má dopředu trojí jistotu. Za prvé může počítat s elitním hereckým ansámblem, který má za dlouhá léta praxe nejen zkušeností na rozdávání, ale zároveň hladoví po velkých rolích, jichž už v jisté etapě hereckého života není mnoho. Druhou jistotou je pak poměrně vysoká garance úspěchu u publika, které má známé a roky prověřené tváře zkrátka rádo. Tedy pokud s nimi není nakládáno příliš kontroverzním či dehonestujícím způsobem. A jistota číslo tři? Je jí fakt, že ať se mu to líbí, nebo ne, vždy bude daný filmař nucen balancovat. Balancovat na vratké kladině melancholické sladkobolnosti, z níž je velmi snadné spadnout do propasti patetického kýče, klišé a štkaní nad vzpomínkami i současností. Ve Vráskách z lásky, v novém celovečerním snímku doposud hlavně televizního Jiřího Stracha, se ale naštěstí žádný podobný pád nekoná. A navíc je tato hořkosladká komedie s prvky road movie připravena i překvapovat. Už třeba jen tím, že než tematicky obdobnému, avšak o poznání decentnějšímu Babímu létu režiséra Vladimíra Michálka je podobná spíše Vejdělkovým skotáckým Mužům v naději (recenze ZDE >>>). Ať to zní sebezvláštněji.

 

Vrásky z lásky

 


Dáno je to přitom hlavně tím, že Strach si za hlavní postavy svého vyprávění vybral pár, který není zas až tak typickým zástupcem archetypu „normálního“ stáří. Ostatně i proto Vrásky z lásky také nelze brát jako seriózní generační výpověď. On, emeritní učitel na gymnáziu, osmdesátiletý Oto, by do ní snad ještě zapadal – čeká na operaci šedého základu, s níž může přijít slepota, a z toho důvodu se vydává za vzpomínkou na krásnou herečku, s níž před mnoha dekádami sdílel pro něj intenzivní zážitek a kterou by chtěl naposledy vidět na vlastní oči. Zato ona, Jeanne de Furo alias Jana Furtáková, předmět Otova zájmu, vitalitou a hořkostí kypící zapomenutá diva, žijící toho času v domově důchodců, už je trochu nadpozemské zjevení. Jak zásluhou své energičnosti, tak tím, jak málo si je ochotna připouštět reálný stav věcí. A proto také střet usedlého starého pána a nezničitelné anarchistické střely, symbolizovaný trnitou cestou do Prahy na herecký konkurz, musí zákonitě vést kromě změn také k situacím, které si vysloveně říkají o úsměv. Respektive často není u Vrásek z lásky vyhnutí a člověk se musí začít smát na celé kolo.

 

 


Ale nejen při konverzačně - situačním hašteření ústřední dvojice, v níž i přes extrémně sympatický výkon Radka Brzobohatého dominuje hlavně Jiřina Bohdalová, která i zde dokazuje, že bodré ženy z lidu jsou její životní typ. Strachovo v podstatě laskavé nahlédnutí do života po sedmdesátce je lemováno mnoha známými tvářemi. Jmenujme například Jiřinu Jiráskovou, Jana Skopečka, Josefa Somra, Miriam Kantorkovou či z mladších Ivana Trojana, Taťjanu Medveckou a Lenku Vlasákovou.  A třebaže většina těchto vedlejších charakterů je plochá jak lino, nestojí za nimi žádná minulost (což se ostatně týká v podstatě i hlavního dua) a v celém příběhu mají funkci víceméně statistů, už jen to, že se pohybují na plátně, je v podstatě nepostradatelné. Ať si zrovna utahují sami ze sebe, z neduhů a dětinskosti stáří, z věkovitosti jako takové, z českého filmu anebo třeba z různých podob mezigeneračních a jiných boxovaček. Ale popravdě kadence vtipů je zde nejen maximální. Občas až překračuje mez snesitelnosti, což nejde přehlédnout.

 

Vrásky z lásky

 


Příval neustávajícího humoru je chvílemi dokonce téměř ubíjející. Pátá variace na téma „dělejte si, co chcete, já stejně špatně vidím“ prostě nepotěší, stejně jako zůstává pravdou, že mnohé z uvedených legrácek jsou z opravdu jednoduššího soudku. Podobně jako strojená a nepřirozená vulgarita hubaté Jany. Třebaže ve výsledku fungují, v určitých momentech prostě podtrhávají svým mluvčím nohy a stavějí je do pozice vaudevillových figurek a šašků bumbáců. Ostatně i na jeden efektní, ale zbytečný pád, v tomto případě přes branku, dojde také. Hlavně ale četnost až marnotratně rozhazovaných žertů a gagů dává ještě více vynikat nemilému faktu, že samotný dějový rámec filmu působí značně vykonstruovaně a evidentně nebyl pro tvůrce Vrásek prvořadým zájmem. Připomíná spíše holý vánoční stromek, který by bez ozdob putoval automaticky do stoupy. A byť nechybí i několik velmi emocionálně silných vážných scén, v čele s barrandovským castingem, právě nesložitost samotného příběhu a všudypřítomnost zábavy jim spíše brání vyniknout a dát snímku hlubší rozměr. Přičemž právě ona mělkost je v případě Strachovy novinky zásadní vadou. Režisér se rozhodl nebýt Hanekem či Ashbym, a proto také ve výsledku, byť řekne, co potřebuje, neopouští tok středního proudu a konzumní zábavy. Příjemné, nicméně stále konzumní, což je asi trochu škoda. Vrásky z lásky totiž jistě budou slavit úspěch, ale nikoli zásluhou jeho tvůrčí unikátnosti ani zásluhou scénáře Marka Epsteina. Vavříny si za ně odnesou právě Jiřina Bohdalová, Radek Brzobohatý a jejich kolegové, oldies but goldies, kterým náleží fanfáry zcela bezezbytku.

 

Vrásky z lásky



Foto: Falcon

AUTOR
Daniel Storch

Daniel Storch

…s hlubokou úklonou báječným lidem s klikou a jejich zázračným pohyblivým obrázkům…

>>> další články autora

Termín konání: od 12.4.
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...