Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film

Sedm dní v Havaně, sedm méně známých, nezápadních festivalových režisérů, z nichž je jeden dosti populárním hercem, sedm tváří města, o kterém je bez osobní návštěvy snadné uvažovat v šablonách a v obecně zavedených vzorcích. Po Paříži, Tokiu a New Yorku se zásluhou Benicia Del Tora, Pabla Trapera, Julia Medema, Elii Suleimana, Gaspara Noého, Juana Carlose Tabía a Laurenta Canteta dočkala i kubánská metropole svojí vlastní, městu se klanící antologie filmových povídek. A již tradičně vyvstává otázka, dostávající v tolik nesourodém kolektivu tvůrců a na tak neobvyklém místě jeden otazník navíc: Dokáže podobné usebrání separátních příběhů i v tomto případě opravdu něco sdělit o duši Havany a prodat její určitě nezpochybnitelné skanzenové kouzlo? A dokáže vykročit z tolik obvyklého klišé chápání tohoto místa jako jedné velké galerie otřískaných cadillaků, bazénu rumu a tanečního reje na každém rohu? Dojmy po zhlédnutí 7 dní v Havaně jsou popravdě trochu smíšené. A nejen vinou nejasných odpovědí.

Část uvedených drobniček je propojena stejnými postavami, většinu pak dějově netmelí dohromady nic a žánrově vykazují jednotlivé režisérské vklady poměrně rozmanitou koloraturu. V havanském týdnu jde narazit na mlčenlivý sugestivní thriller, zachycující temnější tvář místního folklóru skrze vymýtání lesbické dívky, ale nechybí ani přesný opak v podobě mírně laciného melodramatu o zpěvačce, jež není s to opustit svého milého. V první úsměvně dramatické povídce se mladý americký adept herectví téměř utopí ve všudypřítomném alkoholu, aby seznal, že jinak krásnou Kubou zmítá ze všeho nejvíc hlavně smůla a pech, zatímco pod rukama Elii Suleimana vznikla v podstatě chmurná groteska, zachycující Havanu jako místo, kde se zastavil čas, aniž by přestal ubíhat.

Přímo do komedie pak spadá i velmi sympatická neorealistická tečka o snaze chudé rodiny udělat skrze malý náboženský svátek něco pro sebe i své okolí a nejlépe pak pravou podstatu poměrů v zemi vystihuje tragikomický příběh psycholožky a jejího manžela generála, kterým jejich dcera, dříve zmíněná zpěvačka, utíká do Ameriky. Úterní „vsuvka“, v níž krizí zmítaný Emir Kusturica nachází sebe sama po boku fenomenálního trumpetisty, je nakonec už jenom mimo vše stojícím úkazem, který by se mohl odehrávat kdekoli, kam srbský režisér dorazí a kde hrají jeho oblíbené žestě. Sedmi dnům v Havaně vládnou melancholie, hořkosladkost, nejistý i potutelný úsměv a hlavně touha zobrazovat lidskost ve všech jejích kubánských tvářích, v drtivé většině případů na úkor jakéhokoli vyššího sdělení.

Přitom nevadí striktní apolitičnost celého projektu, z nějž vyčuhují raráškovské růžky a hroty opravdu jen sporadicky, v téměř neviditelných náznacích. Tvůrci si vybrali tento tón, bylo to jejich nevyvratitelné právo, a že se nepokusili s kubánským režimem poměřit alespoň jinotajně, stále spadá pod jejich volbu. Optimista jásá, že nedošlo alespoň k žádným glorifikacím, a nedá se přít, že i tato cesta vede k realismu. Na škodu je spíše to, jak málo zde chtějí jednotlivé kraťasy patřit k sobě. Vzájemná nevyváženost, formální i obsahová, je obvyklým nešvarem podobných skládanek, ale zde bohužel navíc chybí i jakýkoli dramaturgický plán, který by celý soubor posunul alespoň trochu dál za hranici kolekce individuálních, solitérních příspěvků. Jistě, barvitost pohledů zůstává, ale stejně jako většině z nich chybí jakýkoli názor, tak trochu jim celkově chybí i smysl, a navíc není vidět ani důvod, proč se sešly zrovna v této podobě.

A třebaže by se dalo namítnout, že oním důvodem je právě Havana, bohužel je na místě oponovat, že i samotné město zde hraje pouze roli kulisy. Retro arény bez výrazného významu, jež má svoji atmosféru, ale zde ji odhaluje jen cudně a po troškách. Je to všední domov v zemi, která je pro staré a z níž se mládí snaží za každou cenu zmizet – když ne fyzicky, tak alespoň mentálně. Anebo se snad mělo jednat o velkou demonstraci odlišnosti, kterou jenom oči z postkomunistického světa nedokážou náležitě ocenit? Občas by se tomu chtělo i věřit, ale stejně jako snímek dokáže jít do hloubky a některá klišé vyvrací novou optikou, stejně tak další tvoří a spadá do mýtotvornosti, aniž by se ovšem soustředil na epiku. Spíše si jen hraje s dojmy. A proto ho také nejde chápat jinak než jako sice v momentech sympatickou, nicméně trochu povrchní hru na jedno použití. Podobnou běžnému týdnu, v němž je vrcholem víkend, jeho dozvukem pondělí, a zbytek týdne se propadá do sluncem fragmentárně prosvěcované každodennosti. Není to málo, ale že by srdce plesalo...

Foto: H. C. E.