Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film

Audrey Tautouová je fenomenální. Zas a znovu. Dokonalá univerzálka, která si dokáže diváka omotat kolem prstu už jen tím, jak si objednává meruňkový džus. Jako by se narodila pro romantické party tichých myšek se zvonivým smíchem, stejně tak ale zvládá i dramata jako Coco Chanel nebo Špína Londýna a třeskutost komedií. Konverzačních i situačních. Její křehká hepburnovská krása unese opravdu dost. Tedy snad vyjma akčních žánrů. Ovšem ty naštěstí obchází širokým obloukem. A to i ve svém nejnovějším filmu Něžnost, adaptujícím ve Francii populární knižní bestsellerovou romanci.  

V roce 2009 ji vydal pařížský spisovatel David Foenkinos a právě ten se také o dva roky později stal scenáristou a s bratrem Stéphanem Foenkinosem spolurežisérem zmíněného snímku, který do značné míry stojí právě na přítomnosti šarmu a francouzského espritu s tváří bývalé Amélie. Poměrně důležitou otázkou ovšem je: nabízí filmová Něžnost i něco víc? Něco víc než jen temná a hluboká kukadla galské krasavice a pobavení maximálně na jedno léto?  Odpověď není v tomto případě snadná. Ale i kdyby nic jiného, přinejmenším Něžnost, nominovaná na dvě národní ceny César, přepisuje hranice kuráže českých distributorů, co všechno si ještě dovolí uvést do kin pod nálepkou romantická komedie. Protože při sledování tohoto snímku si člověk obličejové svaly nepochybně nenamůže.

Audrey Tautouvá zde hraje Nathalii. Mladou půvabnou ženu kolem třicítky, jejíž život je v troskách. Žádné hory zmrzliny a zvětšující se číslo konfekce a la ufňukaná Bridget Jonesová. Nathaliina situace je svázaná s opravdovou, hluboce zasahující lidskou tragédií. Respektive existence se jí změní v suť po úvodních, na prolog trochu zbytečně košatých patnácti minutách filmu. Měla milujícího manžela a přesto svobodu, bavila se bláznivinami a její život byl koncentrované štěstí. Jenže pak přišla nehoda a z Nathalie se stala tichá, nenápadná a bolestí zlomená vdova, investující veškerý zbylý elán do práce. Takhle komedie zkrátka nezačínají. Ovšem z podobné startovní čáry se mohou rozebíhat filmy o naději. A o té vypráví Něžnost asi ze všeho nejvíc.

Po třech letech bolesti totiž Nathalie poprvé políbí muže. V nečekaný moment, na nečekaném místě a hlavně si vybere asi toho nejméně očekávatelného chlapa na světě. Uprostřed pracovního pohovoru, aniž by vlastně sama chápala proč, vlepí vášnivou pusu svému podřízenému Marcusovi. Švédovi s bříškem, s velkým náměstím na hlavě a s nevkusnou garderobou, který zůstane stát jako opařený. A třebaže se podobné věci nestávají často, právě tento moment se nakonec rozvine v hřejivou love story plnou nalézání ztracené víry v lásku a překonávání všech životních Taxisových příkopů.

Mimochodem onoho Marcuse, o nějž by i přes jeho laskavost devadesát procent populace nezavadilo pohledem, hraje Belgičan François Damiens a typově zapadá do své úlohy v podstatě ukázkově. Přerostlý ušmudlaný medvěd s vlídně vykuleným pohledem sbírá sympatie od první chvíle, kdy se objeví na plátně. Respektive celé obsazení Něžnosti je značně silné a dokáže očarovat. Ale bez něj by byl tento film popravdě v maléru. I když totiž nabízí pár úsměvných scén, co do humoru je opravdu spíše zdrženlivý. Ve srovnání s nedávno uvedenými Nedotknutelnými (recenzovali jsme zde>>>) působí až coby chudý příbuzný.  A byť naopak disponuje funkčními prvky jemné a komorní romance, chybí mu výraznost, s jejíž pomocí by dokázal překonat šibeniční stopáž neskromných 108 minut. Spíše na sebe vrší malé epizodky, které ovšem postrádají razanci, bez níž se ani zamilované filmy neobejdou. A ve výsledku ze všeho nejvíc připomíná procházku parku, která sice probíhá ve společnosti příjemných přátel, ale jinak ze sebe nedokáže setřást prach nepatřičné všednosti a je plná nadbytečných slov. Přičemž onu všednost nakonec nedokážou nabourat ani občasné kamerová exhibice, toužící po navození mírně přetaženého snového artového dojmu, ani návraty k přírodě a do babiččiny kuchyně. Z druhé strany se ale Něžnost alespoň neutápí v touze opírat se o obvyklá žánrová klišé, a to je vždycky příjemné zjištění. Prostě si jen tak obyčejně plyne. Nevýbojně, ale zase kultivovaně. Bez vrcholů, ale stejně tak bez výraznějších propadů. A ve své obyčejnosti je v podstatě milým mrňavým filmem, který se občas ztrácí sám v sobě. Takovým, na který se po letech nevzpomíná. V dobrém ani ve zlém.

Foto: D-cinema