Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film

Výrazně společensky a politicky angažovanou divadelní sezónu „Čí je to město“ zakončuje v Divadle Na zábradlí světová premiéra hry Cantos, koláž stejnojmenných textů amerického básníka a kontroverzního myslitele Ezry Pounda. Intelektuální rozpětí díla, které vznikalo několik desítek let, znesnadňuje jeho plné pochopení.  Antická a čínská mytologie se tu prolíná s odkazy na historické události a komentáři k současnému společenskému a ekonomickému uspořádání světa. V průběhu psaní se navíc Poundovy názory proměňují, a je proto těžké v tomto až megalomanském díle nacházet jednoznačná sdělení. Transformovat Cantos do časoprostorově omezené formy divadelního představení vyžadovalo od režiséra a autora adaptace Miroslava Bambuška odvahu, hraničící s šílenstvím. Odvážný a v pozitivním slova smyslu šílený je i výsledek.

zdroj: Divadlo Na zábradlí

Jednotlivé „zpěvy“ zasazují inscenátoři do lehce načrtnutého dějového rámce, vycházejícího z životopisu jejich autora. Stárnoucí Ezra Pound (Miloslav Mejzlík) je nucen přebývat v blázinci. Sem byl společností vyobcován poté, co za války otevřeně podporoval italské fašisty a kritizoval americkou vládu, jež byla podle něj manipulována židovskými podnikateli – lichváři. V trýznivém vnitřním napětí mezi skepsí a tvůrčími vzmachy rozehrává Pound své Cantos. Jejich postavami se stávají ostatní obyvatelé léčebny. Valnou část inscenace ztvárňují čtyři reformní čínské vládce, kteří zároveň zosobňují čtyři roční období. Stejně jako příroda, tak se i společnost proměňuje v opakujících se cyklech mezi zrodem (jaro) a zánikem (zima) a každé období se řídí jinými pravidly. Setbu střídá růst, růst střídá sklizeň, vyprodukovaná hodnota pak vyvolává konflikty a boje. Zdá se, že právě do tohoto závěrečného zimního období zasazují Pound i Bambušek současnou společnost, devastovanou úchylnými pravidly globálního trhu a amorálními finančními spekulanty. Chovanci blázince ostatně čas od času vystupují z role císařů a představují vzájemně znesvářené sociální typy („obyčejní“ lidé versus politici a businessmani).

zdroj: Divadlo Na zábradlí

„Blázni“ fasují v závěru inscenace oběd. Vykřikují „Sláva na nebesích“ a vrhají se na jídlo v ešusech. Od velkých idejí se vše vrací k nejobyčejnějším potřebám. Konzum triumfuje. Otroky svázané od dětství v platonské jeskyni plné iluzí nelze vysvobodit, přestože je v zadní polstrované stěně probořen otvor, kterým by bylo možné odejít.  Namísto osvobození nastává hromadná rvačka. Snaží se nám snad tvůrci naznačit, že současná civilizace spěje k nevyhnutelné zkáze? A přijde po zimě lidstva znovu jaro?

zdroj: Divadlo Na zábradlí

Stejně jako zpěvy Cantos je i Bambuškova inscenace otevřená řadě interpretací. Záměrně chaotický tvar vyjevuje pouze fragmentární sdělení, která jsou mezi sebou často v protikladu. Nad úrovní textové předlohy stojí navíc komentář k ústřední postavě, která rozhodně nevyznívá pouze pozitivně. Názory Bambuška a Pounda nelze ztotožňovat, první jmenovaný si od druhého udržuje viditelný odstup. Vizionář a geniální básník má velice blízko k megalomanovi, samozvanému mesiášovi či nebezpečnému a netolerantnímu ideologovi. Významově tekuté dílo tak získává svoji definitivní podobu až v nádobě, kterou ji poskytuje mysl každého konkrétního diváka. Zdá se však pravděpodobné, že se tomuto nepokrytě elitářskému, přeintelektualizovanému a hysterickému kusu neotevřou všichni.

zdroj: Divadlo Na zábradlí

I pro ty, kteří nejsou schopni nebo nechtějí do složité a místy nečitelné struktury inscenace pronikat, může být však Cantos mimořádným divadelním zážitkem. Zásluhu na tom má zejména výprava Zuzany Bambušek Krejzkové. Do ponurého prostředí léčebny, vybavené kovovými palandami a polstrovanou stěnou, pronikají Poundovy básně nejen v rovině textu, ale také za pomoci scénografie a kostýmů, inspirovaných tradičním čínským uměním. Obzvláště působivý je zejména systém několika spouštěcích projekčních pláten, díky nimž je možné v rychlém sledu měnit výtvarnou atmosféru jednotlivých obrazů. Osvěžujícím dojmem působí i autentický a nevyumělkovaný herecký projev dvou akademicky neškolených herců představujících blázny – původně opraváře televizorů Leoše Nohy a jevištního technika Divadla Na Zábradlí Ivana Voříška. Z prostředí „amatérského divadelního punku“ ostatně vyšel i Bambušek a Cantos dokládá, že si i poté, co začal tvořit v oficiálnějších, kamenných divadlech, udržuje zdravou drzost a neučesanost.