Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film

Česká retrokomedie o pankáčích v předrevolučním Československu? Navíc komedie hudební? Co si budeme povídat, zajímavý nápad. A taky poměrně kurážný. Už jen proto, že to vůbec nebude mít snadné s hledáním publika. Zatímco třeba metalových a bigbítových mániček šlo čítat na mraky, subkultura kanad a čír byla co do základny o poznání hubenější. Ani nemluvě o tom, že střední proud považoval výstřednost punku vždy spíše za špinavě nepřitažlivou. No prostě těžko hledat mnohohlavé davy, jež by v případě DonT Stop tvořily nadšenou kupní sílu pasoucí po tomto kinematografickém výtvoru. A přitom je to možná trochu škoda. Už jen proto, že debutový snímek dříve elitního kameramana Richarda Řeřichy, i přes to, jak sebe sama profiluje v propagačních materiálech, nemá se samotným punkovým hnutím zas tak mnoho společného. To už je spíš o klucích, jejichž ustrašení rodiče se na rozdíl od Občanského průkazu z totality ani nepokusili utéct.

Ostatně, že bude DonT Stop srovnáváno právě s Trojanovým úspěšným Občanským průkazem, je tak trochu nabíledni a oba snímky se v mnohém podobají. Zobrazují plus mínus stejnou dobu. Jejich hrdinové pocházejí ze stejných tříd, společenských a vzhledem k podobnému věku možná i školních. A oba filmy si berou na paškál hlavně odpor mládí v časech, kdy měla revolta ještě opravdový styl. Jen s tím rozdílem, že DonT Stop si do svého hledáčku vybral skupinu kluků, kteří místo Boba Dylana poslouchali britské The Clash. A taky je zde menší odlišnost v tom, že zatímco Trojan svůj snímek do značné míry spojil i s popisovanou dobou, Řeřicha po předestřeném bolševickém balastu spíše jen klouže a dotýká se ho pouze povrchově. Ne snad že by si jej nevšímal vůbec, ale naráží na něj jen skrze každodenní maličkosti. Ať je jimi existence vkladních knížek, zájezdů do Bulharska, domovních samospráv, šmelení s byty i s deskami a mnoho dalších fragmentů, které zde i přes svoji nostalgickou hodnotu netvoří víc než kulisu.

Tenhle film prostě o daných časech neřekne moc.  A to hlavně proto, že jádrem jeho soustředění není toliko dobová atmosféra jako především právě hrdinové, kteří v ní museli vyrůstat. Parta vlastně docela normálních kluků v čele s Mikim (Patrik Děrgel) a Dejvidem (Lukáš Reichl), trochu flákačů, kterým se zachtělo okusit alespoň imaginární volnost skrze založení punkové kapely Émile Buisson.  Od myšlenky na založení až po rozpad formace, to vše v průběhu jednoho roku, pak společně či zvlášť procházejí malými životními epizodkami, které postupně formují jak jejich osobnosti, tak hlavně budoucnost.  Přesně tu budoucnost, již alespoň chvíli odmítají s vykřikováním „no future“ na rtech a s povinným lahváčem v ruce.  A mimochodem právě ona budoucnost směřuje k dnešku, respektive k poznání na stará kolena, že kdo se jednou dokázal vzbouřit proti okolí, umí to už na věky. Prostě co se v mládí naučíte...

Dopředu je ovšem nutné upozornit, že právě s bouřením se to v případě DonT Stop není nijak zvlášť horké. Ba co víc, na to, že se tenhle snímek dotýká punku, je nečekaně krotký a konvenční až běda . Schází se v něm sice zajímavá sbírka lidí, ale například ke střetu se státní mocí se z ní nedobere nikdo. Spíše všichni odevzdaně čekají na povolávací rozkaz s nadějí, že právě jim se fatální psaní nějakým zázrakem nebo podvodem vyhne. Respektive rebelství těchto kluků je ještě míň než lokální – omezuje se pouze na vzpoury jednoho vůči druhému, maximálně proti nejbližšímu okolí a konstatování, že to nejlepší je právě teď a tady, zatímco zítřek nabízí jenom nudu. Ale že by si pánové od kytar svoji nalezenou svobodu zrovna nějak užívali, to tedy ne. I fakt, že jeden z party nakonec spadne do drog, je jen slabou satisfakcí na minimálně vyhrocený děj prostý výraznějšího dramatu. V tomto ohledu se Richard Řeřicha coby autor námětu i scénář prostě zrovna dvakrát nevyznamenal a sekundárně navíc sráží bývalé československé pankáče a jejich význam na úroveň dětí hrajících si na písku.

Má ovšem štěstí. Protože ona skupinka mláďat, kterou předhazuje k obecnému poveselení, je ve svém trojčení a dospívání opravdu sympatická. A plusové body jí dodávají i spousty maličkostí, které jejich jinak nevýznamnou existenci provázejí a povyšují. Dokonce i dost na to, aby Miki, Dejvid a ostatní dokázali při pohybu na plátně zakrýt řadu poměrně významných nedostatků. Počínaje strašlivou šroubovaností dialogů a konče celkovou formální neuhlazeností či viditelným nedostatkem zkušeností většiny hereckého ansámblu. A rozhodně se nedá říct, že by tyto minely přispívaly v DonT Stop k jeho autentičnosti. Naopak. Nedostatek péče ruší. Hodně ruší a pro hnidopichy se stane oprávněně šťavnatou pastvou. Ale nakonec je možné se s ním jakž takž sžít a začít Émile Buissonovi  a celému snímku třeba i trochu fandit. Fragmentárně totiž oba dokážou opravdu potěšit.

Foto: Bontonfilm