Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film

Režisér David Lynch, který právě vydal dlouhohrající album Crazy Clown Time, ve svém díle dokonale zprostředkovává strach z toho, co vše se může skrývat pod zdánlivě neporušenými slupkami spořádaného života amerických předměstí a maloměst. A v notné míře k tomu využívá hudbu, ať už kompozice Angela Badalamentiho, vlastní hudebně-zvukové realizace nebo mix nejrůznějších popových čísel. Posledně jmenovaným se proslavil asi nejvíc.

Badalamentiho hudba v Lynchových filemch plní funkci tradičního podkresu a je víceméně nevtíravá (jistě, jsou tu výjimky typu ústřední melodie seriálu Městečko Twin Peaks), to více či méně slavné popiny použité v mnohdy nečekaných okamžicích příběhu se divákovy pomalu vpalovaly do mozku: Orbisonova In Dreams v Modrém sametu, Elvis ve Zběsilosti v srdci, moje milovaná scéna v Lost Highway (kde Lynch na jiných místech šlápl poněkud vedle zařazením zupáckých Rammstein): z auta vystupuje Patricia Arquette a Balthazar Getty z ní nemůže spustit oči, i když mu hlavou prolétne, že tohle okouzlení bude mít šílené následky. A Lou Reed začíná zpívat: „This magic moment…“ Líp to snad s popovým ready-made Lynch nikde jinde nedokázal. Takhle překvapivě a účelně, i když s jinou poetikou, umí pop music ve filmu použít snad jen Quentin Tarantino.

Lynchovo album Crazy Clown Time jako by posluchače lákalo podobným směrem. Mluví se o něm jako o debutu, režisérova diskografie je ale obsáhlejší. Mimo jiné v ní najdeme alba s hudbou k filmům Mazací hlava a Industrial Symphony, aktuální novinka je ale poprvé podepsána pouze Lynchovým jménem a je písničková.

Lynch veškerý materiál napsal a nahrál sám ve svém domácím studiu za pomoci producenta Deana Hurleyho, který se postaral o několik stop bicích a kytar. V jednom čísle hostuje Karen O, zpěvačka skupiny Yeah Yeah Yeahs, jinak ale všechny zvuky a hlasy linoucí se z reproduktorů patří Lynchovi. Těch hlasů je… Lynch při nahrávání své zpěvomluvy použil vokodér i žvýkací tabák, jen aby byl jeho hlas pokaždé jiný. „Člověk udělá, co může, jen aby nezněl jako on sám. O tom to nejspíš celé je,“ řekl Lynch britskému magazínu Wire a dodal: „na kytaru hraju asi jen proto, že jsem tady jednu měl.“ O zvuk se tento režisér zajímal odjakživa a své domácí studio si postavil proto, aby mohl experimentovat.

A jeho písně experimentem – tedy pokusem – v každém případě jsou. Lynch si to velice dobře uvědomuje a říká, že rozdíl mezi ním a hudebníkem je v tom, že hudebník by tyhle věci dokázal zahrát i podruhé.

A tak se Lynch ve svém DIY utíká k docela módním postupům a technologiím: echům, delayům, smyčkovačům - díky nimž je všechno hračka - a vintage náladám. Výsledkem je loungeové kouřmo okořeněné jednoduchým vybrnkáváním a sugestivní polorecitací o zubech, klaunech, hořících vlasech či stalkingu: „jdu po tobě, bejby.“

Z desky nezní téměř nic, co by posluchač neznal z triphopu devadesátých let a staršího elektronického, tak trochu sci-fi popu. Tu a tam dojde i na zpestření v podobě dřevní souhry bicích a kytary s patřičným twangem, někdy dokonce i na disco. Bohužel, v době, kdy retro je jedinou jistotou popu, Lynch nepřichází s ničím nově-starým a předkládá posluchači stejný výběr časem prověřených rekvizit jako kdekdo jiný, mladší, začínající, indie…

Nebýt na této desce jeho jméno, asi by vyšuměla bez povšimnutí, i když hloupá rozhodně není, chytlavost jí nechybí a nespoléhá na jediný žánr, ale oprašuje jich pod příkrovem sametové mlhy hned několik. Lynch-hudebník ale zkrátka není Lynch-režisér.

David Lynch
Crazy Clown Time
říjen 2011
Sunday Best Recordings