Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film

To si takhle pod vlivem jedete napříč Amerikou, zasahujícím policistům vykládáte cosi o židovském spiknutí, pak se navezete do homosexuálů, nakonec vyhrožujete své přítelkyni „znásilněním bandou negrů“ a než se nadějete, hoří vaše kariéra jasným plamenem konce. Mel Gibson udělal pro svůj pád v podstatě všechno, co mohl. Od roku 2006 je také jeho filmografie už jen truchlivým mementem slávy, které požíval coby Šílený Max, Martin Riggs nebo William Wallace. Smutný příběh. Každopádně snímek Moje letní prázdniny, ke kterému šestapadesátiletý Gibson krom ztělesnění hlavní postavy přispěl i scenáristicky a v podstatě celému projektu velel, má jistou teoretickou šanci tuto mizérii zlomit. Jen není nejsnazší najít si k němu cestu. Někomu to možná bude trvat celý film.

Novodobým westernem ovoněná akční vyprávěnka o samotářském bezejmenném gangsterovi, který se vinou loupeže dostal do značně nevšedního mexického vězení, to bude mít nejjednodušší asi u generace, která vyrůstala právě na Smrtonosných zbraních a podobných „machistických“ machrovinkách. Drsňáci a silní muži s principy, hlášky, černý humor a přestřelky, přesně v tomto ohledu jsou Moje letní prázdniny i přes svůj poetický název hlavně podívanou ze školy 80. a 90. let. Takovou tou správně nekorektní, kde se všude kouří a která vždycky končí dobře.

A stejně tak snímku v očích tohoto publika dodá kladné puntíky i faktor, který dopomohl k úspěchu například oldies jízdě Expendables. Tedy pochopení, že i hvězdy stárnou, a tím pádem také spokojenost, pokud se hrdinové z dětství dokážou najít i v nové době, aniž by působili trapně, jako vlastní travestie. Kupodivu to se v Mých letních prázdninách Gibsonovi nakonec povedlo – důstojně zestárnout. Třebaže zpočátku jeho marnotratné rozhazování vulgarit působí spíš klukovsky a hlavně příliš neladí s jinak mlčenlivou letorou hlavního hrdiny spíše eastwoodovského střihu.

Pravděpodobně největším pozitivem snímku je ale fiktivní místo, převzaté z reálné historie Mexika, v němž se příběh zrady a pomsty celkově odehrává. Protože věznice přezdívaná „El Pueblo“, stojící na základech nápravného zařízení El Centro de Redaptacion Social de la Mesa, jež vzniklo v roce 1956 v Tijuaně, je opravdu mikrosvět, který se jen tak nevidí a v podstatě láká každé jeho temné zákoutí. Napůl slum a ghetto, napůl drsný kriminál typu brazilského Carandiru, jedno velké termitiště s vlastními zákony, s miliardou problémů a s velmi osobitou podobou. Takové předpeklí je prostě splněný sen. Jak pro filmaře, tak pro diváky.  Je to už dlouho, co se na plátně, krom fantastiky, objevil natolik osobitý prostor, jako stvořený pro vyvolání malé osobní války vedené pod dozorem makabrózní kostnaté sošky Santa Muerte. A když k tomu připočtete alespoň krátkodobou přítomnost jednoho z nejbáječnějších záporáků všech dob, Petera Stormareho... v podstatě ideální výchozí situace. Jenže přes to všechno se Moje letní prázdniny nemohou stát a ani nikdy nestanou kultem či nesmrtelným flákem.

Na vině přitom ani nemusí být fakt, že Gibsona za jeho homofobii, antisemitismus a všechny ostatní charakterové kazy nenávidí polovina světa. I když i tak se nepochybně najde dost těch, kteří přemíru násilí v tomto snímku (a to i násilí na ženách a dětech) budou s radostí vysvětlovat jako další projekci hercovy zvrácené mysli. Potíž je spíš v tom, že si pro své povstání z popela vybral ve jménu udělání co nejlepšího dojmu příliš multižánrové hřiště. A jeho snímek není s to jej udýchat.

Na to, aby byl komedií, třeba i asfaltově černou, není totiž dostatečně vtipný ani sarkastický.  Respektive snaží se, nicméně i přes několik světlých momentů míří značná část konverzačních výstřelů spíše do ztracena, aniž by zanechala výraznější dojem. I z toho důvodu, že Gibson, zjevně neochotný se příliš shazovat, se zároveň rozhodl natočit drama, které ovšem nemá výraznější i hloubku. Také proto, že Moje letní prázdniny jsou navíc právě akcí, ve které se za hluku výbuchů granátů potírají vězeňské klany. A aby toho nebylo málo, stejně tak se film lopotí nepokrytě láteřit proti korupci na všech úrovních, trochu šablonovitě, kterou navíc zcela šablonovitě ničí profizloděj, jenž se uvolil na stará kolena polepšit a být dobrým „otcem“. Prostě výsledek není ani kočka, ani pes. A navíc vykazuje strašnou touhu zavděčit se stylovostí, což se vyplácí pouze v případě, že je podobný záměr prosazován radikálně, po celou dobu trvání a pokud možno bez kompromisů. Jenže to je podobném mišmaši nerealizovatelné. Ne snad, že by Gibsonův počin stejně jako jeho vlk samotář nedokázali vzbudit sympatie. Po zdlouhavé expozici dokonce děj nabere i pohledný spád. Ale protože se to nejlepší ze starých časů, archetypy počínaje a zápletkou konče, s dneškem krapet pere, je výsledek mírně rozpačitý a stejně nedodělaný jako přeplácaný. Nikoli tragicky, prostě jenom nepřesvědčivě. A hlavně prokazuje, jaká je škoda, že se Gibson nehodlá svěřit do péče většího profesionála, než je on sám. Charisma má totiž pořád na sto procentech.

Foto: Bontonfilm