Asociální sběratel nacistických memorabilií se ocitá před ještě nevychladlou hlavní nájemného vraha, kterého zajímá: Boxer, brouk. Ve šlépějích jejich následného pátrání se ve stejnojmenném románovém debutu Neda Beaumana vydáváme napříč Anglií před druhou světovou válkou, v níž si vyšší společenské vrstvy ještě myslívaly, že ten Adolf Hitler tvrdí o rasové čistotě celkem zajímavé věci.

Fašimus, fetišismus, entomologie, eugenika

„Nejsem žádný utajený nacista,“ prohlašuje o sobě a své kratochvíli nakupovat na internetových aukcích fašistické artefakty Kevin Broom zvaný Rybina. Moc další zábavy mu také nezbývá, neboť trpí trimetylaminurií. Jedná se o vzácnou chorobu, která mimo jiné způsobuje, že jeho tělesný pach připomíná v lepším případě hnijící ryby, díky čemuž není hlavní hrdina ve společnosti příliš oblíben. Když na popud svého zaměstnavatele, jenž sběratelské rozptýlení bere daleko vážněji, vyrazí zkontrolovat soukromé očko na žhavé stopě, narazí v detektivově bytě nejen na jeho chladnoucí tělo, ale také na děkovný dopis samotného Vůdce. Střetne se však též se zabijákem, který privátního vyšetřovatele zneškodnil a který Kevina pod pohrůžkou smrti vezme na výlet za objasněním záhady nalezeného listu.    

Redaktor časopisu Dazed & Confused Ned Beauman prý dokonce uvažoval,
že dá do názvu své knihy středník, ale nechtěl jím zvyšovat kontroverzi titulu.
My jsme mu to vynahradili alespoň v prvním mezititulku recenze.

                                
Führerovo psaní je původně určeno frustrovanému homosexuálovi Philipu Erskinovi, který se v Británii 30. let 20. století pokouší věnovat jedinému zaměstnání hodnému aristokrata – vědě. Představa cílevědomého šlechtění lidského genofondu mu připadá vhodně aplikovatelná na hmyz, rád by ale zkoumal i lidské exempláře. Zejména nezničitelného židovského boxera Setha Roache (anglicky „švába“), alkoholika, násilníka, sodomitu – zkrátka hříšníka. Než se mu jej ale podaří dostat do své laboratoře (a nejen tam), stihne ještě v Polsku objevit brouky se svastikou na křídlech, na nichž si křížení živých organismů směrem k vyšší houževnatosti zdárně potrénuje.

Zakrslý nadčlověk

Obzvláště odolný boxerský šampion, který Erskina fascinuje a přitahuje, je nevysokým synem „neoblíbeného vyvoleného národa“ rostlým v chudinské čtvrti, jemuž ke všemu chybí jeden prst na noze. Těžký notorik se není ani přes svou fyzickou zdatnost schopen soustředit na vytouženou slávu v ringu a raději se utápí v pouličních půtkách i putykách. Pavučinky příběhu rozfoukaného větrem, v němž není nouze o postranní uličky, se táhnou od boxerova původu až k Erskinovi i jeho rodině a vinou se až k „Rybinovi“ na jeho nedobrovolné cestě. Zákruty se dotýkají i umělých jazyků nebo vraždy na anglické venkovské rezidenci jako vystřižené z próz Agathy Christie. Žádná kupředu levá – právě odchýlení se od thrillerového spádu detektivky do podružných motivů jednotlivých postav či historických detailů přináší čtenářskou slast. Ta však nespočívá v obvyklém zvýšení očekávání a oddálení vyvrcholení (i toho se však publiku dostane), ale v příjemném rozptýlení centra. Proč by měla být podstatná právě linie, která vede k odhalení tajemství a nikoli ta, jež vnáší nezodpovězené otázky?

Kniha, která se vám ve shodě se svým vyústěním “zažere do mozku“.
Při tom dokáže překvapovat i bavit zároveň. Citlivějším povahám
se u ní nedoporučuje svačit.

Rodinné sídlo za soumraku dne

Uhlazené gentlemany distingovaně pobrukující nad šálky čaje své názory na řešení židovské otázky vnesl do britské literatury už třeba Kazuo Ishiguro. Idea chladného, ale kladného angličanství bojujícího od první chvíle do posledního dechu proti ultimativně záporným nacistům doznala při dějinných revizích značné trhliny. Dnes je již obecně známé, že zvláště anglickým konzervativcům představa vládnoucí „lepší“ třídy vyhovovala. Ned Beauman v rámci parodie zaměřené na oblíbené místo činu klasické ostrovní literatury dodává nejen lordy s portským a fašistickou konferencí, ale i žánrovou násilnou smrt. To vše v ironické atmosféře posedlosti technikou, která však nikdy nefunguje v souladu se svým účelem. Ve všeobecném kabaretu zvrácenosti ovšem nechybí prvek čistoty a nevinnosti, který zastupují mladší sestry vědce a jeho objektu. Zatímco Erskinova sestra Evelyn vstupuje do panujícího ovzduší dekadence s upřímnou radostí až naivitou, které zabraňují tomu, aby se svými činy „pošpinila“, Anna je pro Setha jen přeludnou uklidňující vzpomínkou z dětství.

Obálka anglického vydání titulu sebereflexivně odkazuje
k „pulpovým“ kořenům.

Špinavá šance elegance

Možná to není kniha, kterou byste dali své babičce k sedmdesátinám, nicméně alespoň průměrně tolerantního jedince skutečně na duši nepoznamená. Ned Beauman se nutně nenaváží „do všeho a do všech“. Pokrytci a snobové, nevzdělanci a primitivové, nepraktičtí, jednostranně zaměření intelektuálové, jedinci xeno- či homofobní – ti všichni jsou odjakživa satirikova snadná kořist. Spisovatelova jízlivost spočívá v tom, že do některé z  uvedených širokých skupin lze nakonec začlenit téměř každého a že o nepěkných věcech píše velmi vybroušeným stylem. Používá klišé, ale vědomě a zábavně. Významně prodlévá na každé odbočce, i když obecenstvo má puzení spět přímo do neznámého cíle. Nevzdá se závěrečného propojení současné a historické linie, k němuž dojde v důsledně absurdním duchu celé knihy. A na konci si neodpustí malý kotrmelec s identitou vypravěče versus autora, jímž se odmítá (ve fikčním světě) vyjímat ze skupin, kterým se vysmívá. Je to hra. A povedená. Jediné, co se tak trochu zapykalo, je exhibicionistický doslov, jehož pisatel nutkavě předvádí, kterak je cool a jak ubozí jsou měšťáci, jež by dílo mohlo šokovat. Což nejsou v literárním kontextu zrovna relevantní informace. Netřeba si však nechat cizím egem zkazit zážitek z četby, zbytečnému dodatku se lze… třeba zasmát. Jako to se symptomy malosti dělá Ned Beauman.