V rámci probíhající renesance kriminálních thrillerů na nás ze stránek časopisů a výloh knihkupectví vykukují jména i obličeje autorů, jimž se marketingová oddělení snaží nalepit etiketu nového génia žánru. Jednou z těch, kteří si tuhle dekoraci rozhodně zaslouží, je irská autorka Tana Frenchová, jejíž knihy V lesích (2010), Podoba (2011) a nejnověji Na Věrnosti (2012) vydalo nakladatelství Argo.    

Snad i díky svému původně hereckému povolání se dokáže
Tana Frenchová dokonale převtělit do jakéhokoli vypravěče.

Tana Frenchová podle všeho miluje psychologické detektivky. Pravidla tohoto útvaru má v malíčku, přesto se je ale nebojí hravě porušovat, a k tomu dovede podmanivě psát. Už její koncept různých vypravěčů, kdy s každou knihou sledujeme nový příběh jinýma očima, staví naruby obvyklé schéma jednoho až dvou pátračů, které si publikum oblíbí a nadšeně pak sleduje jejich dobrodružství situovaná do nejrůznějších prostředí. V autorčiných titulech, odehrávajících se prozatím v Irsku, najdeme jeden konzistentní fikční svět, přičemž postava, která v jednom románu hraje roli vedlejší, může být ústřední figurou dalšího dílu. Nedá se ani říci, že by na sebe knihy doslova navazovaly, nicméně hlavní hrdina se obvykle už předvedl nebo alespoň mihnul v některém z předchozích svazků. Na Věrnosti si tedy vychutnáte i bez jakékoli znalosti událostí z textů V lesích či Podoba, ale vzhledem k vysoké pravděpodobnosti, že po zhltání „třetího dílu“ budete chtít okusit i dva předešlé, není důvod, proč nezačít rovnou popořadě. (Argo pro tento účel vydalo V lesích nedávno znovu jako levnější paperback a Podoba bude zřejmě následovat.)

Nejnovější česky vydaný román Tany Frenchové Na Věrnosti je
na obálce bohužel opatřen matoucím „thrillerovitým“ nadtitulkem,
přejatým ze zahraničního vydání.

Do hlubin chudákovy duše

V prvním díle zastupuje subjektivní pohled Rob Ryan. Mladý detektiv s břemenem tajemství traumatického zážitku z dětství je konfrontován s mrtvolou dívenky nalezené nedaleko místa, které navždy poznamenalo jeho život (byť „milosrdnou“ ztrátou paměti). Veden synchronicitou událostí se snaží kromě vraždy vyřešit rovněž záhadu své minulosti, aby se dokázal pohnout z místa i v aktuálním bodě svého života. Robův zápas se sebou samým poznamená také jeho policejní parťačku a nejlepší přítelkyni Cassie Maddoxovou, jíž se věnuje druhá kniha. V ní je nucena vrátit se k práci na oddělení vražd poté, co je nalezeno tělo její dvojnice, která si navíc přivlastnila falešnou totožnost, jíž Cassie dříve používala jako agentka. Pro vyřešení záhady ji šéf oddělení tajných operací Frank Mackey pošle do terénu pro změnu pod identitou zesnulé. A právě Frank je jako hrdina třetího svazku taktéž nucen utkat se s dávnými událostmi i rodinnými démony, když je nalezen zetlelý kufr jeho lásky z mládí, s níž plánoval v devatenácti letech utéci z domova.

První dílo Tany Frenchové V Lesích získalo v roce 2008 cenu
E. A. Poea jako nejlepší prvotina roku v detektivním žánru.

Opojné scestí

Dalším důvodem kouzla omamných irských detektivek je neobvykle hypnotické tempo, které se nežene zběsile po stopách vyšetřování, ale ponouká čtenáře k hlubšímu ponoru, spoluprožívání událostí a propojování tenkých vlákének souvislostí. Kromě dávkování má autorka pevně v rukou i ingredience, z nichž značnou dávku tvoří nostalgie po čemsi, co jsme ztratili (nevinnost) nebo nikdy neměli (staré časy). V lesích je to dětství a jeho magie i hrůza, v Podobě touha zjistit, kam patříme, najít si „doupě i smečku“, rozpoznat své místo ve společnosti bez nutnosti čelit realitě či samotě. V knize Na Věrnosti je to vzpomínka na první lásku i stesk po bezpečném kruhu rodiny, v níž si lze důvěřovat a kterou pojí vzájemná loajalita (v originále tyto motivy i jméno ulice spojuje název Faithful Place). Všechny tyto podoby nostalgie se sice postupně ukazují jako iluze, nicméně hrdina (stejně jako čtenář pevně veden tokem textu) se jimi rád nechává na čas zaslepit a svádět z cesty. Ich forma, skrze niž nám vypravěči líčí veškeré dění, dočasným slepým skvrnám v oku recipienta výborně nahrává.

 Jakkoli může znít zápletka knihy Podoba vykonstruovaně,
z autorčina podání vyplývá přirozeně a proud jejího vyprávění
je nenápadně strhující.

Ostrovní ostrovtip

Atmosféra kontrastu i propojení starého a nového Irska je klíčová. Frenchová se odkazuje ke klasickým proprietám, které jsou do jisté míry archetypální a vyvolávají příjemná mrazení na správných místech (bujný chmurný les, strašidelný starý dům, křivolaké temné uličky). Jejím záměrem je však smíchat osvědčený recept s deziluzivní současností, aby na povrch vybublalo něco nečekaného.  Každý z vypravěčů musí zjistit nejen, kdo je vrah, ale také kým je on sám, kde má své kořeny a kam směřuje. Narozdíl od zažitých schémat se ovšem ne vždy všechno podaří: Občas není možné usvědčit a potrestat zabijáka, jindy je zatčení nevyhnutelné navzdory tomu, jak relativně je možné v danou chvíli vinu vnímat. Jistá tajemství už nikdo nerozluští a někteří z hrdinů při hledání sebe sama nenávratně zabloudí. „Skutečnost“ má v této fikci šablony sice pečlivě osahané, ale nedrží se jich a raději je používá k pružnějšímu odrazu. Přítomnost proto nepřestává být stejně enigmatická jako minulost, s níž se stále prolíná a ze které vyvěrá. Melancholii, jež celou řadou nevtíravě prostupuje, vyrovnávají svérázné postavy s řádně prořízlou pusou, jejichž repliky oživují celé vyprávění dovádivou ironií či suchým sarkasmem.

Vraždičky

Není třeba se obávat - toulky traumatickou minulostí a hledání vlastního já nejsou jedinými aspekty spisovatelčiny tvorby. Mordy, mrtvoly, bizarní místa činu a bezbranné oběti (ideálně děti a mladé dívky) tu rozhodně nechybí. Jen nejsou tím jediným, co je mezi řádky k nalezení. Navzdory výhybkám při kontaktu s žánrovými klišé ale Frenchová nefrustruje čtenáře tím, že by mu v závěru neprozradila, kdo vraždil a jaký k tomu měl motiv. A snad právě tato elementární podřízenost odvěkým pravidlům (tak rozkošně neuzavřená v první knize) a ustanovení vlastních konceptů se rýsuje jako potenciální slabina autorky do budoucna. Jak se obecenstvo postupně lépe seznamuje s jejími strategiemi, získává taktika zřetelnější kontury, jasnější hranice a nastupuje hrozba předvídatelnosti. Už poslední titul Na Věrnosti působí přímočařeji než předcházející knihy, což chtěl zřejmě podtrhnout nakladatel, když titulní stranu opatřil rádoby lákavým sloganem: „Těla jsou pohřbena v ulici… Na Věrnosti“. Nikdo si bohužel zřejmě neuvědomil, že když už knihu čtete, jste za polovinou textu a na zmíněné adrese se našla pořád jenom jedna kostra, mohl by to vlastně být dost nepříjemný spoiler.  Anebo by také mohlo jít o zbytečnou, hloupou chybu (navíc na obálce!) - pokud už se žádná další tajně pochovaná mrtvola neobjeví. Já řešení neprozradím, ale Argo nechť si to přebere a příště raději přenechá senzacechtivé dovětky méně schopným autorům. Tana Frenchová je nepotřebuje.