Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film

Herecké jméno Mathieu Amalric už má břink a šestačtyřicetiletý charismatický rodák z Neuilly-sur-Seine si to zaslouží. Jak díky badguyství v bondovce Quantum of Solace, tak hlavně pak zásluhou nezapomenutelného výkonu ve Skafandru a motýlovi, ze kterého jeho velké oči udělaly jeden z vrcholných zážitků filmového roku 2007. Ambice tohoto univerzála jdou nicméně dál, za herectví. A třebaže jeho nepočetné předchozí režisérské počiny zaujaly jen málo, právě posmutnělé drama/road movie z roku 2010 Turné vyvolalo výrazný poprask na mezinárodní scéně. Hlavně pak v Cannes. Odtud si Almaric odvezl cenu kritiků FIPRESCI a také metál za nejlepší režii, čímž znovu prokázal, jak moc umějí zapůsobit relativně všední příběhy zasazené do významně neobvyklého prostředí.

Oním prostředím je zde mikrokosmos tzv. nové burlesky. Moderního kabaretu, přitažlivého a nevábného zároveň, navazujícího na slávu zakouřených amerických tančíren a striptýzů, které vládly středostavovské zábavě před nástupem televize. A jeho modernita spočívá především v tom, že ve výstupech jednotlivých kočujících uměleckých skupin už není na pořadu dne ani krása dam, ani jejich pel či erotické napětí mezi performerkami a jejich publikem. Spíše čistá zábava, kombinující v sobě uzardění diváků s opojením z cizí svobodomyslnosti. Jinak řečeno, na věku a vlastně ani na pohlaví v průběhu těchto vystoupení nezáleží, na rozdíl od obsahu předváděného. Proto je možné na pódiích nové burlesky potkat i dámy v letech s odvahou, která děsí stejně jako inspiruje. Přičemž Joachim, úspěšný francouzský promotér a producent v tomto byznysu, se po letech strávených v Americe vrací přesně s jedním takovým spolkem zpět domů. Nadosah všeho, od čeho kdysi utekl.

Mimochodem ztělesnil ho sám Almaric, a i proto, že si tuto postavu napsal na míru, hraje posmutnělého a osamělého knírkatého Joachima s bravurou a značně vyčnívá nad zbytek hereckého ansámblu. A už to samo o sobě vyvolává jisté rozpaky. Pokud totiž jeden postarší chlapík, který navěky uvíznul v nekonečné cestě po štacích, dokáže převálcovat hejno divoženek s těmi nejkomplikovanějšími životními osudy, znamená to jediné – že byly tyto „vedlejší“ postavy špatně napsány a že z nich krom účasti v podstatě nejde vydolovat nic navíc. Anebo existuje ještě jedno vysvětlení, v případě Turné naštěstí pravděpodobnější.

On totiž ani Joachimův příběh nepatří k nejepičtějším, a třebaže v jeho rámci dojde k setkání s dlouho neviděnými syny, až nečekaně šetří emotivitou. Stejně jako souběžná dějová linka jedné z jeho oveček, která evidentně trpí zdravotními problémy nejvyšší vážnosti. I zde jsou slova a slzy nahrazeny v podstatě jedinou nepřehlédnutelnou šmouhou na obličeji. A děje se tak patrně hlavně proto, že jakýkoli výraznější prvek by dokázal narušit éterickou, posmutnělou a snovou atmosféru života všech zúčastněných, tolik podobnou hořkosladkému milieu samotné nové burlesky. Života bez budoucnosti a minulosti, zaostřeného pouze na přítomnost na jevišti či v zákulisí a na následné večírky zalévané šampaňským a vzdorovitostí vůkol světu kolem. Přičemž právě v tomto tkví největší deviza celého Amalrikova snímku – ve schopnosti přesvědčit o podstatě podobné existence, v mnohém obecně nepřijatelné, a přesto křišťálově čisté a opravdové. Stejně opravdové, jako je Joachimův poslední výkřik, symbol vědomí, že pro někoho může větička „Show must go on!“ a osobní svoboda znamenat opravdu vše. Podobně jako znamenala třeba pro francouzskou spisovatelku a umělkyni Colette, jejíž myšlenky se staly pro Mathieu Amalrika a jeho citlivý, nevýbojný a náznakem žijící film inspirací. Možná z nich šlo vydolovat i víc, ale přinejmenším o víře v nezávislost vlastního rozhodování mluví jinak tiché Turné s razancí a hlasitostí. A jen tak na okraj, tohle „turné“ opravdu proběhlo, film byl natáčen v jeho průběhu před reálným obecenstvem a herečky ze snímku jsou reálné kabaretiérky z reálné skupiny New Burlesque. Amalrikovi rozhodně nejde upřít odvahu.

Foto: Atlantis